Když se ohlédnete za právě končícím rokem, co vidíte?
Já se nerada ohlížím. Mám takovou filozofii: To, co bylo, už není. A to, co bude, není jisté, takže se snažím žít přítomností. Ale jinak musím říct, že jsem z uplynulých měsíců nadšená, osobně jsem měla krásný a šťastný rok. Ovšem nebudu zastírat, že jsem na tom musela zapracovat. Srovnat si v hlavě, že kousek od nás probíhá válečný konflikt, který by se navíc mohl rozšířit… Stejně jako většinu lidí mě to vyděsilo, ale pak jsem si uvědomila, že ať už jsou okolnosti jakkoliv komplikované, lidi fungují, smějí se, mají děti. Zkrátka žít se musí.
Takže jste spokojená a nemáte žádná očekávání?
Nemám, jsem typický Vodnář. V datu narození mám tři pětky, což znamená, že věci dané dopředu pro mě nemají žádný význam. Žiju tady a teď. Kdybych se na něco těšila a představovala si, jaké to bude, tak se tou představou znudím. Vlastně si to nesmyslně prožiju dopředu. Proto nic takového nedělám. Miluju improvizaci a změna je pro mě něco jako živá voda.
Věkem sice patřím do kategorie těch starších, ale duši mám mladou – stále se do věcí vrhám po hlavě a ráda se nechávám překvapovat. V ničem jsem se rozhodně neusadila.
Důkazem je váš Instagram, kde jste velmi aktivní. Jako vášnivá cestovatelka i jako babička dvouleté vnučky.
Instagram je mi sympatický, vnímám ho jako takový osobní deník, kam si odkládám fotky a s tím spojené pocity. A ten z babičkovství je momentálně nejsilnější. Do života mi totiž vstoupil človíček, který mi bez přehánění znovu otevřel srdce. Nevěřila bych, že se ještě dokážu takhle zamilovat… Vnučka Allegra je úžasné stvoření, neskutečně zábavné a tvořivé. Trávit s ní čas mě naplňuje, a kdybych si mohla vzít rok volna, strávila bych ho s ní. Vyskočit z rozjetého vlaku ale nemůžu a vlastně ani nechci, protože v mém věku by to už bylo nadobro, a navíc bych tím zkomplikovala život spoustě kolegů. A tak jsem pracující babička, a navíc na dálku, protože dcera s rodinou žije na Normanských ostrovech mezi Británií a Francií. Ale snažíme se vídat každý měsíc. Buď holky přijedou sem, nebo naopak já putuju za nimi, což si užívám.
Co na cestování máte nejraději?
Všechno! A začíná to tím, že miluju letiště, kde mimochodem vznikla polovina mojí knížky Jak běžet do kopce. Vzpomínám třeba na odletovou halu v Neapoli – letadlo mělo několikahodinové zpoždění, kolem mě lítaly a řvaly italské děti a já seděla u počítače a plula si ve svém světě – napojená sama na sebe a své myšlenky. A bylo mi moc hezky. Nebo jsem si oblíbila letiště Gatwick, kde přestupuju, když letím za vnučkou. Mám tam svoje místa a zákoutí. A svoje rituály. Pravidelně chodím do jedné hospody, kde si dám pivo a hamburger a přitom celá natěšená na dovolenou pozoruju to lidské hemžení. Nádhera. A navíc ta anonymita. Nikdo mě tam nezná, nikdo po mně nic nechce. A já netrpím stihomamem, že si mě nějaký fanoušek vyfotí, když si budu zrovna něco strkat do pusy.
Vaše knižní prvotina, kterou jste připomněla, vyšla před jedenácti lety a byla velmi úspěšná. Nepřišel čas na pokračování?
Knížku jsem psala v době, kdy jsem si dopřála hereckou pauzu. Měla jsem krásné a velké role, točila v televizi, dabovala. A pořád někde lítala. Byl to kolotoč a já cítila, že mě pomalu, ale jistě připravuje o energii a radost. A tak jsem si vzala volno a začala taky trochu žít, a ne jen o tom hrát. Hodně jsem cestovala, věnovala se rodině a právě psaní. Později jsem se k divadlu zase vrátila, protože mi začalo chybět a já se podle toho zařídila. Vsadila jsem na intuici. Řada lidí všechno řeší rozumem a logickou úvahou, já se řídím čistě svým vnitřním pocitem. No a momentálně to probíhá tak, že opravdu intenzivně pracuju. Hraju v pěti komediích, natáčím dva seriály a chystám se zase režírovat. Na nic jiného nemám kapacitu. Ale možná se jednou ke psaní vrátím, byl to opravdu šťastný čas.
A co vám přináší režie? Rozumím tomu, že jste ve svém prostředí, ale na rozdíl od ztvárňování nějaké figury máte obrovskou zodpovědnost za celkový výsledek.
