Jana se narodila v roce 1951 v Praze, kde vyrůstala jen s matkou a starším bratrem. Už od malička hrála na kytaru, ale do „lidušky“ nechodila. V jednom z rozhovorů prozradila, že ji něco naučil bratr, jeho kamarádi a jinak pečlivě cvičila akordy. Kromě kytary chodila i na gymnastiku. Po základní škole začala studovat střední zdravotnickou školu, ale sestřičkou se určitě stát nechtěla. Školu nakonec ani nedokončila, protože už zpívala a všechnu energii věnovala zpěvu.
Maličká, ale nepřehlédnutelná
Vlastně se jí nedivíme, její hlas byl ve srovnání s jinými naprosto jedinečný, břitký a nedal se přehlédnout. Podobně jako ona. Sice maličká, měřila jen 156 centimetrů, ale talentovaná a absolutně nepřehlédnutelná. Když se vykašlala na školu, začala zpívat v pražské kavárně Valdek, která dnes už neexistuje, a jejím prvním repertoárem byly písně skupiny Bee Gees. Netrvalo dlouho a dostala nabídku, aby zpívala s kapelou The Lovely Sextet. Nerozmýšlela se dlouho a tři další roky jezdila po západní Evropě a sbírala pěvecké zkušenosti. Zpívala v Německu, Holandsku i Jugoslávii.
Její repertoár byl neuvěřitelně široký, od rocku až po blues. Zpěvačka samouk, kterou nikdo nikdy neučil zpívat, byla jako zjevení. Jejím vzorem byli Beatles, které si pouštěla neustále, milovala jazz. Když jí bylo smutno, pouštěla si Arethu Franklinovou. Ovšem mezi deskami jí doma nechyběla ani vážná hudba, měla ráda Čajkovského a Smetanu. Málokdo ví, že ráda četla a překvapivě ji uchvacoval Erben, jak prozradila v jednom z mála rozhovorů. Kytici prý znala nazpaměť.
Šest let v Semaforu
V září 1971 dostala nabídku do Semaforu, kde nahradila Naďu Urbánkovou. Právě v době jejího angažmá v Semaforu natočila hit Sopka, který z ní udělal hvězdu. Hudební kritik František Horáček o ní napsal, že nemá zlato v hrdle, ale doslova zápalnou směs! Z její výšky si dělal legraci i Jiří Grossmann, který z legrace říkal, že se dá „nacpat do klece pro slavíky“. A Zlatého slavíka měla na dosah ruky, v 70. letech se dostala vždy do první pětice.
Kolegyně ze Semaforu Valerie Čižmárová o ní později řekla, že byla skvělá kamarádka a že s ní bylo hodně legrace. „Jana byla fajn, nikdy mezi námi nepanoval konkurenční boj, protože jsme každá zpívala jiný žánr.“ Byla žádaná, a dokonce spolupracovala i s Karlem Gottem. S ním natočila v roce 1972 duet Toulky. V roce 1973 získala na festivalu Děčínská kotva s písní „Strašáček“ zlatou kotvu včetně ceny publika. Z písně se stal hit, který byl slyšet všude. V Semaforu byla do roku 1977 a poté zpívala s kapelou Bacily a s Václavem Neckářem natočila duet Rock střídá rok nebo Co je to láska. Byla to fajn doba, ale pořád to nebylo ono. V jednom z rozhovorů řekla: „Toužila jsem po kapele muzikantů, kteří by se mnou na pódiu tancovali, zpívali a různě blbli.“
Sláva, deprese a spousta alkoholu
Bohužel už to byla také doba, kdy jí sláva stoupla do hlavy a kdy se začala potýkat s osobními démony. Temperamentní, až hyperaktivní zpěvačka byla výjimečná, pokud jde o zpěv, v soukromí ale štěstí neměla. Dvakrát se vdala, dvakrát rozvedla, dvakrát potratila a nikdy už nemohla mít dítě. Možná to byl důvod, proč začala pít. Začala být nespolehlivá, nechodila na schůzky nebo přišla pozdě na natáčení. Alkohol měl přednost. Kolegové s ní odmítali spolupracovat, což vedlo k tomu, že Jana deprese zapíjela ještě víc.
Dvakrát se pokusila absolvovat protialkoholní léčbu, ale bez úspěchu. Do roku 1985 nazpívala a nahrála několik duetů a její hlas se objevil taky v několika filmech, například Co je doma, to se počítá, pánové, kde zpívá jejím hlasem postava Nadi, kterou hrála Dagmar Havlová Veškrnová (Badýdy bába). Její hlas si možná vybavíte i z filmu Holky z porcelánu (Svatební cesta).
Kariéra upadala a v roce 1985 ze dne na den sekla se zpěvem. Měla sen, že si otevře country hospodu, ale ani to se jí nesplnilo. Něčím se však musela živit, bez maturity ale nebylo snadné najít práci. Pracovala jako servírka či prodavačka v kantýně. Kdo ví, jestli ti, co si přišli pro oběd, tušili, kdo jim jídlo vydává. Z energické a temperamentní Jany totiž moc nezůstalo. O jedenáct let později jí diagnostikovali rakovinu hrtanu, ovšem ve stadiu, kdy se již nedalo nic dělat. Zemřela v zapomnění v srpnu 1996 v nemocnici v pražských Vysočanech čtyři měsíce po svých pětačtyřicátých narozeninách.