Pracujete jako školní psycholožka. S čím se teď potýkají rodiny, které mají děti doma ze školy?

Liší se to podle toho, jestli mají doma děti z prvního stupně, které obvykle potřebují pomoct s úkoly i s komunikací s učiteli, nebo jestli mají starší děti. Pozoruji, že třeba někteří osmáci a deváťáci už jsou poměrně motivovaní, protože vědí, že je čekají přijímací zkoušky na střední školy, takže se velmi snaží. Pro mnoho dětí může být tato doba také příležitostí k rozvoji kompetencí a strategií, které běžně tolik nerozvíjí. Vím, že je to velmi náročné, ale třeba děti z druhého stupně, které se teď učí si nastrukturovat učivo, zvládnout ho samostatněji, z toho mohou velmi těžit při příštím studiu na střední škole.

Mnoho rodičů má strach, co ten výpadek bude znamenat ve vzdělávání, že se toho děti nenaučí dost.

Ale oni se teď také učí, jen něco jiného než běžně ve škole. Na druhou stranu třeba ještě někteří šesťáci nebo sedmáci potřebují rodičovskou podporu. U mladších dětí nejde jen o učivo, ale i o kontakt s učitelem, který velmi přispívá k jejich motivaci. Rozdíly jsou také závislé na rodinných zdrojích – jinak je to v rodinách, kde je jeden rodič doma a může se věnovat jen dětem, jinak v rodinách, kde rodiče oba pracují z domu nebo do práce odcházejí. A samozřejmě i na tom, jak jsou domácnosti vybavené výpočetní technikou. Navíc má každá škola trochu jiný přístup, i když pro tento případ ministerstvo vydalo jednotnou metodiku.

Co z ní plyne?

Děti mají povinnost účastnit se vyučování na dálku, rodič by měl zajistit přístup dětí k vyučovacímu procesu, ale neměl by suplovat učitele. Jinými slovy, když dítě nerozumí probírané látce, mělo by se obrátit na učitele a ne na rodiče.

A to se daří?

Jak kde. Já sama, kromě toho, že působím jako psycholožka na dvou školách, mám tři děti na distanční výuce a někdy je pro mě jednodušší vysvětlit dítěti látku rovnou než ho propojovat s učiteli. Ale to záleží na každé rodině, jak si to nastaví. To hlavní, co bych doporučovala, je komunikovat se školou a s učiteli, být ve spojení, hlásit, jak se co daří a kde to drhne. Pokud má dítě s něčím problém, rodič by mu měl spojení s učitelem zprostředkovat. Platí ale, že i učitelé se v téhle situaci teprve snaží zorientovat. I když už všichni máme z jara nějaké mechanismy, které se osvědčily, neznamená to, že je to jednoduché.

Jak dětem pomoci situaci zvládat? Napadá mě třeba, že v rodinách, kde je hodně práce, může pomoci povolit dětem trávit víc času u počítače, když rodič potřebuje čas na home office.

Mě k tomu napadá, že počítač nemusí sloužit jen ke komunikaci s učitelem, ale když dítě něčemu nerozumí, mohou pomoci i spolužáci. Tak, jak je to reálně v hodinách. Když nevím, šťouchnu do souseda, kouknu k němu do sešitu – to může fungovat i teď, jen na dálku třeba přes sociální sítě. Já to mám doma s dětmi ohledně používání počítače nastavené poměrně přísně. Zatím jsem čas povolený na počítači k hraní a sledování pohádek nijak nenavyšovala, ale nepočítám ho samozřejmě do toho času určeného na školu. Musíme si uvědomit, že zatím vůbec nevíme, jak dlouho může tenhle stav trvat – takže když teď krátkodobě povolím víc počítače, mohlo by se stát, že se to stane normou na dlouho. Že každá další krize – a nikdo neví, kolik jich bude a jak budou dlouhé – bude automaticky znamenat přikování dětí k obrazovkám.

Osobně bych raději volila i tu cestu, že se děti třeba budou zpočátku nudit, ale z té nudy si najdou nějakou vlastní aktivitu, která je zaujme. Vnímám to jako dlouhodobě konstruktivnější řešení.

Často se mluví o tom, že domácí vzdělávání dětí kloubí se svým home officem hlavně matky. Jaká je role otců?

Myslím si, že tuhle situaci musíme zvládat jako rodina, že to není jen úkol matek. Pokud oba rodiče pracují z domova, měli by se také oba zapojit do školních povinností dětí. Třeba si rozdělit den na bloky, nějak si to spravedlivě rozhodit. Každá rodina to bude mít jinak, ale platí, že musíme sami zvážit, jaké máme možnosti a zdroje, zmapovat si i okolí, kdo může například pomoci s výukou.

Náročné je to pro všechny a je důležité matky nepřetížit. Platí to, co se říká o kyslíkové masce v letadle – nejprve musí dýchat rodič, pak až nasazuje masku dětem.

Jsou nějaká doporučení stran rodičovské psychohygieny?

Pomáhá dodržování řádu, následování nějakého předem daného harmonogramu. To přináší určitou jistotu, je to něco, na co se mohou děti i rodiče spolehnout. Jako podstatné také vnímám, aby si rodiče uchovali čas pro sebe, čas na vlastní koníčky a odpočinek. Choďte ven, dopřejte si pohyb, telefonujte s kamarády a rodinou, dělejte cokoli, co vám dělá radost.

Moje koníčky teď třeba vůbec nevidím jako reálné u nás doma!

Přitom je to důležité, pokud to jen trochu jde! Když dítě uvidí, že rodiče mají své koníčky, kterým věnují čas a které je nabíjejí energií, bude samo své zájmy také rozvíjet a nebude čekat, že rodič mu bude neustále animátorem. Slevte z nároků na sebe, objednejte si jídlo, nevařte každý den, rozdělte si doma úklid. Psychohygiena je teď důležitá i proto, že na mnoho lidí působí podzim a úbytek světla depresivně. Je to rozdíl oproti jaru, kdy jsme se mohli těšit z teplého počasí a blížícího se léta.

Měla bych v komunikaci se školou nahlásit, že mám souběžně s učením s dětmi i home office?

Ano, ale ještě důležitější je nahlásit to zaměstnavateli. Rozumný zaměstnavatel pochopí, že je lepší se s vámi individuálně domluvit na nějakých úlevách než vás nechat vyhořet.