Jan Kanyza

Jan kanyza: k filmu už se nevrátím. své obrazy si měním s vnukem. je to talent!

Dlouhá desetiletí se objevoval na televizních obrazovkách i divadelních prknech a rozdával radost. Na jaře tohoto roku se však Jan Kanyza, který zanedlouho oslaví 75. narozeniny, rozhodl, že už stačilo, a je nejvyšší čas začít dělat potěšení sám sobě. Herectví proto pověsil na hřebík a naplno se začal věnovat své druhé profesi a vášni - malování obrazů. Tvůrčí život se štětcem v ruce si užívá a ohlasu se mu dostává i daleko za hranicemi. Na paty mu však začíná šlapat jeho vnuk...

Na jaře jste ohlásil konec herecké kariéry a rozhodl jste se naplno věnovat malování. Nikdy jste ani na chvilku nezalitoval?

Ne. Vůbec mi to nechybí. Prostě jsem se rozhodl, že už stačilo. A když se rozhodnete, tak se s tím musíte vnitřně srovnat. Pak vás to totiž nemůže trápit a nemůže to přinášet stresy, jestli jste udělali dobře. Nějaké nabídky sice jsou, ale já je nevnímám. Mám to uzavřeno. Je spousta mladých herců, tak proč by jim ti staří měli překážet? Já jsem se navíc začal věnovat své druhé profesi a kumšt nejde dělat na půl úvazku. Jsem takhle spokojený.

Jan Kanyza na videu v Bakalářích

No jo, ale kdo teď bude dabovat George Clooneyho, kterému jste dlouhá léta propůjčoval hlas?

To nevím. Mám sice nadabovat ještě jeden film, ale ten byl nasmlouvaný ještě před mým rozhodnutím s herectvím skončit. Abych dodržel slovo, udělám ho, ale pak už to jde mimo mě.

Přesto mě zajímá - bylo na jeho mluvě něco specifického, co jste si při dabingu musel nastudovat?

Měl takovou pikantnost, a to, že chvilku předtím, než začal mluvit, vždycky trochu mlasknul pusou, takže to vypadalo, že už mluví. Na to jsem si musel zvyknout a dávat na to pozor. Jinak musím říct, že bych si to s Georgem Clooneym spíš vyměnil - já bych hrál jeho role a on by mě daboval. Samozřejmě i s jeho honoráři. (smích) Mám rád skoro všechny jeho filmy, například v Dannyho parťácích byl skvělý.

Čtěte také

Milostná předehra

Čtěte také

Milostnou předehru chceme delší, ale nemluvíme o tom. Sexuolog radí, co změnit

Pojďme zpátky k vaší výtvarné tvorbě. Trávíte v ateliéru dny i noci, anebo tam pospícháte jen ve chvíli, kdy se o slovo přihlásí nový nápad?

Do ateliéru nechodím jako do kolbenky. Nemám tam píchačky a bandasku s kávou. Takhle to s uměním, alespoň u mě, nefunguje. Z malování musím mít vnitřní radost. Takže když je nápad silný, o práci si sám řekne.

Kde k abstraktní tvorbě berete inspiraci?

Kde se dá. Ale pravda je ta, že inspiraci musí člověk provokovat prací. Ona sama nepřijde. Pokud bych jen seděl v křesle a čekal, až přiletí múza a políbí mě na čelo, to bych se taky nemusel vůbec dočkat. Proces malby je dlouhodobý - vzniká, přemalovává se, mění se - a je nádhera, když se obraz najednou zjeví a vy víte, že už není potřeba do něj zasahovat. Takové chvíle jsou vzácné.

Čtěte také

Cvičení ve fitku po 50

Čtěte také

Proč by lidé po 50 měli chodit do fitka? Zhubnou a odstraní bolest zad i kloubů

Co na vaši malířskou vášeň říká vaše žena?

