Talentovaný herec se narodil ve Zlíně v roce 1931, ale dětství moc veselé neměl. Matka nebyla po válečném bombardování psychicky v pořádku, takže až do konce života pobývala v léčebně, otec zemřel na rakovinu žaludku. V té době ho zajímal sport a především fotbal, dokonce byl členem házenkářského týmu. Zuby nehty vydržel na učilišti a získal výuční list zámečníka, ale už tehdy věděl, že tím se živit nechce. Zatnul zuby, dokončil si maturitu a přihlásil se na DAMU. Přijali ho hned napoprvé.

Talentovaný, ale líný

Jak píše ve své knize Robert Rohál Mistři malých rolí, tehdy s ním studovali budoucí herecké hvězdy, jako například Luděk Munzar či Jiřina Bohdalová. Bohužel po pěti semestrech ho ze školy vyloučili. Příčinou prý byl neúspěšný opakovaný reparát z marxismu-leninismu, ovšem jiné zdroje tvrdí, že důvodem spíše bylo „flákání“. Průšvihů měl prý na svém kontě také dost. Jemu to ale moc nevadilo, shodou okolností dostal místo herce v Armádním uměleckém souboru.

Během působení v armádním souboru se stihl také oženit se starší Věrou ze Zlína, které již měla dvě dcery z předchozího manželství. Libíček je ale miloval jako vlastní. Po návratu ze služby získal angažmá ve Vesnickém divadle, s nímž jezdil na zájezdová představení. Podle Roberta Rohála rozhodně nešlo o nějaké druhořadé divadlo, kde hráli druhořadí herce. Naopak v něm bylo hodně umělců, kteří z politických důvodů nesměli hrát na velkých scénách. Byla to tedy dobrá škola, v níž nasbíral spoustu zkušeností.

Miláček diváků

V roce 1959 získal angažmá v Divadle pracujících v Gottwaldově. Konečně byl zase doma, a hlavně měl soubor dobré jméno. Právě tady naplno ukázal, co v něm je. A rozhodně to nebyly jen komické role, v nichž exceloval. Filmový publicistka Tomáš Hoffman o něm napsal, že obdivuhodné výkony podával i v dramatických rolích. Netrvalo dlouho, a stal se miláčkem publika. Přestože se mu dařilo, po čtyřech letech odešel do Prahy do Divadla Na zábradlí. Důvodů bylo víc – cítil, že potřebuje změnu a lákala ho spolupráce s Janem Grossmanem.

V Divadle Na zábradlí získával role, které ho posouvaly herecky výše. Jeho životní rolí se stal Král ubu, kterou ocenili i diváci v zahraničí. Skvělý byl i v inscenacích Zahradní slavnost, Proces, Čekání na Godota. To byla šedesátá léta, která pro něj znamenal úspěch i ve filmu.

Klamal tělem

Stal se oblíbencem režisérů Václava Vorlíčka, Oldřicha Lipského či Zdeňka Podskalského, a dodnes můžeme obdivovat jeho herecký koncert. A přestože to byly převážně malé role, byly nezapomenutelné. Jeho baculatost ho předurčovala ke komediálním postavám, ale vědělo se o něm, že klame tělem. Působil sice hřmotně, ale byl fyzicky nesmírně mrštný. I se svou váhou dokázal přeskočit židli snožmo, nebo udělat čtyři hvězdy.

Z jeho filmografie stojí určitě za zmínku komedie Kdo chce zabít Jessii (1966), Ženu ani květinou neuhodíš (1966), Svatba jako řemen (1967), Zločin v šantánu (1968), Světáci (1969). V sedmdesátých letech se objevil v hezkých rolí, například v komedii Dívka na koštěti (1971), Slaměný klobouk (1971), Šest medvědů s Cibulkou (1972) či Smrt si vybírá (1972), kde hrál kriminalistu.

Rodinný typ

Po roce 1968 se bohužel stal Jan Grossman nepohodlným a soubor se rozpadl. Od té doby hrál Libíček v Městských divadlech pražských, kde působil až do své smrti. Herec byl rodinný typ a nikdy neměl hvězdné manýry. Miloval rodinnou pohodu a nikdy si neodepřel dobré jídlo, kterému dokázal věnovat veškerý svůj čas. Měl rád i pivo a dokázal jich klidně vypít i deset! Když měl volno, relaxoval buď krátkými pěšími túrami, nebo procházkami po lese. Jednak proto, že tam nacházel klid a ticho, a také proto, že byl vášnivý houbař.

Strach z bílých plášťů

Přestože měl spokojené manželství a vyženěné dcery miloval, uvnitř byl smutným klaunem. Trpěl pocity méněcennosti ze své hmotnosti, ale nedokázal se přestat přejídat. Měl panický strach z lékařů a svým přátelům a blízkým říkal, že mu pomůže příroda. Přitom měl už vážné urologické problémy. Není divu, že jeho zdraví bylo jako tikající bomba. To se naplno projevilo v roce 1974, kdy začal točit s Václavem Vorlíčkem komedii Jak utopit dr. Mráčka.

Urologické potíže se stupňovaly, během natáčení ho odvezli i do nemocnice, ale on se zase rychle vrátil na plac, aby neohrozil natáčení, a hlavně aby se vyhnul bílým plášťům. 24. května 1974 se mu znova udělalo špatně a tentokrát už ho jeho tělo zradilo. Zemřel přímo před očima svých kolegů Vladimíra Menšíka a Jaromíra Hanzlíka. Přestože trpěl pravděpodobně zanedbanou cukrovkou, příčinou úmrtí byly dva infarkty, které prodělal krátce po sobě. Český Hardy, jak se mu v té době přezdívalo, zemřel v pouhých dvaačtyřiceti letech. A dodnes platí slova režiséra Podskalského, který o Libíčkovi řekl, že to byl herec, za kterého stále není náhrada.

Použitá literatura: Jan Rohál, Mistři malých rolí, Nakladatelství XYZ, 2005