Jak přežívá dobu koronavirovou dirigent? Podařilo se aspoň nahrávat?

Podařilo se, i díky mému zázemí u orchestru v Bamberku. Orchestr se těší stabilní podpoře mnichovské vlády a sám je naštěstí v dobré situaci. I když došlo k tomu, že jsme nemohli hrát pro plné sály (na začátku jen pro omezený počet publika, a i to pak skončilo), pokračovali jsme pravidelným streamingem a co nejvíc jsme nahrávali. Posléze, před Vánoci, došlo ke změně k horšímu, k přísnému lockdownu a nemohli jsme dál pracovat. Teď už zase fungujeme – streamujeme i nahráváme. Spočítal jsem, že od července jsme zvládli zaznamenat deset velkých skladeb. Jsem tím nadšený.

Podívejte se na Jakuba Hrůšu v akci

Není to zvláštní pocit, dirigovat a nemít za sebou diváky?

To je zajímavé a bude to znít možná kontroverzně, ale já při dirigování primárně publikum vizuálně zas tak nevnímám, ostatně mám ho za sebou. Vnímám ovšem atmosféru v sále a ještě daleko víc vnímám, jak se to, co lidé vyzařují a prožívají, odráží na výkonu orchestru, který mám já celou dobu motivovat. Pracuji s tou atmosférou. Co se pokud možno snažím zažehávat, je jiskra v orchestru. To, jestli někdo pospává nebo pokašlává, to není zas tak důležité.

Čtěte také

Barbora Bočková

Čtěte také

Barbora Bočková z Případů 1. oddělení: Čekala jsem na policejní výcvik

Je to tedy oboustranná komunikace…

Samozřejmě. Čím lépe orchestr hraje a čím větší je nasazení, tím je nadšenější publikum. A naopak, když vyzařuje publikum soustředění a nadšení, odráží se to na orchestru. Mně vlastně chybí to, co obrazně řečeno vidím v očích orchestru, který se dívá na plný sál. Ale na druhou stranu vždycky říkám, že všichni musíme hrát se stejným nasazením, jestli pro pět, nebo pro pět tisíc lidí.

Potlesk vám nechybí?

Trošku ano, ale ne jako něco vnějškového, spíše je to takový smysluplný rituál. Hrajete tři čtvrtě hodiny nějakou skladbu, dáváte do toho všechno, a najednou je ticho a nikdo nic neslyší. Je to nepřirozené. Když jsme dělali první streamingy, tak orchestr si, aniž bychom to chystali, na konci spontánně vzájemně zatleskal a zaklepal.

Reaguje publikum jinak na koncertě vážné hudby než na rockovém? Ty projevy asi nejsou stejné.

Nejsou, ale pokud jde o decibely, není to někdy zas takový rozdíl, jak by se myslelo. V Rudolfinu to někdy fakt duní. Pro mě je stále zajímavé, jak úžasný zvuk dokáže živý orchestr vyloudit bez nazvučení. V klasice jsme opravdu pyšní na to, že vše, co děláme, děláme bez zásahu technologie, pomineme-li řekněme varhany, které jsou napůl elektřina. Ale jinak to jde bez mikrofonů. Je to myslím něco, co je dobré pořád zmiňovat, protože většina dnešních posluchačů vší možné hudby má možná pocit, že bez toho to nejde.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Michaela Tomešová: Nepotrpím si na velká gesta

Dobře, ale ta atmosféra je přece jen odlišná…

Atmosféra je v klasice subtilnější, to je pravda. Aby vznikl velký citový efekt, nepotřebujete velké, donekonečna opakované výbuchy. Vše je otázka poměrů. Vy jste ale asi měla na mysli publikum – že nereaguje tak živelně, že třeba nekřičí. Ale někdy se i zakřičí! Je fakt, že občas se řeší takové podružnosti, jako jestli se má tleskat mezi větami, když se hraje symfonie, která má čtyři části (částem se říká věty, pozn. aut.); každá věta končí a pak je chvíli ticho. Dnes je zaběhnutý rituál, že v tom tichu se netleská, a někteří posluchači to berou nedobře, když do toho někdo živelně zatleská.

