Konec roku jste měl hektický. Zkoušky a představení v Ostravě a nově v Praze. Když jsme hledali termín setkání, psal jste mi: „Strašný fičák! Ještěže dělám to, co miluju.“

To je pravda. Na podzim se mi vše nakupilo, a protože jsem pořád pendloval mezi Ostravou a Prahou, musel jsem spoustu věcí dohnat. Klasika je, že se pak vše sejde v jednom týdnu. V pátek premiéra Babyboomu v Činoherním klubu, v sobotu Transky, body, vteřiny v Divadle Petra Bezruče, v neděli první repríza v Praze, v pondělí zase Transky pro školy v Ostravě… K tomu spolupracuju s Janáčkovou filharmonií na cyklu koncertů pro děti a jejich rodiče. To jsou výjimečné a kouzelné akce, pro mě velká radost.

Zpíváte tam?

Společně s hercem a velkým kamarádem Michalem Sedláčkem jsme průvodci jednotlivými koncerty. Míša představuje Vladimíra Janáčka (syna skladatele Leoše Janáčka, pozn. aut.), já jeho bratrance Otu. A někdy máme to štěstí si i zazpívat. Třeba muzikálovky, před Vánocemi So this is Christmas od Johna Lennona anebo jsem si zkusil zazpívat s filharmonií jednu árii z Verdiho opery Rigoletto. To byla velká výzva! Ostuda to nakonec snad nebyla, takže zaplaťpánbůh za moji profesorku zpěvu paní Ninu Krjučkovou.

K té chodí i herečka a vaše kamarádka Markéta Matulová, představitelka Věry Špinarové v představení Špinarka, kde hrajete jejího mladšího bratra Luboše.

Však mi paní Ninu doporučila právě Matuli! Chodím k ní už přes rok a často si říkám, že jsou to nejlépe investované peníze. Je to mimořádná žena, učí nás operní techniku, kterou můžeme využít i v „popině“ nebo zkrátka v tom, co aktuálně potřebujeme. Její metody jsou nesmírně zajímavé, rozezpíváváme se třeba na zemi se zvednutýma nohama… Navíc je to u ní jako na terapii, kolikrát si člověk postěžuje, jak je něco nefér, a ona má vždy nějaké řešení.

Musím se přiznat, že vaši píseň z Transek jsem si před rozhovorem pustila ze záznamu snad třikrát. Zpíváte ji tak krásně a naléhavě, až mrazí. Režiséru představení Tomáši Dianiškovi se prý zježily všechny chlupy, když ten song slyšel od vás poprvé. Říká, že vaše soustředění a zapálení pro věc je strhující.

Jojo, to napsal moc pěkně.

Čtěte také

Muž a žena

Čtěte také

Děti nechci! O bezdětných tetách a strýčcích budeme slyšet častěji

Režíroval i Špinarku, kde taky zpíváte.

A na základě Špinarky jsme založili divadelní kapelu Retro B. Byl to nápad pana ředitele (Jiřího Krejčího, pozn. aut.), který za námi přišel po premiéře: „Matule, Bury! Založíme kapelu a vy tam budete zpívat!“ A fakt se to stalo, už to jede. Zpíváme i písničky z představení včetně té „mojí“ Creep z Transek (v originálu je Creep největší hit britské skupiny Radiohead, z roku 1992, pozn. aut.).

Zpíval jste odmalička?

To ne. Hrál jsem na příčnou flétnu, díky tomu jsem měl aspoň trochu nějakou techniku dýchání. Paradoxně, při přijímačkách na konzervatoř jsem měl nejmíň bodů právě za zpěv. Kdybych měl o bod míň, už jsem ve zpěvu pod čarou jako nevhodný. Ale zpěv mě pak na konzervatoři moc bavil a rychle jsem se zlepšoval. A ani jsem příliš nemutoval.

U vás doma v Kopřivnici se zpívalo?