To mám i jako herečka. Vždycky jsem do všech inscenací, ve kterých jsem hrála, výrazně zasahovala – za přispění, či proti vůli režisérů. Nejsem typ umělce, který přijde na jeviště a jen zdobí. Zajímají mě reakce publika, řeším, proč se něco nepovedlo, jak je kdo z kolegů uvěřitelný nebo jestli třeba správně svítí světla. Žiju tím. Lidi chodí do divadla za zábavou a my jsme tu od toho, aby neodcházeli zklamaní. V případě komedie Lady Oskar v pražském Kalichu, kde působím už 23 let, jsem to vzala do svých rukou kompletně. Nebyl v tom ovšem žádný záměr, nebo dokonce urputnost – původní režisér nemohl, a protože jsme nechtěli někoho zvenčí, kdo nerozumí naší poetice, volba padla na mě. Ano, byla a je to kláda, protože zároveň hraju hlavní roli, ale baví mě to. Jinak bych to nedělala.
A co vaše druhá režie v Moravském divadle Olomouc?
Přišla nabídka a já ji vzala. Už kvůli tomu, že jsem dostala příležitost pracovat se skvělým mladým týmem v krásném divadle. A na nadčasovém a aktuálním příběhu, i když je původně zasazený do 19. století. Když jsem si Gogolova Revizora pročítala, došlo mi, že když z něj vyndám ruská jména a reálie, tak se dá zasadit prakticky kamkoli na světě. Stále jsou místa, kde město ovládne partička frajerů, původně zvolených na tři roky, ale nějakým záhadným způsobem tam nakonec zůstanou napořád a město dusí a okrádají. A do toho k nim zabloudí vychytralý kluk, kterého si spletou s někým důležitým… A tak se z téhle staré komedie najednou stane komedie současná, což mě hodně bavilo.
Jak jste zvládala stres, který je s tím spojený?
V pražském Kalichu, kde jsem doma, nejde o to, kdo dotyčnou věc režíroval. Lidi si repertoár spojují s konkrétními herci a vnímají to jako kolektivní dílo. Do Olomouce jsem si ale odskočila na návštěvu a samozřejmě měla obrovskou trému. Ani nechtějte vědět, jak jsem se cítila před první generálkou. Bylo mi skoro až mdlo, protože jsem se bála, jak to diváci přijmou. Když se pak ozval první smích, ulevilo se mi. Nikoli kvůli egu, ale protože se mi potvrdilo, že jsem vsadila na dobrou kartu a jeviště se propojilo s hledištěm. Byla jsem šťastná, že se lidé baví, dávají to najevo a herci to tím pádem rádi hrají. A mám to tak i dneska, necelé dva roky od premiéry, když mi z divadla hlásí, že měli sukces.
Podobné ovace zažíváte také v už zmiňovaném Divadle Kalich, kde hrajete v celkem pěti inscenacích. Viděla jsem všechny a odnesla si z nich pocit, že do každé dáváte kus sebe. Pletu se?
Nepletete. Víte, já už v životě nechci chodit do práce, jestli mi rozumíte. Chci se bavit, posouvat, hledat a nacházet něco, co mi zlepší den. V Kalichu se tohle všechno děje. Hry, které mám na repertoáru, si hýčkám a každý večer je s mými hereckými partnery, jinak letitými kamarády jako Pavel Zedníček, Vašek Vydra či David Suchařípa, stavíme jako domeček, pěkně od základů po střechu. Tím pádem je každá repríza trochu jiná. A skoro pokaždé se stane zázrak – z diváků se stanou naši parťáci a užíváme si společný mejdan. Je v tom energie, radost, určitá chemie. A já cítím, že to má smysl. Že jdu po správné cestě a s těmi správnými lidmi.
Na té životní cestě vás už pětačtyřicet let doprovází jazzman Milan Svoboda. Jak se dá s jedním mužem vydržet tak dlouho?
To je jednoduché – máme se rádi. Když potřebuju, aby byl milenec, je milenec. Když kamarád, je kamarád. A když provedu nějakou blbost, mávne nad tím rukou. Nechává mi volnost, kterou zároveň sám vyžaduje. Přitom jsem si jistá, že jsme spolu osudově propojeni – je to moje druhá půlka. Sice neuklízí, nevaří, ale o co mu řeknu, to udělá. Jen to nechce nosit v hlavě. Je skvělý muzikant a já jsem jeho největší fanynka, která ví, že se na něj může kdykoliv s čímkoliv obrátit.
Tomu se říká ideální stav. Jak dlouho vám trvalo, než jste se do něho s manželem dostali?
Samozřejmě to nebylo hned. Ze začátku u nás probíhaly klasické scénky typu „jak to, že nevíš, že bys měl udělat to a to, ale neuděláš“. Milan vůbec nemohl tušit, co se ve mně odehrává, protože když se ženy tiše trápí, muži o tom většinou nemají ani páru. Takže jsem se přestala tiše trápit a začala věci říkat nahlas. Naučila jsem se mluvit o tom, co cítím a co chci. A on se mým slovům naučil naslouchat.
