Partneři po třech letech pokusů podstoupili veškeré dostupné testy, oba jsou v pořádku, jen jim to asi nejde moc dohromady. Lékaři doporučují vydržet a snažit se dál, ale především Jana už ztrácí naději. „Mám plné zuby okolí,“ říká Jana. „Blízcí lidé vědí, jak na tom s Honzou jsme a že se nám zatím nepoštěstilo, ti do toho nevrtají. Ale kamkoli jinam zavítáme, všichni se ptají na jedno – kdy už konečně přijde mimi. Je to strašně netaktní, je mi přes čtyřicet, takže citlivý člověk by se měl držet zpátky, protože nemůže vědět, jestli se už dávno netrápíme tím, že nám není dítě přáno. Zvlášť pro mě je to citlivé téma,“ konstatuje Jana.

Rodina i blízcí přátelé páru o problémech s početím vědí, proto se na detaily nevyptávají. To se však nedá říci o kolezích, vzdálenějších příbuzných i ne tak často vídaných kamarádech, kteří mají otázek spoustu a často si Janu s Honzou dobírají. „Poslední dobou ani nemám chuť někam chodit a stále dokola vysvětlovat nevysvětlitelné. Uzavírám se do sebe a občas se přistihnu při tom, že jsem naštvaná i na Honzu, který si věci nepřipouští tolik jako já.“

Se „starou“ matkou jděte do háje

„Občas se mě některý z netaktních chytrolínů a hlavně rádoby zasloužilých matek snaží uklidnit, že už jsem na dítě stejně stará, že je dítě strašná fuška, že si můžu užívat života a že v mém věku už není o co stát. Pravda, mé představy asi nejsou úplně reálné, ale po tolika letech touhy po dítěti udělám vše pro to, když se poštěstí, aby se mělo co nejlépe. Věřím, že se člověk nevyspí, že nemá chvilku pro sebe, že veškerý čas a nervy obětuje dítěti, a přesně pro to jej chceme a budeme rozhodně milující rodiče,“ říká Jana na adresu škarohlídů.

Jednoho večera přišla Jana domů s novinkou. Pokud se jim do roka nepovede počít, chtěla by zažádat o adopci. Jasně řekla, že si je vědoma, že se s tím pojí spousta administrativních komplikací, ale ona že je připravena přijmout cizí dítě za vlastní a poskytnout mu láskyplné zázemí, kterého se mu z vlastní rodiny nedostalo. Měla pro Honzu podrobné informace, co všechno adopce obnáší, a svým nadšením ho nakazila. „Po delší době jsme nad tématem dětí nesmutnili, ale spřádali jsme optimistické plány,“ říká Jana.

Šokující zpráva. Kamarádi zapracovali

„Jednou přišel Honza domů z hospody, dal si s kamarády pár piv. Běžně je jeho nálada skvělá, vtipkuje a vypráví storky, má výborné opičky,“ směje se Jana. „Tentokrát se tvářil sklesle a mně trvalo několik minut, než jsem z něj vydolovala, oč běží. Řekl mi, že s kamarády rozebírali možnou adopci a že jim vesměs přišlo zvláštní vychovávat dítě, které nemá váš genetický otisk. A když o tom tak cestou domů přemýšlel, uvědomil si, že na adopci nemůže kývnout, protože si není jistý, zda je schopen cizí dítě milovat stejně jako svoje vlastní.“

Janu to strašně rozčílilo, ale řekla si, že v jeho momentálním alkoholovém rozpoložení nemá cenu řešit tak závažnou věc. Myslela si, že se z toho Honza vyspí a pojede se dál. „To jsem se ale spletla. Druhý den mi řekl, že chápe, že adopce by pomohla mně i nějakému človíčkovi, který neměl v životě štěstí, ale že je přesvědčený o tom, že pro něj by to bylo stále cizí dítě, které by nemohl považovat za vlastní. A že by se celý život bál, jak s adoptovaným potomkem zacvičí geny, když přijde třeba puberta…“

Tohle bylo na Janu trochu moc. „Přeci jsme se na všem domluvili, proč mi to děláš?“ vzlykala. „Ty sis to vymyslela a já jsem tě viděl po dlouhé době tak šťastnou, že jsem neměl sílu ti oponovat. Ale od začátku mi jelo hlavou, že to pro mě nebude jednoduché, promiň.“ Jana propadla beznaději. „Když mi vše vysvětloval, říkala jsem mu, že to jsou jen výmluvy. Byla jsem opravdu naštvaná a zklamaná zároveň. Vždyť ani u vlastního dítěte nemůže člověk vědět, co z něj bude. Vychovali bychom ho správně, o to strach nemám. Dlouho jsme spolu s Honzou nemluvili a náš vztah je od té doby narušený. O dítě se snažíme dále, ale pokud nepřijde přirozenou cestou, nevím, co budeme dělat,“ se slzami v očích dodává Jana.

Pohled psychoterapeutky, odpovídá Mgr. Gabriela Skružná

Pohled psychoterapeutky, odpovídá Mgr. Gabriela Skružná

Smutek Jany je naprosto srozumitelný. Doba, kdy má šanci stát se matkou, se neúprosně krátí a s přibývajícím věkem klesá velmi významně pravděpodobnost mít biologicky vlastní dítě. Náhradní řešení v podobě adopce její partner odmítá. I jeho obavám dobře rozumím. Zodpovědně uvažuje o tom, zda by byl schopen dát cizímu dítěti stejně lásky jako svému vlastnímu, a obává se, že nikoli. Není, na rozdíl od své partnerky, zaplaven zoufalou touhou po rodičovství. U mužů se vztah k dítěti v zásadě vytváří až při společném soužití po narození.

Zároveň je jasné, že s adopcí musí souhlasit oba budoucí rodiče, a Jana toto rozhodnutí nemůže učinit za svého partnera, tím spíše proti jeho vůli. Bohužel jí tedy nezbývá nic jiného než s ním o svém přání mluvit a pokoušet se změnit jeho názor. Myslím, že nejvhodnější taktika by byla zohlednit jeho obavy a mluvit s ním o tom, že většina mužů dokáže být skvělými otci dětem svých partnerek, přestože nejsou jejich vlastní. A dodat mu důvěru v to, že i on by byl takovým tátou.

Kontakt: www.psychoporadna.eu