Ta je smířená, protože ví, že se s tím nic dělat nedá. Je tak zvyklá, že mi do toho nezasahuje. Ani mi neradí, protože ví, že si radit, nenechám. (smích) Své oblíbence mezi mými obrazy ale samozřejmě má.

Vaše díla zdobí domácnost i vaší dcery, která žije za oceánem v Severní Karolíně...

Je to tak. Moje dcera je velkým fanouškem a chtěla by je nejradši všechny. A mám radost, že jsou k malování vedena i moje tři vnoučata. Největší talent je ale zatím nejstarší vnuk. Když vidím jeho obrázky, říkám si, že můj ateliér a všechno v něm patří do Malešické spalovny. Oproti němu nemá člověk šanci. Ta bezprostřednost, spontaneita, to je něco úžasného. Je mu osm, maluje od čtyř, a jsou to naprosto dokonalé věci. A rozhodně to neříkám z opičí lásky.

Že by měl talent po vás? Vídáte se? Malujete spolu?

Vídáme a obrazy si vyměňujeme. Já mám jeho a on má moje.

Čtěte také

Spodní prádlo

Čtěte také

Podzimní trendy ve spodním prádle? Zapomeňte na sexy rudou

Prozraďte mi na závěr: jak oslavíte své 75. narozeniny?

Střídmě. Tam už není co slavit. Vždyť co by měl člověk oslavovat? Že je mu o rok víc, že se mu čím dál hůř šněrují boty, že mu padají věci z rukou, nebo že mu předepsali nové prášky...? Nene, já si na to nepotrpím.

A co třeba oslavit to, že je člověk stále naživu, že dělá to, co ho baví, a hlavně že má kolem sebe milující rodinu a lidi, které má rád?

To jste řekla krásně. Jsem rád, že se věnuji tomu, co mě naplňuje, a nikdo mi do toho nekafrá. Rodina je skvělá a velmi tolerantní.

Zdroj: vlasta.cz

Čtěte také

Veronika Žilková

Čtěte také

Zlomené srdce, láska a vnouče Veroniky Žilkové. Kdysi měla našlápnuto k hudbě

Čtěte také

Daniela Kolářová

Čtěte také

Tak šel čas s Danielou Kolářovou. Dvě svatby a jeden rozvod s osudovým mužem

Čtěte také

Královské šperky

Čtěte také

Jak se dědí královské šperky? Příběh prstenu z katalogu i diamantové korunky

Zrada v manželství bolí

Manžela odvedla policie. kvůli jeho podvodům jsme museli prodat dům

Voda tiše odkapávala, pomalu, ale bez přestání, a mně bylo v temnotě noci jasné, že musím zavolat instalatéra. Já, moje dcera má dost jiných věcí na práci. A zavolat instalatéra je po tom všem, co jsem už musela sama zvládnout, to nejmenší.

Natáhla jsem se z postele, rozsvítila lampičku a zapsala další úkol na úterý: instalatér. Nehrozilo, že bych na to zapomněla, když voda kape přímo v pokoji, kde žiju a spím, ale mám ráda ten pocit, když se v seznamu úkolů nějaký odškrtne. Zase jsem zhasla, dál poslouchala, jak voda tiše kape, a protože jsem nemohla hned usnout, v hlavě jsem si přehrávala, co všechno je zítra zapotřebí udělat. Takové opáčko mi moc pomáhá, mám pocit, že díky němu držím život nějak pevněji v rukách, když mám nějaký systém, co kdy udělat. Ještě před třemi lety jsem se cítila jako nějaké malinké vyděšené zvířátko, na které někdo vysypal hromadu všeho možného a ono vůbec neví, odkud by mělo začít, aby se z ní nějak vyhrabalo.

