Spoustu času trávíte za volantem. Jak zvládáte přejezdy z Brna do Prahy a tolik problematickou dálnici D1?

Časově za necelé tři hodiny a pocitově naprosto v pohodě. Jsem životní optimista, – na všem se snažím hledat to dobré. Jsem rád, že jsou některé důležité úseky opravené, a přetíženost beru jako fakt, daň za blahobyt, ve kterém žijeme. V šedesátých letech nikdo netušil, že jednou bude v rodinách víc aut. Počítalo se s jedním, a hotovo. A do toho neustále se zvyšující kamionová doprava… Chudák dálnice.

A jak hodnotíte důvod vašich pravidelných cest – letošní, v pořadí jedenáctý ročník StarDance?

Myslím si, že letošní řada, měla má opravdu vysokou taneční úroveň. Je to podívaná se vším všudy – od nádherných kostýmů až po nápadité choreografie. Na parketu se sešly zajímavé a talentované celebrity, které dokážou překvapit a okouzlit. Díky nim a jejich výkonům je StarDance opravdu výjimečnou událostí. Takový ples doma v obýváku. Samozřejmě žijeme v covidové době, takže ani nám se nevyhnula různá nemilá překvapení, ale to je jako s tou dálnicí – člověk to musí brát jako fakt a v určitých situacích improvizovat. (Rozhovor vznikal v prosinci 2021 - pozn. redakce.)

V porotě jste celkem čtyři. Máte nějak rozdělené role?

Možná to tak působí, ale nemáme. Jsme sami za sebe a nikdo nás nekoriguje ani nediriguje. Zdeněk Chlopčík je nestorem soutěže, má obrovskou autoritu a nebojí se naplno říct, co si myslí. Tatiana Drexler do toho vnáší emoce a Richard Genzer humor. No a já se snažím hlavně o to, aby lidé u obrazovek rozuměli tomu, proč dáváme známky, jaké dáváme.

Všimla jsem si, že soutěžící často chválíte. To je záměr?

Svým způsobem ano. Nezapomeňte, že jsem taneční trenér, což je profese založená na buzeraci, na permanentním hledání chyb. Asi to zní tvrdě, ale ve světě profesionálních tanečníků to tak chodí. Je to cesta k dokonalosti, dlážděná potem a krví. StarDance je ale jiná, jde o zábavně taneční pořad, takže se tam snažím nepoukazovat jen na to, co kdo pokazil, ale i na to, co se mi líbilo a co by dotyčná dvojice měla udělat pro to, aby byla v příštím kole ještě lepší. Můžu prozradit, že mám takové papírové kartičky, na které si píšu plusy a minusy. A ty si schovávám, abych měl v dalším kole na co navazovat. Dá se říct, že s každým tanečním párem žiju jeho příběh.

Tanečníci mají program jasný – celý týden trénují. Co má na práci porotce?

Celý týden trénuje profesionální tanečníky a těší se na přímý přenos, na soutěžní páry, publikum i samotný prostor, který je magický… Přiznám se, že sobotu vnímám jako sváteční den – nikam nespěchám, nic mě nehoní, nic nemusím. Jen se dostavit na pátou hodinu do ateliérů v pražských Holešovicích.

Na obrazovce se objevujete každý týden. Poznávají vás lidé na ulici?

Ano, poznávají. Většinou se usmívají, někteří pomrkávají… Je to příjemné a vážím si toho, ale že bych si připadal slavný? Je mi padesát, už mám něco nažito, něco jsem dokázal, takže tomu nepodléhám. Jiná situace byla před patnácti lety, kdy jsem tancoval v první řadě. To jsem si šel ráno koupit rohlíky a babičky mě zastavovaly a plácaly po ramenou, což se samozřejmě mému egu moc líbilo… Dneska už jsem dál. Starší a moudřejší.

Je těžší ve StarDance tancovat, nebo dělat porotce?

