Tento rozhovor je součástí tradiční přílohy Vlasty O knihách, která vychází ve středu a v níž jsme se mimo jiné zaměřili na aktuální téma ukrajinské literatury.

Od kdy se vlastně datuje existence ukrajinské literatury?

Náznaky spadají do konce osmnáctého století. Podobně jako u nás i na Ukrajině proběhlo něco jako národní obrození, i když později než u nás, datuje se zhruba do 40. let 19. století. Zatímco slavný Nikolaj Vasiljevič Gogol, pocházející z ukrajinské Poltavské oblasti, nevěřil, že by ukrajinština byla natolik bohatá, aby v ní byl schopný předávat nejjemnější odstíny literárních myšlenek, a proto psal rusky, jeho souputník Taras Ševčenko se ukrajinštiny nebál – dokázal i jako nevolník pozvednout ukrajinštinu na jazyk velmi kvalitní poe­zie. Právě Ševčenko je zásadním mezníkem pro historický vývoj, díky němu považujeme ukrajinštinu za jazyk literátů.

A po Ševčenkovi?

V roce 1917 vznikla samostatná republika, kterou sice brzy požral Sovětský svaz, nastalá dvacátá léta však měla pro ukrajinštinu a literární historii zásadní vliv: ukrajinizaci prosazoval sám Lenin, který chtěl napravit staletou systematickou rusifikaci, státem řízená ukrajinizace Ukrajinců měla napravit historickou křivdu a komunistický režim se snažil, aby se ukrajinské obyvatelstvo nedívalo na bolševiky jako na úplné uzurpátory. Založil dokonce kurzy ukrajinštiny pro Ukrajince. Fantastický rozkvět jazyka posílil ještě rozměr modernistických, zejména levicových směrů – tak, jako u nás fungoval levicově orien­tovaný Devětsil se všemi svými experimentálními literárními snahami, děly se podobné věci i na Ukrajině. S nástupem Stalina skončily. Ve třicátých letech nastala další vlna silné rusifikace a experimenty nahradila doktrína socialistického realismu – a spousta spisovatelů skončila v gulagu nebo na popravišti. V češtině díky nakladatelství Větrné mlýny vyšel například román Město Valerjana Pidmohylného, který byl v roce 1934 uvězněn a o tři roky později popraven. Právě on byl jednou z mnoha obětí represí, jimž byla v SSSR během třicátých let ukrajinská kultura vystavena. Město, které až do konce osmdesátých let nemohlo znovu vyjít, se stalo jedním z nejdůležitějších ukrajinských románů dvacátého století.

A po Stalinově smrti?

Přišlo uvolnění, přelom 50. a 60. let je ve znamení takzvaných Šedesátníků, velká množina směrů v literatuře se už ale nevrátila – po Chruščovově pádu opět od poloviny 60. let zesílila rusifikace. Zásadní roli pak v historii Ukrajiny i její literatury sehrál Černobyl. Gorbačovova Perestrojka a Glasnosť se rozjela už rok před Černobylem, právě výbuch v jaderné elektrárně byl ale zásadním přelomem – a nastolil téma, které rezonuje dodnes. Už v období před Glasností existoval samizdat, podobně jako u nás, ostatně samotné slovo samizdat pochází z ruštiny ze složení slov „sam“ a „izdať“, tedy sám si vydat. V ruštině ještě existuje slovo tamizdat, tím se myslí vydání v exilu. Exilových vydání nepohodlných autorů existuje mnoho, podobně jako těch našich českých. Poměry v druhé polovině osmdesátých let byly na Ukrajině daleko volnější než u nás, nikdo z literátů ale neměl potřebu vyrovnávat se s Ruskem a ruštinou, užívali si zrušení doktríny socialistického realismu, vznikaly nové literární experimenty, rozvíjela se burleska.

Má současná ukrajinská literatura jméno, které by bylo světově uznávané?

Nemá. I v případě Oksany Zabužko je spíš přání otcem myšlenky. Její knihy jsou přeložené do mnoha jazyků, ale neřekl bych, že by byla obecně známá. Bělorusko má nobelistku rusky píšící Světlanu Alexijevičovou, Ukrajina nikoho takového nemá.

Co čtou současní Ukrajinci?

Pokud jde o mainstream, je to určitě Andrij Kokoťucha. Vydává minimálně jeden román za rok, je podobně produktivní nebo asi ještě produktivnější, než byl u nás Michal Viewegh v dobách své slávy. Soustřeďuje se hlavně na historické romány. Mezi mladšími čtenáři je oblíbený charkovský spisovatel Serhij Žadan, jeho texty byly přeložené i do angličtiny a dalších jazyků a vyšly i v češtině. Píše jak poezii, tak prózu, a navíc hraje v rockové kapele jménem Sobaki v kosmosi.

Jak je to s vnímáním ukrajinské literatury u nás?