Hodně. Hlavně já, nahlas ve vaně. Naši mi vždycky říkali: „Nevřískej v té vaně!“ Častokrát se tomu teď smějeme, když jdou rodiče na koncert nebo mě slyší zpívat a já jim to připomínám. Když teď přijedu domů, jen odpočívám, ale donedávna jsem se tam zavíral v pokoji úplně nahoře, a zpíval a zkoušel, kde jsou moje limity.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Markéta Irglová: Nemůžete být své rodině k dispozici, když sama nejste oukej

Kde jsou?

Mám pocit, že jsou všechny „songy“ buď moc vysoko, nebo zkrátka moc náročné. Asi mám pořád větší touhu umět víc, a tím si vybírám těžší věci. Pak jsem frustrovaný a zároveň překvapený, že to nejde hned! Na druhou stranu, nejsem zpěvák, jen herec, co si rád čas od času zazpívá, a pokud to zní hezky, tak hurá!

Četla jsem, že přijetí na konzervatoř bylo pro vás i vaši rodinu docela překvapení. Proč?

Naši mi to přáli, já jsem si to samozřejmě přál strašně moc. Ale nikdy jsem nechodil do dramaťáku, když nepočítám na chvíli v devítce, abych si to jakože vyzkoušel, ale kde mě to nebavilo. Hodně jsem ale recitoval a kouzlil s dědou, a tak jsem ty přijímačky zkusil. Mysleli jsme si, že dostat se na herectví z Kopřivnice – a to nemyslím nijak zle, prostě z malého města – bez známostí nejde. A ono to klaplo! Tehdy jsem si říkal, že si musím přijímačky hlavně užít a že při tom můžu být jakkoli trapný, protože když to nevyjde, ti lidi mě už nikdy neuvidí.

Což se díkybohu nestalo. Zmínil jste dědečka, který vás přivedl ke kouzlení. On kouzlí doteď, že?

Ano, svému koníčku se věnuje celý život. Dřív do toho zapojoval své dcery, tedy i moji maminku. Jezdívali spolu na silvestrovské štace po horských hotelích, kde předváděli čísla s měnícími se šaty, propichováním v bedně a další kouzla. Teď už kouzlí spíš jen pro známé. Ale letos připravil velké kouzlení právě pro Bezručáky, když Matuli s Duškym (herec Dušan Urban, pozn. red.) slavili kulatiny. A to byla velká pecka! Sešli se tam všichni divadelníci napříč Ostravou, kteří mu na závěr tleskali vestoje, protože to ve svých šestasedmdesáti táhl hodinu a čtvrt a byl neskutečně zábavný a vtipný, to on má v sobě. Bylo až dojemné, jak jim pak říkal: „Děkuju vám, přátelé, to jsem ani nečekal. Já vám to na dalších vašich premiérách a reprízách oplatím.“

Čtěte také

Letuška

Čtěte také

6 profesí s největšími sklony k nevěře. Nejsou to jen zdravotníci a letušky

Mně přijde dojemné, že s ním kdysi vystupovala vaše maminka a pak i vy, snad už jako prvňáček?

Byl jsem fakt malý, protože mě vykouzlil z takových paravánů, kam jsem se musel vejít. A myslím si, že jsem mu asistoval už ve školce. Takže jsem byl díky dědovi na jevišti vlastně už odmalička.

V Ostravě žijete od svých patnácti, na konzervatoři jste byl v ročníku i s herci Štěpánem Kozubem a Robinem Ferrem, známými ze Tří tygrů. Prý jste byli taková silná trojka!

Strašně rychle jsme se semkli jako celý ročník. Pak přišla doba, kdy se hledáte a vyhraňujete, utváříte skupinky… Se Štěpou a Robinem jsme spolu bydleli na intru, pak i na privátech, společně jsme trávili veškerý volný čas, po večerech jsme chodili do divadel, koukali spolu na filmy… Byli jsme velcí přátelé, kteří se pak přirozeně začali učit žít dospělácký život s pracovními povinnostmi a různými angažmá. Teď už nemám tolik času se s nimi pravidelně vídat, ale když se potkáme, navážeme tam, kde jsme skončili. Pořád si máme tolik co říct. A před pražskou premiérou mi oba psali, ať zlomím vaz a užiju si to. Je moc hezké, že o sobě víme a myslíme na sebe.

