Pro děti je prvních pár let určujících. A žijí-li s oběma rodiči, nabírají i pravidla jejich vztahu. Jak se k sobě chovají, čeho si váží, jak na sebe reagují. To vše dítě podvědomě vnímá a ukládá. Dá se ale říct, že vztah našich rodičů předurčuje, zda budeme či nebudeme šťastní ve vlastním manželství?

Eric Hegmann, párový terapeut a kouč, zná tyto otázky a pravidla ze svého profesionálního života velmi dobře. Vede webové kurzy na toto téma ve své škole Modern Love School. V rozhovoru pro Bild der Frau se zamýšlí nad zděděnými partnerskými vzorci a měrou, do jaké nás tvarují.

Je možné říct, že děti mají stejné vztahy jako jejich rodiče? Dlouholetá věrná manželství, sklony k nevěrám, rozvody…

Odpověď není jednoznačná, ale něco na tom je. Naše prvotní představy o tom, jaký vztah jednou chceme mít, rozhodně ovlivnilo partnerství, které známe nejlépe. Vztah našich rodičů. Konkrétně jeho dynamika, rozdělení rolí, řešení konfliktů. Ale to neznamená, že děti budou opakovat vzor svých rodičů beze změny. Mohou to například udělat úmyslně úplně naopak. Rozhodně se ale vyplatí, pokud pár chodí na terapii, tuhle otázku otevřít.

Jak je to třeba s řešením konfliktů, které je pro úspěšný vztah velmi důležité?

Na tohle dojde na terapii většinou velmi brzy. Na to, jak se s nějakým konfliktem vypořádávali klientovi rodiče. Pokud to fungovalo, klient to napodobuje s důvěrou, že to bude fungovat i v jeho vztahu. Pokud to byl průšvih, většinou se snaží najít jinou cestu. Děti rodičů, kteří se moc nehádali a vše řešili smírně, budou dávat tomuto postupu přednost. Teď ale záleží na tom, jestli to bude ladit s povahou partnera.

Takže když se srazí dva různé modely, máme problém?

Ano, vznikne napětí a nepochopení. Jeden partner si chce vyjasnit věci v konfrontaci a všechno rychle urovnat, ten druhý třeba dlouho mlčí a předstírá, že se nic neděje. Protože ho doma naučili, že hádky jsou špatné a on či ona je z nich teď nervózní a bojí se. Přepsat svoje zděděné vzorce je těžké, jdeme na neznámou půdu. Stojí to velkou námahu, ale je to nutné.

Jak je to v pubertě, to jsme přece k rodičům hodně kritičtí, takže bychom měli kriticky vidět i jejich vztah?

Ano, jako malé děti považujeme vše, co rodiče dělají, za správné. Jak ale rosteme, uvědomujeme si, že i máma a táta jsou jenom lidi (a taky děti svých rodičů). Začneme zapojovat vlastní názor a třeba si říkáme, že tohle my nikdy dělat nebudeme, takhle to nechceme. Ale vše, co funguje, si necháváme jako svůj návod na bezpečí a domácí pohodu.

Co když dítě zažije mezi rodiči nevěru?

Hodně ho to poznamená a bude mimomanželským vztahům vždycky přikládat větší důležitost. Buď bude samo v dospělosti proklamativně věrné, nebo bude jakoukoliv aférku ihned hlásit a rozcházet se. Záleží na tom, jak se vztah rodičů po nevěře vyvíjel dál a jak to ohrozilo bezpečí dítěte a jeho zázemí.

A ještě bych rád řekl – pozor na ošidnost paměti. Jako děti nevíme přesně, co se doma dělo. Rodiče nás chránili, některé události nám filtrovali a převyprávěli jinak, než se staly. Proto je dobré se zděděnou představou o dokonalém vztahu pracovat na terapii. Pokud totiž máme sami nějaké problémy, pomůže nám odborník rozklíčovat, jestli si rodiče neidealizujeme nebo do nich nepromítáme vlastní strachy.