Smutná spirála „co kdyby“ může v případě obávané smrti blízké osoby člověka úplně ochromit. Co kdyby umřel hned jak odejdu z nemocnice. Co kdyby doma upadl a já se k němu nedostanu. Co kdyby se k němu v pečovatelském domě nechovali hezky a on zemřel smutný a vyděšený? Jestli je něco jistá cesta do blázince, tak tohle. Pojďme si nejdřív definovat dva typy úzkosti o naše blízké:

  1. Milovaná osoba je nemocná a reálně hrozí, že zemře – vás přepadají pocity strachu a úzkosti z jejich blížícího se konce.
  2. Milovaná osoba není v ohrožení života, ale vy si o ni přesto děláte starosti a trápíte se katastrofickým i představami.

Skutečná hrozba

Jedna věc je racionálně chápat, že se už nedá nic dělat, a váš rodič, partner, dítě nebo kamarád nebude už dlouho žít, a je úplně jiná věc se s tím vyrovnat. Nechtějte sami od sebe chladné racionální myšlení, když přijde na smrt. Povolte si cítit úzkost a smutek. Hodně lidí to v sobě potlačuje třeba proto, aby pro ostatní působili jako silnější. Jen si hlídejte, aby vás smutek zcela nepohltil a neochromil. Jak se pozná, že potřebujete odbornou pomoc? Pokud se o sebe přestanete starat, nezvládáte základní životní úkony. Obavy ze smrti blízkého vás tak odpojí, že si nedokážete užít okamžiky, které ještě společně máte.

Částečně si můžete pomoct sami. Ze všeho nejdřív přestaňte roztáčet kolotoč „co kdyby“. Ať už je prognóza vašeho blízkého jakákoliv, to nejlepší, co můžete udělat, je užít si společný čas, který vám zbývá. Zpomalte, odložte všechny zbytné povinnosti, nevšímejte si rušivých vlivů a ukotvěte se v přítomnosti. Všechna nutná rozhodnutí udělejte pokud možno rychle a naráz – třeba ve vyčleněný čas. A nevyhýbejte se hovorům o smrti. Všichni je nesnášíme, ale popírat skutečnost a bránit tak svému milovanému, aby vyjádřil svoje obavy, vás od sebe vzdálí. A vy si chcete být naopak co nejblíž.

Nedávná studie přinesla poznatky z práce paliativních sester. Potvrdily, že umírající si ze všeho nejvíc přejí vzpomenout na svoje zkušenosti a vyjádřit své obavy volně. Když je budeme odvádět od hovorů o smrti, zabráníme jim ventilovat důležitý okamžik v životě.

Skutečný strach

Už se vám někdy stalo, že jste se tak báli o něčí život, že když vešel do dveří a vysvětlit svoje zpoždění, byli už jste až po krk v panické atace? Není to „šílené“ obávat se o život zcela zdravého partnera nebo dítěte, je to naopak normální. K těmto typů obav máme sklony, pokud jsme už nějakou ztrátu zažili, nebo se kvůli životní situaci cítíme ohrožení a zranitelní. Dalším důvodem posedlé obavy ze smrti blízkého je generalizovaná úzkostná porucha, kterou vám může diagnostikovat lékař a uleví vám medikace a terapie.

Obavy jsou způsob, jakým se váš mozek snaží cítit v bezpečí. Jednak proto, že se vědomě udržuje ve stavu smutku, takže ho pak odůvodněný smutek nepřekvapí, a jednak proto, že pověrčivě věříme, že čeho se bojíme, to se nestane.

Myšlenky jsou příběhy, které vám váš mozek vypráví. Když přijmete, že vás z nějakého důvodu jen zásobuje katastrofickými scénáři, můžete je doslova pustit z hlavy. Jsou to jenom příběhy a skutečnost je skutečnost. Buďte k sobě trpěliví a laskaví, a pokud vás někdo zaskočí pokynem, že byste se měli „chovat logicky“ nebo „se pochlapit“, obejměte ho a řekněte mu, že chápete jeho obavy. A připomeňte mu, že to jsou jen příběhy jeho mozku.