Hostování v Činoherním klubu byla vaše první role mimo Ostravu a Divadlo Petra Bezruče. Jak jste to zvládl?

Snad dobře. Režisér Ondřej Sokol nám napsal kolektivní zprávu, že to byl malý krůček pro inscenaci, ale velký krok pro tým. Šlo mu o to, abychom na sebe slyšeli, protože jsme všichni byli na jevišti skoro pořád. Chtěl po nás opravdové nasazení, protože kdyby jeden z nás nebyl chvíli koncentrovaný, celé by to padalo. Když jsme měli generálku, říkal: „Tak to nevím, co budete dělat zítra, protože dnes to bylo fajn!“ Většinou se při generálce něco pokazí. Nám se povedla, a snad i ta premiéra. Pro mě to byla zase velká radost. Na premiéře jsem měl bývalou kolegyni a velkou kamarádku, herečku Pavlu Gajdošíkovou, bývalou šéfovou a také milovanou kamarádku, režisérku Janku Ryšánek Schmiedtovou (umělecká šéfka u Bezručů v letech 2015 až 2019, pozn. aut.), samozřejmě svou rodinu. Ohlasy byly vesměs pozitivní – jak na celek, tak i na to, co jsem se tam snažil hrát.

Čtěte také

Václav Matějovský

Čtěte také

Survivor 2023: Budu protivný! Účastníci se bojí hladu a nevyspání

Říkáte, že je pro vás důležitá přátelská atmosféra, kterou potřebujete pro svobodnou a tvůrčí práci. Bylo to tak při zkoušení Babyboomu – v divadle, kde jste hostujícím nováčkem?

Určitě! Všichni mi předem říkali, že zkoušet s Ondřejem Sokolem je za odměnu, a měli pravdu. Za tu chvilku, co se známe – byť už jsme se před lety potkali na natáčení filmu Vybíjená, ale to bylo jen „Dobrý den!“ – ho vnímám jako velmi chytrého, vtipného, bystrého a citlivého člověka. A tím, že je sám herec, umí jako režisér s herci velmi dobře pracovat. Stejně tak to umí Tomáš Dianiška (herec, dramatik a režisér Divadla pod Palmovkou, který vystudoval činohru na DAMU, pozn. aut.). Jako herec si sám na sebe kladu velké nároky a mám rád výzvy. Pak taky rád zuřím, když mi to nejde… Ale nedělám to rád pod tlakem. Když na mě někdo nepříjemně tlačí, nevím, proč bych se mu měl emočně otevírat a hrabat se někde uvnitř, kde je to někdy bolavé. Zatím ze mě nikdo po špatném nic dobrého nedostal.

Jak jste se dostal k hostování v Činoherním klubu?

Nabídl mi ho jeho umělecký šéf a herec Martin Finger, který na mě dostal před časem tip od herce Vaška Šandy, ten mě viděl v Transkách. A Martinovi se o mně asi zmínil i nový ředitel Činoherního klubu Tomáš Suchánek, který byl dlouholetým manažerem Bezručů.

Může se hostování v Praze změnit v tamní stálé angažmá?

Svou práci jsem tam odvedl. Teď uvidíme, co bude dál.

Čtěte také

Veronika Arichteva

Čtěte také

Veronika Arichteva: Chmury si potřebuju prožít sama

Co vám nová zkušenost v jiném divadle přinesla?

