Proč jste se v dnešní rychlé, přetechnizované době rozhodl napsat román o lásce?

Když se člověku přihodí něco těžkého, má víc možností, jak se s tím vyrovnat. Mluvíme s přáteli, můžeme využít odborné péče. A spisovatele dřív nebo později napadne, že by o tom mohl i psát. Takže jeden důvod byl osobní, terapeutický. A druhý profesní – zajímalo mě, jestli je dneska možné napsat věrohodný román o lásce, protože milostných příběhů je všude až moc.

Podle ohlasů to vypadá, že ano.

Podle mě by člověk vždy měl psát o tom, co se ho v určitém životním období zrovna nejvíc dotýká, rozčiluje, zajímá. Prostě co je tak silné, že s tím máte chuť strávit rok života – romány nejsou plán na víkend. Témat je samozřejmě spousta, ale těch, která se vás drží silně, zas tolik není. Pro mě to v té době byl právě konec jednoho vztahu – toho jednoho jedinečného. Knížka funguje snad i proto, že jde o osobní materiál, příběh prožité lásky. Ale zároveň jde i o zkoumání toho, jak se dnes takové příběhy dají vyprávět.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Napsal jste román o teď už bývalé velké lásce... Napadlo mě, že bych nechtěla být v kůži vaší současné přítelkyně.

To možná není lehké. Na druhou stranu, když je lidem pětatřicet nebo čtyřicet let, vždycky už za sebou něco mají. Prožili jiné vztahy, možná žili v manželství, mají děti. Všichni za sebou vlečeme nějakou minulost, a čím jsme starší, tím je jí víc. Můžeme si říkat, že minulost je dávno pryč, ale minulost je také to, co nás udělalo tím, kým jsme. A partneři si tyto věci stejně musí říct, pokud mají odvahu se skutečně poznat. Já jsem to jenom převyprávěl ve formě románu, nabídl jsem svou zkušenost všem ostatním.

Nemůžu si pomoct, já bych si stejně připadala jako „ta druhá“.

Já tomu rozumím, ale nemůže to být i tak, že možná právě tím byste ten vztah ohrožovala? Vždycky když se začneme srovnávat, něco není v pořádku. Dáváme najevo nejistotu, potřebujeme od toho druhého utvrzovat. Podle mě vždy záleží, jestli ve vztahu poskytujete, co je třeba. Když ano, přítomnost se minulosti nemusí bát. Tady spíš panovala obava, aby mě za pár let nenapadlo psát o tom, s kým jsem teď. Ale to rozhodně v plánu nemám.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

A co je podle vás ve vztahu potřeba poskytovat?

Třeba pozornost? Všichni jsme dnes velmi rozptýlení, řešíme pět věcí najednou, večeříme před obrazovkami. Milostný vztah je místo, kde lze vnímání druhého člověka prohlubovat. Moje partnerka má právo koupat se v mé pozornosti. To je jedna věc. Ale zároveň bych řekl, že je důležité nemít od sebe přehnaná očekávání. Vztahy dnes často havarují na předpokladu, že ten druhý nám přinese štěstí. Že nás zbaví nespokojenosti, vyléčí šrámy, které si neseme z práce, že nás každý večer naplní. Jenže partner není rodič. Pravděpodobně má také své důvody, proč být nespokojený, stejně nepříjemné kolegy a stejnou potřebu štěstí, která je stejně zrazovaná. Doporučuju nechtít po sobě nemožné a přijmout, že odpovědnost za sebe sama nelze na nikoho přenášet. Pro vztah je to velké ulehčení. Je lepší sdílet svou nespokojenost než po sobě vyžadovat štěstí. Ostatně žijeme ve světě, kde je více důvodů k nespokojenosti než ke štěstí.

A jak na román reagovala vaše bývalá přítelkyně, v knize Nina?

To nevím, nejsme prakticky v kontaktu. Rukopis jsem jí poslal, než kniha vyšla, ale měla v té době jiné starosti a radosti.

Kniha je nominována na Magnesii Literu, to pro vás musí být velké zadostiučinění!

Pro knihu je to samozřejmě dobře, ale o nějaké zadostiučinění tady nejde. Každý obor zkrátka má své ceny, to patří k věci. Už můj předchozí román Dějiny světla byl na Literu nominovaný, později dostal cenu Evropské unie za literaturu. Řeknu teď něco, čemu je možná těžké porozumět, pokud sama nepíšete: největší odměnou za psaní je samotné psaní. Když to vzniká, když je do toho člověk nejvíc ponořený, když je to živé. Tehdy se něco děje. Jakmile kniha vyjde, ocitne se už mimo vás, patří čtenářům. Rád ji provázím, ale žije už svým životem.

Čtěte také

Čtěte také

Dita Pepe o tom, proč ráda fotí ženy a proč měla výčitky, když dcery byly malé

Předpokládám, že ji čtou spíš ženy, jaké jsou jejich reakce?

