Zaznamenala jsem ohledně vás škatulku „křehká blondýna s názory“, dostáváte v souladu s ní práci?

Právě že vůbec, naštěstí dostávám většinou protiúkoly. Ani si nevzpomenu, kdy jsem naposledy hrála kladnou postavu, hlavně v divadle převažují záporačky. Se vzhledem to tedy nesouvisí. Když se na mě člověk podívá, tak jasně, jsem blonďatá, to nepopřu, konstitučně křehká nebo někdo řekne hubená – tak jo, křehká blondýna, což jako informace na první pohled stačí. Ale je třeba jít hlouběji.

Bojujete s tím?

Už ne, už jsem si zvykla, a s touhle nálepkou jsem dopadla ještě dobře, protože jsem do tohohle typu herecky nezapadla, což musím zaklepat. Mám poměrně velký rozptyl mezi kladem a záporem, komedií a tragédií. Nikdy jsem nehrála princeznu a nikdy asi hrát nebudu, ale smutnit kvůli tomu nemusím.

A jaké to vůbec je, být „blondýna“?

Je to dobré, ale nemůžu srovnávat s tím, jaké by bylo být dlouhodobě bruneta. Jsem blondýna odmalička, i když jsem zkoušela být na chvíli tmavovláska a různě jsem experimentovala, ale to jsem prostě nebyla já. A nepopírám, že být blondýna mi v některých situacích nepomohlo.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Říká se, že pánové mají rádi blondýny, ale berou si brunety.

Říká se to, ale to jsou přece blbosti. Barva vlasů o lásce nerozhoduje.

Jste známá tvář, jak snášíte pozornost na ulici, jste přece introvert?

Upřímně, vlastně ani pořádně nevím, co si pod introvertem představit. Nejsem ani introvert, ani extrovert. Co se týká reakcí na ulici, lidé reagují tak, že se na mě usmějí, občas někdo poprosí o fotku, což mě nijak neobtěžuje. Zachytím pohledy, ale nic nepříjemného, naopak, mít kontakt s lidmi ve městě je pro mě oživení zrychleného světa, který tu funguje. Naštěstí jsme malá země a lidé respektují soukromí, nemusím se schovávat jako třeba v Americe, kde herci musí chodit s bodyguardy, aby si zašli normálně nakoupit, to musí být k zešílení.

Možná to máte trochu snazší i tím, že nehrajete v nekonečných seriálech.

Nehraju a myslím, že nebudu hrát.

Proč?

Potřebuju mít scénář od–do. Práce v nekonečných seriálech je na mě rychlá a já potřebuju čas. Možná kdybych neměla vůbec do čeho píchnout, je to jinak, ale v tuto chvíli tu potřebu nemám.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Jste poslušný herec?

Jsem Lev říznutý Váhami a myslím, že i to je jeden z důvodů, proč jsem si herectví vybrala. Ráda spolupracuju, nerada stavím věci na svém egu. Ani nemám ambice něco sama vytvářet, spíš mě baví setkávání, vymýšlení, takzvané brainstormingy, zkoušky, ráda pozoruju a vkládám se do věcí. Práce je pro mě jako hodinový strojek, kde má každé kolečko svůj význam. Když selže, hodiny budou drhnout nebo se zastaví úplně, v divadle i u filmu musí fungovat každý.

A když to mezi vámi a režisérem drhne?

Tak může se stát, že se potkám s režisérem, který je například příliš dogmatický a chce, aby herec stál přesně tady, říkal to přesně takhle a ne jinak a přes to nejede vlak. I to je zkušenost. Ale poté je na herci, jestli tímto způsobem chce pracovat. Za sebe, když s něčím nesouhlasím nebo se mi to nelíbí, nemám problém říct to nahlas.

To můžete často narážet.

Říkat věci nahlas není kritika, je to výzva k diskusi. Neříkám věci s úmyslem někoho ranit, někomu ublížit nebo ho ponížit, to nikdy, jen se snažím pojmenovat věci tak, jak jsou. Jde o komunikaci.