V českém prostředí má ukrajinská literatura mnohem lepší postavení než ukrajinská klasická hudba, divadlo, výtvarné umění – to neznáme skoro vůbec. Literatura je na tom podstatně lépe. Za posledních deset let vyšlo mnoho kvalitních překladů do češtiny a nejsou to jen knihy pro ukrajinské fajnšmekry. Za mě je to určitě už zmíněná Oksana Zabužko, kterou už na začátku milénia začala překládat Rita Kindlerová, jí zřejmě vděčíme za zájem o ukrajinskou literaturu. Jako první přeložila její Polní výzkum ukrajinského sexu v roce 2001, který tehdy rezonoval i s nástupem zájmu o gender a feminismus u nás. Zásadní je pak román Oksany Zabužko Muzeum opuštěných tajemství. Kromě ní známe v Česku i dílo Jurije Andruchovyče, hlavně jeho Moskoviádu. Přeložený je i Jurij Vynnyčuk, jehož dílo je někdy srovnávané s dílem Umberta Eca. Zmínil bych také povídkovou knihu Bestiář zajímavé autorky Tani Maljarčuk. Vyšel i román Felix Austria od Sofie Andruchovyč, což je dcera Jurije Andruchovyče. Já jsem nedávno přeložil román B-52, který napsal Anatolij Dnistrovyj.

Máte dnes od autorů, které překládáte, nějaké zprávy z Ukrajiny?

Bohužel ano.

Jaké?

Z těch spisovatelů, jejichž díla mohou znát čeští čtenáři? Manželský pár Teťana a Serhij Dzjubovi, jejichž básnickou sbírku Déšť s tvýma očima jsme přeložili společně s Milanem Hrabalem, ti jsou z Černihova. Černihov je krásné město, ale má tu smůlu, že je na cestě jak z běloruských, tak z ruských hranic do Kyjeva a je ostřelované jak dělostřelectvem, tak raketami. Pár dní zpátky mi psali, že zůstávají ve městě, ale že jejich situace je strašná. Básník a prozaik Oleksandr Irvanec bydlí v Irpini. To je můj dobrý přítel. Byl jsem s ním v kontaktu na začátku března. Irpiň je město poblíž Kyjeva. Je ostřelované a pravidelně z něj dostáváme zprávy o ztrátách na civilním obyvatelstvu. Oleksandr psal každý den na internetu blog, jakési zápisky z války, ale už od 5. března na jeho stránkách žádný zápis nepřibyl. O něm nic nevím. Anatolij Dnistrovyj, autor románu B-52, je z Kyjeva. Odjel do bezpečí na západní Ukrajinu s manželkou a s dětmi a čeká na povolávací rozkaz do armády. Jeho nejstarší dcera je na cestě za námi do Brna, podařilo se jí dostat přes Varšavu, zajistili jsme jí ubytování a slíbili jsme, že se o ni postaráme.

Jak to mají spisovatelé s povolávacím rozkazem?

Spisovatelé naštěstí většinou dosud nebyli povolaní v první vlně. Do té volají ty muže, kteří mají nějaké bojové zkušenosti nebo prošli výcvikem. A přístup spisovatelů? To je individuální. Je fakt, že bojové odhodlání Ukrajinců je obrovské a nemíjí ani spisovatele. Ale je jasné, že by bojovali raději perem než zbraněmi.

Čekal jste takový vývoj těsně před válkou, kdy se ruská vojska stahovala k hranicím?

Vůbec ne. Patřil jsem k těm optimistům, kteří říkali, že se to nestane. Už proto, že jsem k tomu neviděl žádný politický důvod. Ten tedy nevidím dosud. Ale hlavně jsem si nedokázal představit, co by Rusko s dobytým územím dělalo. Protiruské naladění je v ukrajinské společnosti enormní, takže co s takovým obyvatelstvem na dobytém území?

Co se stane s ukrajinskou literaturou po válce?

Je jasné, že peníze na kulturu nebudou zbývat, priority budou jinde. Stejně tak je ale jisté, že kultura a literatura nebude spát. Autoři se budou muset vyjádřit. Tak, jako rezonoval Černobyl, bude rezonovat válka. Tady můžeme obrovsky pomoci my jako Evropská unie. Nabízet tvůrčí pobyty, rezidence.

V souvislosti s ukrajinskou literaturou mě ještě napadá jedna věc: ne každý autor, který se považuje za ukrajinského autora, nutně píše ukrajinsky. Jak je to s ruštinou u ukrajinských autorů?

U Větrných mlýnů vyšel nedávno román Vladimira Rafejenka Dlouhé časy. Rafejenko je spisovatel z Ukrajiny píšící rusky. Pochází z Doněcku. Měl úspěch i v Rusku, dostával ruské literární ceny. Ale v momentě, kdy vznikla separatistická doněcká republika, odjel do Kyjeva a na protest proti tomu začal psát ukrajinsky, což dřív nedělal. Jeho mateřským jazykem je ruština, ukrajinštinu se musí učit. My v Evropě přece ale víme, že jazyk nemusí být pro národnost určující. Podívejte se do Británie! Kdo z hrdých Irů nebo Velšanů umí svůj menšinový jazyk? Většinou mluví anglicky, ale nazvěte je Angličany a urazí se!

Kromě zajímavých rozhovorů ve Vlastě s „čtecí“ přílohou najdete také pravidelnou soutěž o skvělé knížky, recenze, kvíz nebo tipy, co číst dětem před spaním.

Vlasta (číslo 12)
info

Vlasta (číslo 12)