A vy? Vám to nevadí?

Mně to nijak zvlášť nevadí. Každý muzikant miluje ticho, i v hudbě samé jsou pauzy, tedy pomlky, a jsou mimochodem stejně důležité jako noty, je jich tam často zrovna tolik. A i pauza mezi větami je pěkná. Ovšem když někdo spontánně zatleská, protože se mu to moc líbilo nebo přišel poprvé na koncert a neví nebo usnul a probral se právě tím tichem, ostatní ho pak okřikují… Ruku na srdce: co je na tom špatného, že někdo projevil nadšení? Žehrávalo se na kašlání a potlesk mezi větami. Tak, a dnes, když to publikum v sále nemáme, jak nám to kašlání chybí…!

Čtěte také

Vladimír Menšík

Čtěte také

Tajemství Vladimíra Menšíka: Připadal si ošklivý, odmala kouřil a pil alkohol

Dirigoval jste i v roušce?

Je to různé v různých zemích. V Bamberku máme rozestupy na pódiu mezi těmi, co hrají na smyčce, asi jeden a půl metru. Mezi dechaři jsou to až dva metry. A před koncerty vždy chodí kustodi s tyčí a přeměřují, aby to bylo v pořádku. Pak muzikanti při výkonu nemusí mít roušky, ani já ne. Ale musíme je mít, když přicházíme a odcházíme. V říjnu jsem hrál v Paříži a tam mělo mnoho lidí i v orchestru nasazenou roušku, a v Praze, když jsme hráli na začátku lockdownu, měli všichni roušky, dokonce i hornisté měli roušku se zipem.

Roušku se zipem?

Ano, než si nasadili nátrubek, otevřeli si zip. Vypadalo to dost bizarně. I na roztrubu měli návlečník. To jsou takové pikanterie.

Minulý rok byl pro vás ale jako dirigenta úspěšný. S houslistou Augustinem Hadelichem jste byli nominováni na americkou cenu Grammy za album Bohemian Tales. Co to pro vás znamená?

Rok 2020 byl zvláštní, spousta věcí odpadla, i když já klepu na dřevo, protože si nemůžu stěžovat. Dirigoval jsem, bez lidí sice, ale nahrávalo se, a dokonce jsem i cestoval. Na rozdíl od jiných lidí, kteří nemohli nic, jsem měl štěstí. Ty ceny a nominace jsou pohlazením po duši. Hodně jsem pracoval v minulých letech a ceny přišly jako odměna za to, co jsem do práce vkládal. Nijak si na tom nezakládám. Žádný umělec to nepovažuje za nejdůležitější. Nejdůležitější je tvořit a dělit se s lidmi o to tvoření. Kdyby tohle mělo přestat, to by bylo nejbolestivější. Nejsem typ, který dělá práci na efekt.

Čtěte také

Sleduji, jak se lidé tváří, jak se zachovají, ukládám si to a pak používám ve svých postavách. Samozřejmě beze jmen.

Čtěte také

Z manažera spisovatelem. Štěpán Javůrek: Babičky by mi nejradši daly nobelovku

V albu jsou houslové skladby Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Leoše Janáčka. Samé české skladby. Jste hrdý na naše autory?

No, samozřejmě jsem hrdý. Sice jsem rozkročený velice široce a mám rád veškerý světový repertoár a dělám ho stále, ale česká hudba je můj největší segment. Jsem Čech a prožívám ji autenticky.

Myslíte, že českou hudbu cizinec tak dobře nezahraje?