Určitě to první. Když soutěžíte, tak jste v permanentním stresu – cítíte zodpovědnost za choreografie a výkon své taneční partnerky, bojujete s časem a fyzičkou, ztrácíte nervy i kila. Zatímco role porotce nic takového nevyžaduje. Já rád říkám, že je to moje vysněná práce. Jsem extrovert, a k tomu upovídaný, takže si to neuvěřitelně užívám. Jak už jsem řekl, ve svých padesáti už toho mám za sebou dost – procestoval jsem svět, vyhrál spoustu soutěží, mám dvě zdravé děti a úžasnou manželku, se kterou tvoříme pár krásných pětadvacet let. V životě už mám takzvaně splněno, což je fajn pocit. Sedět v porotě StarDance tím pádem vnímám jako bonus navíc. Dar z nebes a splněný sen, ve kterém můžu zužitkovat všechno, co jsem se naučil – praxi tanečníka i odborné znalosti. Podtrženo, sečteno: za tuhle práci jsem rád a vnímám ji s lehkostí a nadhledem.

Bylo tomu tak i před dvěma lety, kdy jste měl coby porotce premiéru?

Kdepak, tenkrát jsem bojoval s velkou trémou. Přitom za normálních okolností žádný trémista nejsem. Vzpomínám si, že před prvním dílem, kam byli pozvaní kolegové z předchozích řad, jsem dvě noci nespal. Hlavou se mi honilo, že když to nezvládnu, tak si utrhnu pěknou ostudu. A nejenom sobě, ale i svým dětem… Dokonce jsem si svoje výstupy zkoušel nanečisto, což mi samozřejmě vůbec nešlo. No, byly to nervy, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Prošel jsem si zkouškou ohněm, a od té doby je to v pohodě.

Kamera vám nikdy nevadila?

S tou jsem problém opravdu nikdy neměl. Potkal jsem se s ní už jako kluk, kdy jsme na pražském Žofíně natáčeli Televizní taneční. Tenhle pořad moderoval můj tehdejší velký vzor, zpěvák Jiří Korn, a my mu dělali křoví. A postupem času došlo na další přenosy… Otrkal jsem se a dneska už kameru vůbec nevnímám. A pokud náhodou ano, tak ji beru jako parťáka, rozhodně mě ničím nestresuje.

Jakou cestou jste se k tancování vlastně dostal?

Na hudbu jsem se s nadšením pohyboval už od malinka. Předváděl jsem se a využíval k tomu jakoukoli příležitost, třeba různé rodinné oslavy. Dokonce jsem si vysloužil přezdívku „Tančící komanč“… Rodiče usoudili, že bych si tu energii mohl vybíjet pod odborným dohledem, a tak mě v mém rodném Ústí nad Labem jednoho dne odvedli do tanečního kroužku. Začátky ale nebyly jednoduché – měl jsem mírnou nadváhu, což se vedoucímu kroužku nehodilo do konceptu, takže to celé zhruba po roce a půl vyšumělo. Naštěstí jsem pak zamířil do tanečních kurzů, které mě vyloženě nadchly. No a pak už se to rozjelo a tanec se stal mou vášní, vyznáním i životním stylem. Věnuju se mu pětatřicet let a pořád mě to baví. Fascinuje mě ta jeho barevnost – existují tance národní, společenské, latinské, standardní, kterým se můžete věnovat různou formou – od individuální přes partnerskou až po formační. Záleží jen na vás, co si vyberete.

Předpokládám, že při tanci jste poznal i svou manželku Kamilu?

Ano, okouzlila mě na jedné soutěži, kde jsme oba vystupovali. Rok jsem na ni dělal oči a „nenápadně“ jí nadbíhal, ale ona vůbec nereagovala. Pak už jsem to nevydržel a pozval ji na kafe, kde se ukázalo, že si mého nadbíhání vůbec nevšimla. Potom už to šlo celkem rychle a stal se z nás pár.

Je to výhoda mít partnerku z branže?

Jednoznačně! Ale pozor, má to i své mouchy: děláte si jeden na druhého větší právo, jste k sobě otevřenější, což nemusí být plus, protože máte tendenci se hádat, a to bývá při tréninku komplikace. Pro mnohé páry je lepší zachovat si mezi sebou určitou bariéru, po tréninku si jít po svém, odpočinout si od sebe. To jsme se s Kamilou naučili – i když se pohybujeme ve stejné branži, tak máme každý svůj svět. A to i v rámci letošního ročníku StarDance – já sedím za porotcovským stolem, Kamila tvoří tandem s návrhářkou Tatianou Kovaříkovou. Je odbornou poradkyní přes kostýmy a do každého dílu šije dva až tři kousky. Podporujeme se a taky si nastavujeme zrcadlo, opravdu nemáme problém si profesně něco vytknout. Neděláme to pro svoje ego, ale pro dobro toho druhého.