Čtěte také

Královské šperky

Čtěte také

Jak se dědí královské šperky? Příběh prstenu z katalogu i diamantové korunky

Nemám ve zvyku kvílet, ale tenkrát toho bylo opravdu hodně. Bylo pár dní, ve kterých se mi nechtělo ráno vůbec otevřít oči a čelit světu. Věděla jsem, že ten zmatek musím nějak začít rozmotávat, ale neměla jsem tušení, kde začít. Můj celý život byl provázaný s mužem, o kterém jsem, jak se ukázalo, nic nevěděla. Nevěřila bych, že je možné pět let s někým žít a nic o něm nevědět. Neptala jsem se ho nikdy na nic, všechno, co mi řekl, jsem brala jako pravdu. Nevěděla jsem nic o dluzích, které s sebou táhne a splácí tak, že vytváří další, o podvodech, které přitom na lidi dělá. Vnímala jsem jenom, že je poslední dobou nervóznější než dřív, ale přičítala jsem to věku. „Asi si pomalu uvědomuje, že už bude starý, asi má pocit, že už nemá tolik sil co dřív,“ říkala jsem si, když byl můj manžel věčně bez nálady a bezdůvodně vzteklý. Byla jsem ale přesvědčená, že to přejde, a snažila se mu pomoct. „Jestli tě něco trápí, řekni mi to, jsme na to přece dva, proto jsme spolu. To je přece smysl manželství,“ naléhala jsem, když jsem viděla, že se zase propadá do tíživých myšlenek. „Všechno je v pohodě,“ tvrdil ale on, i když jsem mu nevěřila. A pak pro něj jednou odpoledne přišla policie.

Čtěte také

Dlouholeté manželství

Čtěte také

Přežila jsem manželovu milenku i lži. Teď s manželem slavíme Zlatou svatbu

V pohodě, jak mi stále tvrdil, nebylo nic, všude kolem nás byly dluhy, podvody, lži. Celé jeho podnikání stálo na tom, že látal záplatu záplatou, půjčku půjčkou. Nezaplatil nikomu, kdo mu nedržel nůž na krku, spojil by se i s ďáblem, kdyby věděl, jak ho zavolat. Auto dávno nebylo jeho, dům jsme museli prodat. Ještě že moje dcera z prvního manželství byla už dost velká, aby se z toho nezhroutila. A ještěže máme s prvním manželem dobré vztahy, takže když to všechno prasklo, odešla Soňa na nějaký čas bydlet k němu. Manžel má ale svoji novou rodinu, a ona je nechtěla rušit. A kromě toho chtěla být se mnou, jak jen to bude možné.

Věděla jsem, že se musím vzchopit, sama jsem to chtěla. Nikdy jsem nebyla zvyklá se vzdávat, ale pravda je, že jsem taky nikdy nestála před tak velkými problémy. Když jsem poprvé od toho strašného poznání mluvila s manželem, ptala jsem se ho, jak nám to mohl udělat.

Odpověděl jenom: „Já jsem to tak nechtěl.“ Odpověď na to, co mám dělat, aby se můj život dal zase nějak dohromady, mi dát nemohl. Odsoudili ho za podvody a pořád je ve vězení. Naštěstí hned podepsal všechny potřebné papíry, abychom se mohli rozvést. Neuměla jsem si představit, že bych s ním byla pořád propojená, bylo mi z toho fyzicky špatně. Přesto jsem byla pro policii a úřady nejdřív spoluvinicí. Pak sice obětí, ale stejně nevěrohodnou a nespolehlivou. Aspoň tak se ke mně chovali, nebo jsem to tak cítila. Moje malé podnikáníčko mě živilo stěží, jediné štěstí bylo, že jsem nemusela splácet všechny ty manželovy dluhy, jak mi původně hrozilo.