Odmítám tvrzení, které je hodně rozšířené hlavně u nás, ale nejen u nás, že ten, kdo není Čech, nedovede udělat dobře českou hudbu. To myslím, že není pravda. Ale myslím, že je pravda, že pro nás Čechy, kteří jsme autenticky prožívali tu hudbu od dětství, hráli, studovali, je druhou přirozeností. Tím pádem k ní máme citově a srdečně blíž. V tom smyslu považuji za povinnost, když propaguji českou hudbu v zahraničí, propagovat ji v té šíři, aby se pořád nehrála jen Novosvětská nebo Rusalka, jakkoli jsou krásné. A na to jsem hrdý, že na tom albu, které je nominované, jsou skladby, které se tak často nehrají.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Alice Nellis: Už jako malá jsem se často bála a dost mě to otravovalo

Mimo jiné je na něm Humoreska č. 7 od Dvořáka. Humoresky jsou zvláště oblíbené v Americe. Jak si to vysvětlujete?

Dvořák je absolutní fenomén. Uměl psát muziku podobně jako Mozart, a to tak, že uspokojí jak odborníky, že i ten největší fajn šmekr v ní najde bohatství a krásu, že zůstává rozum stát, ale zároveň zní jeho hudba tak, že i laik je jí osloven. Dvořák má úžasný drive, úžasný rytmus, nepůsobí přehnaně komplikovaně, má energii, švih, něhu, není většinou dlouhý ani krátký, přináší pozitivní tóny… Ve výsledku působí zářivě, přináší naději. Myslím, že se líbí v Americe nebo i v Anglii právě proto, že jeho hudba je jakoby „demokratická“, pro každého sdělná. To lidi oceňují. A navíc v Americe i žil, pracoval, stál u základů pozdější americké hudby, pro Američany byl inspirátorem. Vždy ale zůstal českým skladatelem.

Jaké je americké publikum?

Liší se možná v tom, že je trochu živelnější, ale taky nemá trpělivost. Je to země pohybu, zejména New York. Tam se okamžitě po skončení koncertu polovina sálu zvedne a odchází. Není to ale projev nezájmu či nesympatie, ale čas je pro ně drahý, takže spěchají. V Anglii také, na festivalu bouřlivý potlesk, dvakrát a pak všichni běží pryč, aby stihli vlak. Opakem je Vídeňská státní opera. Když má něco úspěch, tak se tleská třeba dvacet minut a já jdu před oponu třeba desetkrát. To je úžasný pocit, to se mi líbí. V Japonsku publikum vyvolává ještě i dirigenta zvlášť, pokud ho oceňuje.

Čtěte také

Smajlící doplňují konverzaci

Čtěte také

Uživatelé smajlíků mají častěji sex! Používáte ty správné? Pro sex mrkněte

Proč myslíte, že mladí dnes moc vážnou hudbu nemusí?

Jedna moje část to nedokáže pochopit, protože aniž by mi někdo něco kdy nařizoval, tak jsem k ní úplně vášnivě přilnul. Myslím, že záleží na tom, co člověk v hudbě hledá. Mnoho lidí chce poslouchat, co je aktuální, co letí, co se vytvořilo včera nebo dnes, věci, co jsou „trendy“. Klasika většinou nabízí nadčasové hodnoty, kvality, které trvají nezávisle na době, ve které zrovna žijeme. Každý si sám musí přijít na to, co dává větší smysl. Je to stejné jako v literatuře. Jen některá přežila, ale ne proto, že se to napíše do učebnice nebo to dostaneme jako povinnou četbu. Možná i to je důvod, proč jsem si hudbu tak zamiloval. Já si ji objevoval po svém.

Šéfujete Bamberským symfonikům. Jste přísný šéf?

Nesnáším nezúčastněnost, laxnost a lhostejnost. Takovou tu znuděnost, to je překážka všeho úspěchu. Jinak jsem ale tolerantní a snažím se být otevřený. Ovšem lidé, kteří by chtěli pracovat pohodlně, k těm jsem náročný.

Čtěte také

Valentina Thielová se do diváckých zapsala jako profesorka Boženka z komedie Sněženky a machři

Čtěte také

Společná radost Somra a Thielové? Léto s kovbojem i sny mimo herectví

Spousta lidí netuší, jak náročná práce dirigenta je. Pro mnohé „jen máváte rukou“. Máte představu, kolik toho spálíte?