To by mohlo souviset s tím, jak jsem se dočetla, že jste z generace emancipovaných hereček.

To už je na jedněch stránkách napsáno snad deset let, a i když jsem jim psala, ať to změní, nikdo se neozval a všichni novináři z toho vycházejí… A musíme vůbec v dnešní době mluvit o emancipaci? Možná kdybych žila v době mojí babičky, byla by otázka emancipace namístě, ale dnes nám stačí uhlídat si svoje postavení a případně sledovat, dochází-li někde k nespravedlnosti.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jak žijí židovské tradice v moderním světě, vysvětluje Margot Vanderstraeten

A ještě jedna škatulka, jste vnímána, řekněme, jako stylová ikona. Jak se s tím žije?

Říká se to, ale ujišťuji vás, že tohle mým cílem opravdu nikdy nebylo, a já sama se za stylovou ikonu nepokládám. Ale jestli k tomu hnutím osudu nějak došlo a třeba jsem někoho inspirovala, tak mě to samozřejmě těší, ale to je jen jedna strana mince. Druhou je, že pro mě osobně byla vždycky tahle nálepka tak nějak nepatřičná a zároveň zpočátku stresující, protože mi vnucovala pocit, že bych se tedy měla nějak zajímavě oblékat, ale naštěstí mě to brzy pustilo. K módě mám svůj vlastní vztah.

Jaký?

Čistě svobodný a hravý, baví mě samu sebe skrz oblečení vyjadřovat. Mám nějaký základní šatník typu bílá trička, černé kalhoty, džíny a plus mě baví zajímavé střihy. Možná i proto, že mamka byla švadlena. Když jsem byla malá, hodně nám šila. Za dobu, co jsem víc vidět, šatník se mi oproti dřívějšku zklidnil, čímž se vlastně dostávám k tomu, že extravagance mě opustila, a mám pocit, že se oblékám úplně normálně, tak, aby mi v oblečení bylo dobře, abych se cítila v pohodě. Proč to někdo nazývá stylem, na to jsem zatím úplně nepřišla… Asi tak.

Ale pořád je to ještě vaše sebevyjádření – třeba teď máte na sobě poměrně výrazný svetr.

No jo, to je takový indiánský, koupila jsem si ho před cestou do Ekvádoru, kam jsme jeli za indiány, abych se naladila. Příroda, džungle a původní obyvatelé mě zajímají, pro mě jsou to poslední zbytky „zdravé“ civilizace, ze kterých ráda čerpám inspiraci.

Připadá vám naše civilizace nezdravá?

To je silné slovo, spíš mám pocit, že jsme sešli z cesty, která by směřovala k přirozenému dobru. Nějak moc bereme a málo dáváme.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Partner nám nemůže přinést štěstí a vyléčit rány, varuje spisovatel Jan Němec

Dá se o vás říct, že jste aktivistka?

Ne, to bych musela aktivně sama něco vést. Za sebe jenom ráda sdílím na sociálních sítích věci, které mě zajímají, které považuji za důležité, jako je politika nebo příroda, která se mění pod rukama. V Ekvádoru jsem viděla zdravou přírodu a normálně fungující lidi v tom smyslu, že jsou v souladu s místem, ve kterém žijí, a jsou šťastní.

V Ekvádoru jsem nebyla, ale třeba na mnoha místech v Asii je tvářit se šťastně společenskou normou, zkrátka je slušnost tak vypadat, nestěžovat si.

No třeba to mají jinak, ale u nás zdá se být normou na všechno si stěžovat a z toho, co máme, šťastný nebýt, naopak chtít pořád víc. Až když člověk vycestuje, uvědomí si, že by to mohlo být i jinak. Lidé, které jsem potkala v jiných zemích, pracují s tím, co mají, a jsou s tím spokojení, jde to bez nějakých tlaků. Čímž ale nechci říct, že mi tady není dobře a že potkávám jen zachmuřené lidi, to vůbec, jen ráda objevuju. Ve světě se můžu inspirovat a sama na sobě něco změnit.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek?