Čtěte také

Manžel vyháněl duchy z bytu

Čtěte také

Partner mě nutil vyhánět z bytu zlé duchy. Povolal na to i jasnovidku

Trvalo víc než rok, než se tohle všechno vyřešilo, do té doby jsem žila úplně bez dechu. Opravdu, doslova, chodila jsem na psychoterapii a tam mi terapeutka řekla: „Vždyť vy vůbec nedýcháte.“ Měla pravdu, když jsem to začala sledovat, zjistila jsem, že opravdu někdy nedýchám. Samozřejmě nejsem bez dechu pořád, ale jsou chvíle, kdy zadržuju dech, kdy se tak bojím příští chvíle, že se nenadechnu, že je celé moje tělo v křeči a strnulé. A tak jsem se u ní učila dýchat, jedna dvě tři čtyři nádech, zadržet, jedna dvě tři čtyři pět šest výdech. Dostala jsem i léky na uklidnění a to všechno dohromady mi pomáhalo se rozhodovat, co dál. To bylo na té době nejhorší, že jsem musela najít nějakou cestu a taky přitom pracovně fungovat.

Bez peněz v naší společnosti fungovat nemůžete. Potřebovala jsem vydělávat aspoň tolik, abych si mohla pronajmout byt. Jsem švadlena a ještě před tím vším neštěstím jsem měla na náměstí malý obchůdek s oblečením pro děti, polštářky a šitými hračkami. Jenže to jsem si teď nemohla dovolit. Obchůdek jsem musela opustit a začala jsem se stánkem objíždět řemeslné trhy. Někdy se dařilo, prodala jsem nečekaně spoustu věcí, jindy nic. Doslova nic. Naštěstí v té době dcera už dokončila střední školu a začala sama vydělávat, takže opustila bydlení u táty a našly jsme si pronájem spolu. Dvě malé místnosti, já spím v té s kuchyňkou. Hodně velký propad proti tomu, jak jsme žily dřív, ale já jsem tak šťastná, že nemusím platit manželovy dluhy, jsem vděčná za klid, co tady máme. Pokud tedy právě nekape kohoutek, ale to zítra zařídím.

Čtěte také

Láska může přijít v každém věku

Čtěte také

Díky, že jsi mě opustil. Našla jsem lásku alespoň na pár let než zase odešla

Potom mi dcera pomohla s prodejem přes internet a hned to bylo veselejší. Zachránilo mě to, když dlouhou dobu žádné trhy být nemohly. Já tehdy nastoupila do nemocnice na úklid, ale to bylo jen pro tu chvíli jako nouzové řešení, chtěla jsem se pořád vrátit k šití, které mám ráda a které mi jde. Mám takovou radost, když se zákaznice vracejí, nakupují další oblečení, polštářky nebo utěrky, a doporučují mě kamarádkám.

Manžel, vlastně teď už bývalý manžel, mi z vězení jednou napsal. Ale o tom, že by se omlouval za všechno, co nám způsobil, ani slovo. Nenapsal ani vysvětlení, jak a proč to všechno bylo. Jen si stěžoval na všechno kolem sebe, jak nemůže ven a jaké je to tam hrozné. Myslela jsem si kdysi, že ho mám opravdu ráda, ale ten šok všechen cit vymazal. Ani jsem mu neodpověděla. S dcerou jsme se staly parťačkami, spolupodnikatelkami, ale hrozně nerada bych ji nějak omezovala v tom, co opravdu chce dělat. Zatím tvrdí, že ji baví šít i prodávat a hlavně vymýšlet nové výrobky, tak snad si kvůli mně nevymýšlí. Je mi ale jasné, že brzy potká nějakého muže, se kterým bude nejspíš chtít jiný život. Já už ale s ničím takovým pro sebe nepočítám. Z lásky jsem vyléčená.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Těhotenství je náročné období

Čtěte také

Bez dětí? Tajně jsem vysadila antikoncepci a otěhotněla. Manžel se odstěhoval

Čtěte také

Řídit se pouze srdcem není vždy rozumné

Čtěte také

Pohádkám nevěřte: Manžela mám ráda, ale ne tak, abych si kvůli němu ničila život

Čtěte také

Rodinné vztahy jsou někdy složité

Čtěte také

Už tě chápu, mami. Nechtěla jsem ti ničit štěstí