Ženy čtou současnou prózu obecně víc než muži, to víme ze čtenářských výzkumů. A v případě milostných románů ten nepoměr asi bude ještě výraznější. Ale reakce přicházejí i od mužů a já si jich vážím, protože vím, že pro muže je často těžší otevřít se. Potěšil mě třeba jeden, který psal, že se rozešli s přítelkyní, musel se přestěhovat do prázdného bytu, je tam sám a o tom rozchodu si zatím povídá jen s tím mým románem. Jiný muž napsal dost zvláštní dopis, který byl adresovaný současně mně a současně jeho bývalé přítelkyni, která mu román věnovala, ještě než se rozešli. Jsou to často trochu zapeklité situace. Jako autor jsem rád, že ta kniha s lidmi navazuje rozhovor a ke mně se občas dostanou aspoň jeho útržky.

A když jsou reakce kritické nebo negativní, co se čtenářům nelíbí?

Máte pravdu, že ten román vzbuzuje silné reakce na obě strany. Já jsem hlavně rád, že se to čtenářů dotýká a mají potřebu k tomu zaujmout postoj. Plusové nebo minusové znaménko je druhá věc. Když kniha vyvolává emoce, je to daleko lepší, než kdyby ji všichni odkývali, a za měsíc nikdo nevěděl, o čem byla. Část čtenářů má pocit, že jsem idiot, druhá část, že Nina je kráva. Dohadují se, kdo je víc na facku, ona, já, případně oba. Sleduju to spíš pobaveně. Myslím, že ten román funguje jako projekční plocha. Záleží na tom, jakou sama máte zkušenost se vztahy a co od nich očekáváte, podle toho budete hodnotit postavy v té knize. Jo, a abych nezapomněl: část lidí teď říká, že jsem narcis.

A jste?

Pokud jo, tak ne proto, že jsem napsal román, kde jsem zároveň vypravěčem a jednou z postav. Podle mě je v pořádku, když člověk zkoumá svou zkušenost. V Evropě máme dlouhou tradici spirituální praxe, později třeba psychoterapie. Mě naopak zarážejí lidé, kteří sami sebe nevidí. Poznej sám sebe, to je předpoklad všeho dalšího.

Čtěte také

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Chystáte další knihu na téma československého výzkumu LSD. To mě překvapilo – on u nás nějaký byl?

Není to moc známá kapitola československé historie. Ale od padesátých do sedmdesátých let v ČSSR skutečně probíhal poměrně intenzivní psychiatrický výzkum LSD. Padesátá léta máme spojená spíš s politickými procesy a tvrdým stalinismem, ale zároveň tady probíhaly tyhle hodně pokrokové výzkumy. Československo dokonce bylo jednou z pár zemí na světě, kde se LSD oficiálně vyrábělo, sjíždělo z linek ve státním podniku Spofa. Ne že by bylo volně prodejné v lékárnách, kontrolovaně se distribuovalo právě mezi psychiatry. Ti s ním experimentovali na svých pacientech a dobrovolnících, hlavně z řad umělců. Dokonce ještě počátkem sedmdesátých let, kdy už byly i v USA výzkumy zakázané, u nás stále ještě probíhaly.

Co to bude, dokument, román?

Teprve to téma zkoumám. Ale pokud se ho skutečně rozhodnu zpracovat, určitě půjde o román. Je to zajímavá látka. Pro psychiatry to tehdy byl velký objev, museli částečně překreslit mapy lidské psyché. Nebo se spíš o ty nové mapy doteď přou.

Co jsem se dočetla, LSD bylo zakázané, protože výsledky léčby byly velmi individuální a v některých případech se situace pacienta dokonce zhoršila.

V Americe se LSD zakázalo ve chvíli, kdy se rozšířilo na ulici a vypadalo to, že by se mohla sjet půlka země. Já tu mluvím o něčem jiném, o kontrolovaném psychiatrickém výzkumu. Ale máte pravdu, že i zde se najdou smutné případy. Psychiatři ostatně záhy zjistili, že LSD v případě těžkých psychických poruch žádné jednoznačné léčebné účinky nemá. Ukázalo se však, že může být zajímavým doplňkem terapie, protože otevírá brány k potlačenému psychickému obsahu a umožňuje znovu prožít různá traumata. V některých případech také navozuje spirituální zkušenost, alespoň tak to vnímají ti, kteří tím prošli. No, asi je to dobré téma, když se díváte tak zaraženě… Vlastně už se na to psaní docela těším.

Čtěte také

Čtěte také

Herečka Eva Salzmannová: Talíře už u nás doma nelítají

JAN NĚMEC (39)

• Vystudoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii.

• Pracuje jako literární redaktor v časopise a nakladatelství Host.

• Debutoval básnickou sbírkou První život, následoval soubor povídek Hra pro čtyři ruce.

• Za knihu Dějiny světla (o Františku Drtikolovi) získal Cenu EU za literaturu (2014) a další ocenění.

• Za knihu Možnosti milostného románu byl nominován na letošní cenu Magnesia Litera za prózu.