Je to i značný fyzický výkon. Ale pokud dobře dýcháte a nemáte tenze a neděláte nic v křeči, je to zdravé. Do určité míry je to návykové. Něco podobného, jako když jde člověk každý druhý den nadšeně běhat, protože je zvyklý a chybí mu, když neběhá pravidelně. Běhání tedy nějak zvlášť neprožívám, ale dirigování miluji. A protože nedělám jiné sporty, častěji jen plavání, kolo a lyžování, tak mi to chybí. Kdybych nedirigoval, ale jen skládal nebo cvičil na nástroj, tak bych sport bytostně potřeboval. Spálím dost, ale nikdy jsem to neměřil. Je to sice námaha, ale já se vždy po koncertě cítím líp než předtím. Plus ty emoce. Dobré pocity převažují nad dojmem, že jsem unavený. Po zkouškách jsem mimochodem unavenější než po koncertech. Koncerty jsou svátek.

A co tekutiny? Prý jste pivař…

To zní strašně, pivař. To bych nikdy neřekl. Ale tekutiny se musí doplnit, takže po koncertu si jedno dvě velmi rád dám, raději než třeba víno. To se nedá pít na žízeň.

Čtěte také

Hubnutí není jen o jídle a pohybu

Čtěte také

Jak během týdne změnit životní styl, abyste začali hubnout. Nejde jen o stravu

Stalo se vám, že jste musel dirigovat, když vám nebylo dobře na duši?

Ano, to se mi stalo. Musím do toho pak víc investovat, ale taky mi to často pomohlo. Na té profesi mám rád, že po dobu dirigování se odstřihnu od nepodstatných věcí. Mobil mi leží, nic mi nepípá, žádné esemesky, nic neřeším, žádné e-maily, sociální sítě. V podstatě se vracím do lidského normálu. Moje povinnost je být mentálně fit, a to je takový dar, že tohle můžu prožívat.

Nosíte brýle, ale dirigujte bez nich. Proč?

Při dirigování mám čočky, někdy ani nemám, když dílo umím dokonale zpaměti a jsme absolutně sehraní. Noty v partituře stejně nemůžete číst, je to spíše taková mapa. Už nepotřebuji vidět každý detail. Brýle nemůžu mít, protože se v první minutě zpotím a brýle mi pak jezdí po nose.

Zmínil jste noty, není to otravné, otáčet je? To se snad nedá ani stihnout…

Někdy mě to otravuje, když je musím otáčet, zejména když je rychlá skladba a na jedné straně partitury je neskutečné množství informací. Některé noty jsou natištěné tak, že otáčím každé tři sekundy stránku. Jenže když se soustředíte na dirigování, tak se někdy zapomenete, a jste o deset stránek dál, ale před sebou máte text, co byl před minutou.

Čtěte také

Vztahy ze seznamek jsou stabilnější

Čtěte také

Hledá se muž! Ženy jsou single, mají velké nároky. Vydrží vztahy ze seznamek

Takže když byste to neuměl zpaměti, byl by to průšvih.

Do určité míry to musím umět zpaměti. U některých skladeb umím každou notu, u některých noty nepotřebuji, ale mám je tam rád jako inspiraci a pojistku, když by mi něco vypadlo. Ale to se naštěstí moc neděje. A u některých skladeb, kdyby tam nebyly, tak by to nešlo.

Když bych řekla Smetana, Dvořák, Janáček – koho byste vybral?

Všichni tři jsou absolutní mistři. Spíš bych dovedl říct, kdyby mi někdo zakázal některé skladatele, kde by mě to bytostně bolelo. Tihle tři by mi chyběli moc. I když platí, že nejvíc prožívám toho, kterého právě studuji a diriguji.

Posloucháte i jinou hudbu než klasickou?

Mám rád ledacos, ale neposlouchám klasické rádio s hity, to je pro mě zvukový smog.

