Jana Šulcová prožívala největší slávu zejména v 70. a 80. letech, kdy šla z role do role. Účinkovala jak ve filmech, tak seriálech, zahrála si například v My všichni školou povinní. Do širšího povědomí se dostala zejména rolí Kateřiny Horákové v komedii století S tebou mě baví svět. Posledním filmem, ve kterém se objevila, byl v roce 2020 snímek Daria. Posledních ale zhruba dvacet let se slavná herečka prala se zdravotními potížemi.

Jako vzpomínku na tuto fenomenální herečku přinášíme rozhovor, který vznikl pro časopis Vlasta v roce 1992. Tehdy byla Jana Šulcová u zrodu nadace Pomoc v nouzi, která funguje dodnes.

Jde vlastně o pomoc člověka člověku. O vědomí, že pomáhám-li druhému, pomáhám i sobě. Ve statutu Nadace se říká, že kdo u ní vyhledá pomoc a přístřeší, dobrovolně akceptuje závazek, že po překonání úskalí ve svém vlastním životě bude sám podle svých možností a schopností a dle svého uvážení činnost Nadace podporovat.

Zdroj: Youtube

Kdy a kde vznikla myšlenka vytvořit tuhle nadaci?

Přišli s ní moji přátelé. Ing. Boris Čajánek, vedoucí kanceláře přednosty okresního úřadu Praha – západ, PhDr. Hana Wagenknechtová a PhDr. Ivana Weigertová, obě psycholožky z pedagogicko-psychologických poraden. Každý z nás měl své životní zkušenosti, já z besed s diváky, moje dvě kamarádky z poraden, kde se setkávají léta s lidmi řešícími nejrůznější problémy. A Boris věděl o rekreačním zařízení, přímo ideálním ke zřízení azylu pro lidi v nouzi.

Můžete ho prozradit, nebo je to tajné?

Nevím, je-li tajné, ale prozradím ho, i když náš privatizační projekt zatím není schválen. Jde o Masečín – Hvozdy, oázu blízko Slapů, kde bývalo rekreační středisko ÚV KSČ. Byli jsme se tam podívat. Ideální. Chatky, rodinné domky, společenská budova, klid, elektrické vytápění, kanalizace. Nic nechybí.

Středisko je dnes volné?

Vlastní ho Pragoservis, který tam provozuje hotelové služby. Věřím, že náš projekt vyhraje, protože hotelů máme rozhodně víc než zařízení pro lidi v koncích. To vlastně nemáme vůbec. Existuje sice RIAPS, ovšem tam mohou lidé zůstat jen osmačtyřicet hodin.

Lidé v nouzi většinou moc peněz nemají, kdo bude provoz platit?

I na to jsme mysleli. Budeme se obracet na ty, kdo jsou schopni nějaké prostředky dát, chceme spolupracovat s ostatními nadacemi, věříme, že najdeme sponzory. Někteří lidé budou schopni pobyt si alespoň částečně hradit, snad bude možný i pobyt přes nemocenskou pokladnu. A především věříme, že na nás nezapomenou ti, kterým už bylo pomoženo.

Prozradíte, co vás jako herečku přivedlo k sociálním problémům?

Ráda bych řekla, že to byla má ušlechtilost, co mě k lidem v nouzi přivedlo. Ale není to pravda. Byla to vlastní zkušenost. Sama jsem se ocitla v situaci, kdy jsem moc potřebovala kvalifikovanou pomoc. Ale nedostalo se mi jí. Proto vím, jaké to je, když není kam se obrátit, když zůstanete bezradně stát.

Ale zvládla jste to.

Zvládla. Protože se léta přátelím s psychology, dokonce jsem chtěla tento obor kdysi studovat. Takže jsem pomoc našla dílem u přátel, dílem v literatuře. Avšak ne každý má ve svém okolí odborníky ochotné nezištně pomoci.

Ještě jsme si neřekli, kterým lidem by mělo středisko sloužit? Kdo je považován za člověka v nouzi?

Když jsem kdysi jezdívala do ciziny a viděla na ulicích staré lidi s nataženou dlaní, bez střechy nad hlavou, říkala jsem si – pane bože, jak mohli takhle dopadnout. Vždyť celý život pracovali, tak proč se o ně někdo nepostará! Tak přesně tyto lidi máme na mysli. Také svobodné matky, co nemají kam jít, ženy, které hledají únik před manželskými neshodami. Toxikomany, co nevědí kudy dál. Lidé s AIDS, od nichž se okolí odvrátilo. Obecně řečeno, v nouzi je ten člověk, který už se nemá kam obrátit, vyčerpal všechny možnosti, jak řešit svou situaci a už na ni nestačí.

Máte dvě dcery. Jak se dívají na vaši charitativní činnost?

Fandí mi a myslím si, že i jim jsou tyhle myšlenky blízké.

Co dělají?

Mladší studuje gymnázium s rozšířenou jazykovou výukou. Starší odmaturovala na střední umělecko-průmyslové škole, pokračuje dále na škole jazykové, a kromě toho už si přivydělává vlastními uměleckými návrhy.

Dovedete si představit, že by právě vaše dcera potřebovala pomoc vaší nadace?

Samozřejmě, každý člověk se může dostat do tísně. Nikdo není imunní. Do neřešitelné situace se dostaneme třeba díky zážitkům z dětství, které v nás zůstaly ukryty a v nejmenší vhodnou dobu se dostanou na povrch. A duševní stres může být daleko větším utrpením než fyzická bolest. I když není vidět. Avšak věřím, že mým dcerám se nic takového nepřihodí.

Myslíte, že už brzy se stanou vaše plány skutkem?

Jsem optimistka. Doufám v rozum odpovědných lidí. Doufám, že nám pomohou dobrou a potřebnou věc prosadit. A už vidím, jak za pár let nadace pomůže k lepší atmosféře v naší společnosti. Že podobných středisek jako to naše bude dost, že každý člověk bude mít jistotu, že nikdy nezůstane sám.

Zdroj: časopis Vlasta 1992