V něčem je to pro mě jakoby vzpruha. Za osm let u Bezručů je tam člověk jako doma. Rozhodně tím nemyslím rutinu, ale tým už beru jako svou rodinu, nestydím se před nimi zkoušet, na to už se známe dlouho a intenzivně. Jsem s nimi v pohodě a klidu. Zato v novém divadle a novém kolektivu nevíte, jak to chodí, potkáváte spoustu nových tváří, které si ani nestíháte zapamatovat. Nevíte, zda si s dotyčným vykáte, nebo už tykáte. Do toho s ním máte zkoušet a hrát, nevíte, co si můžete a nemůžete dovolit… Prostě znovu plavete jako kdysi na začátku a musíte to ustát. Vybavuju si, jak jsem šel na první čtenou zkoušku s kufrem, protože jsem přijel do Prahy na týden, a moje malá dušička uvnitř mi říkala: „Ještě můžeš utéct a budeš mít klid.“ Ale touha zkusit to a zažít byla silnější.

V tragikomedii Babyboom hrajete jednoho ze tří budoucích otců, kteří doprovázejí své ženy v porodnici.

Mladého otce hraju poprvé – Štěpka patří k rolím, kterých jsem za osm let u divadla moc nedostal. Působí až hystericky, je ustaraný a z obrovského přetlaku pořád mele, jak se strašně těší, jak má sbalené všechny plenky a vložky, do toho se opíjí… Myslí to vlastně dobře, ale v mnoha momentech je na zabití. Divák ale pak pochopí, že za vším tím mluvením je strach a bolest z předchozí ztráty dítěte. Víc asi prozrazovat nebudu. Je to bolestný příběh, ale jsem moc rád, že jsem si mohl takového mladého chlapa zahrát.

Babyboom jsem zatím neviděla. Ale vaši první velkou roli u Bezručů ano. Ve hře Mládí v hajzlu jste hrál teenagera Nicka Twispa. Režírovala ji Janka Ryšánek Schmiedtová, která vás do Bezručů přijímala. A prý vám mimo jiné radila, ať nespěcháte. Jak to myslela?

Hned od začátku jsem chtěl hrát velké role, ale musel jsem si počkat až na konec druhého roku angažmá, kdy přišlo Mládí v hajzlu. Od začátku jsem si horlivě myslel, že už jsem připravený, ale Janka moc dobře věděla, že ještě nejsem. Myslím, že Mládí v hajzlu to celé pěkně odstartovalo. Vyplatilo se jí věřit, jako tomu bylo velmi často, a počkat. Dodnes jsem jí vděčný za péči a píli, kterou mi věnovala, pracovala se mnou i na mém osobnostním rozvoji.

Čtěte také

Věra Martinová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Věra Martinová: Problémy ukládám do svého nitra, mnohdy nespím

Když jsem se jí ptala, v jakých rolích vás určitě musím vidět, řekla mi: „Mládí v hajzlu a Transky. Pak o něm budeš vědět všechno.“ Pokud Mládí v hajzlu odstartovalo vaši kariéru, co přinesly Transky a role skutečné české atletky a světové rekordmanky Zdeny Koubkové, resp. Zdeňka Koubka? Získal jste za ni například Cenu divadelní kritiky Talent roku 2019.

Jéminkote! Celé Transky byly strhující. Hlavní role Zdeny, resp. Zdeňka, pro mě byla obrovská výzva. A to jsem ještě nevěděl, jak skvělé je spolupracovat s Tomášem Dianiškou, který si s Bezruči skvěle sedl a my na něj strašně moc slyšíme. Zvláštní na tom bylo, jak šlo celé zkoušení samo. Bylo fyzicky náročné, ale ten jeho přístup – při zkouškách na mě vůbec v ničem netlačil, nechával mi tolik svobody! Nevěděli jsme, jak budou na představení reagovat diváci, ale měl jsem tušení, že to bude dobré. A bylo! Lidé byli dojatí, plakali…

Kam vás role muže s vrozenou vadou reprodukční soustavy, kterého vlastně omylem vychovávali jako ženu, posunula?

Musel jsem si zase sáhnout do jiných míst uvnitř sebe, objevit v sobě nové dveře… Naše práce je přesně o tomto hledání, s každou rolí začínáme od začátku. Ta role mi dodala větší odvahu, klid a jistotu, že si můžu věřit. Zároveň jsem zažíval velkou euforii z obrovského úspěchu hry. Je mi dobře v rolích, kdy se soustředím na teď a tady, kdy se jako Jakub vypnu. Je to pro mě ozdravný útěk do jiného světa. Já se totiž za role skutečně rád schovávám.