Čtěte také

Na kvalitě spánku záleží

Čtěte také

Proč nemůžeme spát, i když chceme? Může to být nadváhou, ale i depresí

Ani když řídíte auto?

No to už vůbec ne. Zprávy ano. Rád poslouchám mluvené slovo, mám rád audionahrávky. A některé si sám nahrávám. Knihy, které miluji, si čtu nahlas a pak si je zpětně poslouchám. Takhle čtu taky dětem, často jsou jinde než já, tak jim posílám namluvené pohádky.

Na jaký nástroj musí umět dirigent?

Teoreticky na nic. Ale to je hloupost, protože musíte tu hudbu umět aspoň nějak realizovat. Já hraju na klavír, dřív jsem hrál na trombon, na flétnu. Ale vycházím víceméně z klavíru.

Jak vás napadlo, že budete dirigentem?

Mě to nenapadlo, mám pocit, že jsem byl dirigentem od narození.

Čtěte také

Krevní skupiny ovlivňují nemoci

Čtěte také

Krevní skupina ovlivňuje naše tělo: Problémy s otěhotněním, paměť nebo vředy

Zkoušel jste si dirigovat před zrcadlem?

Pustil jsem si gramofon a zkoušel jsem to. Odjakživa mě to fascinovalo.

Vy jste ale nejprve vystudoval gymnázium, teprve pak jste šel na AMU…

U mě se puberta projevovala tím, že jsem trochu revoltoval proti hudbě jako možnému povolání, že ji nebudu dělat jako práci. Proto jsem šel na gymnázium. Ale zas tak moc velká revolta to nebyla, rodiče byli spíše rádi. Podporovali umění, dokonce se ptali, jestli nechci jít na konzervatoř. Já sám jsem přišel s tím, že chci dělat něco „pořádného“, a hudbu jen jako koníček. Ale na gymnáziu se to celé obrátilo, i když mi tam všecko šlo. Najednou jsem si tam připadal jako ve svěrací kazajce, chyběla mi múza. K dirigování to přirozeně dospělo. Skládal jsem, cvičil na klavír, ale vnitřně jsem cítil, že právě dirigování bych mohl dělat dobře. Tak jsem pro to udělal všechno.

Čtěte také

Bodlák není jen plevel

Čtěte také

Bylinkový horoskop: Bezinkový sirup pro Berana, na Lva platí bodlák!

Na co se teď nejvíc těšíte? Prý bytostně netušíte, co je nuda.

To tedy opravdu ne. Nuda? Nevím, co to je. Jak je možné, že něco může být nuda? Nuda pro mě neexistuje, nudu sám vidím jako neschopnost se pro něco nadchnout. Všechno se přece dá zvrátit v něco zajímavého.

JAKUB HRŮŠA 

  • Vystudoval gymnázium v Brně a AMU v Praze, kde ho učil Jiří Bělohlávek. 
  • V roce 2016 se stal šéfdirigentem Bamberských symfoniků. 
  • Je hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnské Philharmonia Orchestra, spolupracuje s mnoha světovými orchestry. 
  • Po Rafaelu Kubelíkovi a Václavu Neumannovi dirigoval ve Vídni Vídeňské filharmoniky. 
  • Je ženatý, manželka Klára je právnička, mají 2 děti. Střídavě žijí v Praze a Londýně. 
  • Letos byl nominován na cenu Grammy.
  • V roce 2019 s Českou filharmonií zahájili Smetanovu Litomyšl.

ZDROJ: časopis Vlasta, rozhovor se uskutečnil v lednu 2021

Čtěte také

Výbuch sopky

Čtěte také

Znáte nejaktivnější sopky světa? Na svědomí mají tisíce obětí i zaniklá města

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Michaela Tomešová: Nepotrpím si na velká gesta

Čtěte také

Alkohol je někdy těžké ukočírovat

Čtěte také

Žila jsem s alkoholikem. Vše jsem mu odpustila, ale pak o rozvod požádal on