Bez přehánění se dá říct, že u vás tančí celá rodina. Máte radost, že děti kráčejí ve vašich stopách?

Nikdy jsem neměl ambici, aby moje děti tanec dělali profesionálně, ale stalo se, a to z celkem logických důvodů – vyrostly v tom a ovlivnilo je to. Přiznám se, že jsem strašně rád. I kvůli tomu, že si můžeme o tancování povídat, sdílet spolu radost i smutek. Prostě tím žijeme. Spojují nás nejenom rodinné vazby, ale i společná vášeň.

Osmnáctiletého Jonáše, který je několikanásobným mistrem České republiky, navíc i trénujete. Umíte se odstřihnout od vazby otec – syn?

Snažím se, s manželskou jsme ho trénovali už od jeho začátků. Když byl menší, tak to bylo samozřejmě jednodušší, ale i dnes, kdy je dospělý, máme vynikající vztah, a to je nejdůležitější. Stejně se snažíme přistupovat i k mladší dceři Nelince, která už má za sebou svoje první taneční úspěchy.

Jak se vám žije v Brně?

Jsme moc spokojení, zapustili jsme tam kořeny. Bydlíme v městské části Tuřany, kde jsem se před pár lety pasoval do pozice „kulturního atašé“. Když podmínky dovolí, pomáhám organizovat různé akce – od divadla po plesy, které taky moderuju. Sice se obecně tvrdí, že se sousedské vztahy změnily k horšímu, že jsou méně vřelé, ale pro nás to neplatí. Známe se a navzájem si pomáháme. A když to jde, zajdeme na pivo. Víte, taneční branže je svět sám pro sebe, člověk v něm může lehce zabloudit a ztratit kontakt s realitou. Na to jsem si vždycky dával pozor – snažím se vnímat společenské problémy a vnímat věci v širším záběru.

Pomalu, ale jistě se blíží vánoční svátky. Jak je strávíte?

Vánoce milujeme! Je to pro nás nejkrásnější čas, který trávíme společně. Máme rádi tradice, a tak lijeme olovo, krájíme jablko a podobně. Je to takové poklidné zastavení a ohlédnutí se za tím, co ten rok dal…

Působíte jako člověk, který je v pohodě a naprosto přirozeně jde po své cestě a plní si sny. Máte ještě nějaké nesplněné?

Mám upřímný pocit, že jsem se už dávno předběhl. Ani jsem nepomyslel, že by se mohlo v mém životě stát tolik krásného. Když jsem tančil, tak jsem snil o vyšší taneční třídě, a nakonec jsem sbíral medaile na mistrovství republiky. Chtěl jsem mít zdravé děti a mám zdravé, krásné, chytré a úspěšné ratolesti a k tomu úžasnou ženu. Se StarDance to bylo stejné. Na konkurzu do první řady jsem toužil po tom, abych se tam vůbec dostal, a dneska sedím v porotě. Prostě mám obrovské štěstí.

JAN TOMÁNEK (50)

JAN TOMÁNEK (50)

  • Rodák z Ústí nad Labem vystudoval střední průmyslovou školu a poté trenérství na Fakultě sportu a tělovýchovy v Olomouci. 
  • V letech 1998–2000 se stal se svou partnerkou a budoucí manželkou Kamilou vicemistrem ČR. V roce 2000 získal jako trenér a choreograf titul vicemistra Evropy v latinských formacích. 
  • V roce 2006 soutěžil s moderátorkou Jolanou Voldánovou v první řadě taneční show StarDance. V dalších ročnících se objevil po boku modelky Pavlíny Němcové a skokanky Šárky Kašpárkové. 
  • V letech 2019 byl porotcem desáté řady. Za porotcovským stolem ho vídáme i letos. 
  • V Brně, kde žije, působí jako šéftrenér tanečního klubu DSP Kometa Brno. 
  • Má dvě děti – syna Jonáše (18) a dceru Nely (12). Obě kráčejí v jeho stopách.