Po tolika letech manželského soužití určitě víte, co je pro šťastný vztah nejpodstatnější – je to láska, respekt, tolerance nebo nekonečná trpělivost?
Tohle je spíš taková nadstavba. Je tu totiž ještě něco podstatnějšího – Milanovi bylo sedmadvacet a mně třiadvacet, když se nám narodilo první dítě. Proč bych mu měnila tatínka? Jenom proto, že kolem prošel někdo hezčí? Nebo že jsme měli o určitých situacích jiné představy a emoce nám na chvilku zatemnily mozek? Vážně nevím, co by se muselo stát, abych našim dětem udělala bordel v životě. Jasně, občas to byla Itálie, ale rozvod? To je v naší rodině horší než smrt. Mám sice ráda změny, ale vztahy potřebuju mít pevné a jisté.
Často se taky mluví o stereotypu, nudě, ztrátě náboje či jiskry.
To nechápu. Když se od začátku máte hodně rádi, tak je to společné stárnutí zdrojem velké srandy a netýká se vás ten současný kult mládí a vnější dokonalosti. Samozřejmě – léta přibývají, stejně jako vrásky a šedivé vlasy. I druhá strana vidí, že na vaše tělo působí běh času a gravitace, ale uvnitř? Pořád je to můj Milan, do kterého jsem se kdysi zamilovala. Pořád jsme to my dva. Nic se nezměnilo. A funguje to se vším všudy. Pořád se na sebe těšíme a rádi spolu trávíme čas. Moc ho není, protože já mám divadlo a Milan svoje studenty na VOŠ Jaroslava Ježka, kterou vede. Ale když nám vyjde společný večer, tak si ho užijeme.
V lásce jdete proti času, což se odráží i na vaší tváři. Sice mluvíte o vráskách a stárnutí, ale vypadáte naprosto úžasné. Jak to děláte?
Děkuju za poklonu, moc se nestuduju. Doma máme samozřejmě zrcadlo, ale naštěstí špatně vidím na blízko.
Takže žádné „mučení“ ve formě cvičení a diet?
Snažím se moc nepřibírat, abych nemusela moc hubnout. Diety jsem za svůj život vyzkoušela snad všechny. Zajímavé bylo, že i když jsem se několikrát dopracovala ke své ideální váze, nikdo mi nikdy neřekl, že mi to sluší. Okolí jen konstatovalo, že jsem nějaká hubená… Dneska se snažím jíst jako Francouzky – tedy od všeho trochu. Každý den si dám čokoládu, kterou miluju, ale nesním ji celou. A pohyb řeším tím, že chodím se psem na procházky do lesa a v létě jezdím na kole.
A jak se staráte o svůj obličej?
Zatím nikde „nešiju“ a mám velký respekt před botoxem. Jak bych pak na jevišti mohla vyjadřovat emoce, kdyby se mi v obličeji nepohnul jediný sval? To ale neznamená, že bych pro sebe nedělala vůbec nic. Před lety jsem v centru Prahy objevila jednu úžasnou kliniku a v něm jeho majitelku Petru Řehořovou. Nejsem typ, který se hned s každým přátelí a otevře se mu, ale v jejím případě to šlo samo. Jako bychom se znaly léta. Od té doby k ní chodím a užívám si různé procedury.
Víte už, jak si budete užívat o letošních Vánocích?
Spojím dvě svoje lásky, tedy rodinu a cestování. Poletíme do Walesu, k rodině mého zetě. Loni byli oni u nás, což bylo krásné. Štědrý den jsme slavili nadvakrát – 24. prosince po našem a o den později podle britského zvyku. Letos si to prohodíme a přesouvat se budeme my k nim. Máme v horách pronajatý dům a moc se těšíme. Zeťova maminka už chystá jablečný gin a jejich další tradiční dobroty…
JANA PAULOVÁ (67)
JANA PAULOVÁ (67)
- Pochází z umělecké rodiny: tatínek František Paul a maminka Eva Šenková byli herci a operetní zpěváci.
- Vystudovala DAMU a po škole hostovala v mnoha divadlech (např. Semafor, Hudební divadlo v Karlíně, Divadlo E. F. Buriana, MDP). Posledních 23 let ji můžeme vídat v pražském Divadle Kalich.
- Věnuje se i divadelní režii. V létě bude mít premiéru Zkrocení zlé ženy, a to v rámci Hvězdného léta pod žižkovskou věží.
- Známe ji třeba z filmů Anděl svádí ďábla, Ženská pomsta, Kameňák a dalších a nebo z televizních seriálů Pálava, Ordinace v růžové zahradě či Vinaři.
- Je vdaná za skladatele Milana Svobodu, se kterým má dvě dcery.
ZDROJ: časopis Vlasta