Jeden z nejsilnějších, který se těžko popisuje, protože hluboké zážitky jsou těžko přenositelné, byl, když jsme z letadla viděli Amazonii, kterou jsem znala jen z map nebo dokumentů, ale když jsme se blížili k cíli, viděla jsem najednou nekonečný les, nekonečnou zelenou korunu. Málem jsem odpadla radostí, láskou a hlubokou úctou. A naopak když jsme se vraceli domů, viděla jsem vykácené plochy, sem tam kousek lesa, obrovská pole… U nás je příroda krásná, ale není úplně šťavnatá, zdravá. Aspoň máme co dělat.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Co konkrétně?

Drobnosti. Nemusíte dělat obrovské změny, abyste „zachránila svět“. I když zasadíte třeba jen jeden strom nebo podpoříte spolek, který se zajímá dejme tomu o zmíněnou Amazonii či o místní revitalizaci, tak to všechno se počítá. Stoprocentně. Malé věci vedou k velkým věcem. Pokud bych ke všemu přistupovala bezmocně, neudělala bych vůbec nic.

No a není to trochu pinožení odspoda, snažíte se a snažíte a pak někdo škrtne perem a veškerá snaha jde vniveč?

Jestli máte pocit, že se pinožíte, tak vám to asi nedělá radost. Mně dělá radost, že ten strom zasadím, i když nevím, co to přinese. Ani nemůžu v globálu vědět, co přinese třeba třídění odpadu, ale ze svého vědomí a svědomí to dělám ráda a vím proč. Neberu si na bedra zbytek společnosti, začínám od sebe. Když někoho inspiruju, skvěle, když ne, tak mě to neodradí.

Tak kdybyste měla inspirovat teď mě, co vás napadne?

Ve městě se všechno hůř dělá, jste v kolosu systému, který má fungovat. Nedávno jsem poslouchala Otakara Motejla, který říkal, že člověk by neměl mít jenom práva, ale i povinnosti, že by měla být sepsaná listina povinností. S tím naprosto souhlasím. Patří k tomu i péče o okolní přírodu, třeba kousek parku, o místo, kde žijete. Ve městě je to horší, protože nemáte k tomu místu vztah, nebo minimální. Ale důležité je se zajímat.

Tak to si dovolím nesouhlasit, mám k Praze silný vztah a považuji ji za skvělé místo k životu.

Dobře, lidé, co se tu narodili, mají vztah daný přirozeně, ale já jsem naplavenina, vyrostla jsem v Jičíně, devět let jsem žila v Brně, tady jsem zhruba dvanáct, a i když se tu cítím doma, je ten vztah jiný. Ale o to víc se ho snažím budovat a o místo pečovat. A zase jsou to maličkosti, třeba když vidím, že někdo nese odpadky a nechá je jen tak položené, řeknu mu, že patří do popelnice.

Co hezkého se od nich dozvíte na oplátku?

Lidé jsou v tu chvíli tak zaražení, že to prostě vyhodí. Ve výsledku je to docela zábava. Je škoda odvracet zrak od maličkostí. V nadsázce to, že 99 procent lidí nic nedělá, neznamená, že opustím to jedno procento, které to dělá.

Nevypadáte, ale vy jste asi dost tvrdohlavá, viďte?

Jsem.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

JANA PLODKOVÁ (1981)

• Herečka.

• Pochází z Jičína.

• Absolvovala Janáčkovu akademii múzických umění v Brně.

• Účinkovala v HaDivadle a hostovala na dalších scénách.

• Od roku 2014 je v angažmá v Divadle Na Zábradlí.

• Hrála mj. ve filmech Absence blízkosti, Vratné lahve, Tátova volha, Teroristka či v pohádkách Čertí brko, Hodinářův učeň…

• Je držitelkou Českého lva za ženský herecký výkon ve filmu Protektor (2009).

• Věnuje se charitě.