Každý den aspoň sedm osm kilometrů, když zrovna není uzávěrka klidně i patnáct, se spící dcerou v nosítku a se synem za ruku. Šlapeme, povídáme si, zkoumáme přírodu, město i sami sebe. A domů se vracíme dobře unavení, já nemám výčitky, že děti zasednou k pohádce, když půl dne dýchaly čerstvý vzduch a hýbaly se, ony pak líp spí – a já mám aspoň v noci čas na psaní.

Pyšná výletnice

Chodila jsem vždycky. Můj nejstarší syn, dnes v prváku na vysoké odsouzený k online výuce, takže svoje spolužáky zná jen jako hlavy z monitoru, kdysi ve druhé třídě ve výtvarné výchově měl za úkol nakreslit maminku a napsat k ní seznam jejích dobrých vlastností. Paní učitelka mi ten obrázek předávala s ostychem. „Všechny děti napsaly, že maminka je krásná a hodná, váš syn nadepsal hlavní vlastnost nad vaši hlavu, koukejte,“ děla ta dobrá žena a podala mi „átrojku“ s obrovským nápisem Pyšná výletnice.

Ptala jsem se ho pak samozřejmě doma, co tím chtěl říct. „Pyšná jsi na mě, jak jsem se ti povedl. A výletnice, protože furt chodíš na výlety!“ odpovědělo dítě. Láska k chození je prostě mojí dávnou definicí.

Rodinná meditace chůzí

Když jsem se třetím synem v nosítku na zádech prošla Banát, Šumavu, Bavorský les, Tatry vysoké i nízké, když jsem v jednom dni obešla padesáti kilometry okruh Českou Kanadou a začala psát blog o chození s dětmi bez auta a s batohem, v němž si neseme všechno s sebou, zase přišly otázky: „Proč to děláš?“ „Protože mi to dělá dobře!“

Když nás covid zavřel doma a zkrouhnul ostatní aktivity dětí, paradoxně se vyvrbilo mnohem víc času na výlety. Bez školní docházky a bez kroužků se to tak nějak nabízelo. A nabízelo se i vnitřní zkoumání – protože dny bez chození po venku byly náročnější, víc jsem hudrovala, zvyšovala hlas, cítila jsem se nespokojená a vykolejená.

Jak to, že mi chození dělá tak dobře? Pátrání vedlo k biologii: během pravidelné delší chůze se člověku lépe okysličuje mozek, uvolňuje se bránice a mezižeberní svaly (dokonce i když máte na zádech batoh a vepředu na břiše nosítko s kojící závislačkou), lépe proudí krev. Vyplavují se endorfiny, které probouzejí pocit štěstí a zahánějí deprese a ředí stres. Posiluje se kardiovaskulární systém, sílí svaly. Tolik učené závěry vědců a vědkyň.

U nás to má ještě nevědecké rozměry: když jdeme, levá, pravá, kilometry ubíhají, turistické značky lemují vytyčenou trasu, musíme stihnout vlak, mluvíme spolu. O blbinách. Ze kterých se ale po pár kilometrech stávají neblbiny a brzy věci těžké a podstatné. Syn se ptá a dcera požvatlává: Proč je covid? Jak se jmenuje tenhle brouk? Co dělají včely na stromech? Kam teče tahle řeka? Co letos zasejeme na zahradě? Proč se na mě ten kluk na hřišti vytahoval? Jak to, že nebyly počítače, když jsi byla malá? Proč jsou ty stromy hnědé a suché? Můžeš mi vyprávět o Bitvě o Británii? Umřeš, až budeš stará, nebo když dostaneš covid?

Po cestě pláčeme, smějeme se, vysvětlujeme, povzbuzujeme se, objevujeme, otevíráme se. Je to společná rodinná meditace, na kterou bychom doma neměli čas. Doma totiž pořád někam odbíhám. K troubě hlídat štrúdl. K počítači kontrolovat maily. K telefonu, který zvoní, sotva si sednu k legu. K myčce, která pípá.

Na výletě jsme prostě spolu. Doopravdy a blízko. Já i děti si navíc posouváme hranice. Protože nejezdíme autem, je to někdy trochu vabank – stihnout vlak, vychytat přípoje, dát vyčurat dceru, která se rozhodla, že potřebuje na záchod zrovna, když jsem po svačině nahodila batoh, a vyrazili jsme. Ta svačina – věděli jste, že když vezmete velké zásoby, děti zrovna nebudou mít chuť nebo čas se najíst, zatímco když to odfláknete, přijde na ně žravá nálada? I to je posilující výzva, vědět, že prostě musíme vystačit s tím, co na celý den máme, nějak se rozdělit, šetřit na druhou svačinu, neházet půl chleba mravenečkům.

Zároveň je ale uklidňující mít doma pevný přístav a nesloužit dětem jako chodící jídelna – všechno jsme snědli, do večera musíte vydržet, milánkové, hlady neumřete, nefňukejte a šlapejte.

Prostě si nazujte boty a běžte

Dostala jsem se před lety k anglickému pojmu wilderness therapy, tedy terapie divočinou. Vymysleli ji osvícené psycholožky a psychologové pro mladé lidi s problémy – po drogové závislosti, po prožitém traumatu, po domácím násilí. Parta 10 až 12 lidí se s průvodcem a psychologem vypraví do divočiny, všechno si nese na zádech a jdou a jdou a jdou. A sledují, co to s nimi dělá. Co vyplave tou chůzí na povrch, co se otevře, kdo je zhýčkaný a má problém s detoxem v lese, kdo se neumí vzdát technologií, jak kdo hospodaří s vodou, kdo myslí na sebe až moc a kdo zase přespříliš na druhé, kdo má kde své hranice a jak daleko je ochotný za ně jít.

Děláme s dětmi něco podobného, jen v malém a jaksi automaticky. Prostě si nazujeme boty, sbalíme batoh a jdeme. Jsem odhodlaná se z lockdownu vychodit. Zatím to funguje. Tak moc, že když začnu prskat, že děti neuklízejí a hádají se, zbystří a řeknou: „Nepůjdeme raději někam na výlet, mami?“

Pojďte do toho s námi

Pojďte do toho s námi

Že na sebe pořád zapomínáte? Cítíte v poslední době prázdnotu? Ukrutně se nudíte, nebo naopak nevíte, kde vám hlava stojí? Zkuste si mezi našimi jednatřiceti nápady na aktivní relax najít aktivitu, která vám udělá dobře. Třeba stejně jako my zjistíte, že to funguje! Pište nám na e-mail vlasta@vlmedia.cz, posílejte nám své fotografie, povídejte si s námi na našem Facebooku a stáhněte si zde náš notýsek plný inspirace. Nejlepší příspěvky odměníme!