A děje se vám to v každé roli?

Třeba ve Špinarce ano, byť na jevišti nejsem pořád. Ale po celou dobu s představením svým způsobem dýchám, jsem v určitém napětí, chodím se dívat, držím Matuli palce a jsem tam pořád jakoby přítomný, i když třeba zrovna nekoukám. Těžko se to popisuje, je to takové zvláštní naladění nebo napojení na celek, zkrátka něco, co člověka přesahuje fyzicky.

Velkým tématem Transek je transsexualita. Vy se toho dotýkáte i ve filmové roli Stáni v komediálním seriálu režiséra Vladimíra Skórky a scenáristy Petra Kolečka – v Lize mužské moudrosti. Hrajete v něm ženu, která prochází hormonální změnou a cítí se být mužem.

Šel jsem do toho s tím, že si to užiju, protože je to krapet úlet a sranda. Po roli Zdeny, kterou se v Transkách snažím hrát na sto procent upřímně, bolavě a čistě, se vší vážností a respektem k jejímu hledání sebe sama a nešťastnému osudu, si můžu dovolit v roli Stáni trochu si zablbnout.

Čtěte také

Krevní tlak lze snížit během několika minut i bez léků.

Čtěte také

Jak okamžitě snížit krevní tlak i bez léků. Funguje poloha mrtvoly

K filmu vás to víc netáhne?

Rád bych, ale nikdo mě nechce! Vážně, filmové příležitosti mě míjejí, což mě mrzí. Na druhou stranu, je těžké časově sladit ježdění po konkurzech s divadlem. Několik konkurzů do minisérií a seriálů jsem kvůli tomu musel odříct. A když třikrát čtyřikrát řeknete, že nemáte čas, už se vám ozve málokdo. Proto jsem byl mile překvapený, když se mi Vladimír Skórka ozval, že mě chtějí bez konkurzu.

Na krku máte krásný šperk, na něm vyryté slovo Neboj. Proč?

Abych se nebál, že vše bude dobré. Je úplně čerstvý. Měl jsem ho vyhlédnutý a dlouho jsem přemýšlel, co chci na přívěsek za nápis. „Neboj“ je takové všeříkající. Je to fakt hodně dobré slovo, ať už jdete k zubaři nebo máte třeba před koncertem. Dostal jsem ho od babiček, dědy a rodičů k premiéře v Praze.

A komu nejčastěji říkáte Neboj?

Asi sám sobě. I když jsem říkal, že mi Transky dodaly hlavně odvahu, stejně ji pořád hledám.

Čtěte také

Prasátka

Čtěte také

Fobie slavných: Princ Harry se bojí lidí, Dicaprio žvýkaček, Bloom prasátek!

JAKUB BURÝŠEK (26)

  • Divadelní herec. Osm let v ostravském Divadle Petra Bezruče, loni poprvé hostoval v Činoherním klubu v Praze. 
  • První hlavní roli získal v roce 2017 ve hře Mládí v hajzlu. O dva roky později získal řadu cen za roli atletky Zdeny Koubkové ve hře Transky, body, vteřiny. 
  • Zpívá v představeních (i ve Špinarce) a v divadelní kapele Retro B, chodí na hodiny zpěvu. Umí kouzlit. 
  • Vystudoval konzervatoř v Ostravě. 
  • Pochází z Kopřivnice, žije v Ostravě.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Babička

Čtěte také

Láska v 73 letech: Jako na obláčku. Prý má stará ženská už jen zalévat kytky

Čtěte také

Jiří Dvořák a Lenka Nora Návorková, 2018

Čtěte také

StarDance se opět blíží! Osvěžte si všech 11 vítězů. Možná je znáte všechny

Čtěte také

Kačenka a strašidla

Čtěte také

Kvíz – Jiřina Bohdalová: otestujte se, jak dobře znáte její role