„Každý z nás si vytváří obrannou krustu, která nás má chránit. Ve skutečnosti ale uvězní životadárný vnitřní pramen.“ Zhruba těmito slovy jste popsala svou „eskymáckou“ kolekci Ineō. A já si uvědomila, jak moc se tím odhalujete. Nemáte někdy pochyby, jestli vaši zákazníci pochopí, co jim svými šperky vlastně říkáte?

Všechny moje kolekce jsou strašně osobní. Mě nenaplňuje, pokud nemají vnitřní téma. Bez toho nedokážu tvořit. A samozřejmě se vždycky ptám, jestli je dobré zrovna o tomhle mluvit… Ale jsem přesvědčená, že když nosíte předmět na těle, tak by s vámi měl něco dělat. Takže je strašně důležitý, aby člověk věděl, co si na sebe bere, co to znamená. Často vlastně nejde o to, aby se vám předmět líbil vizuálně, ale aby k vám promlouval příběhem nebo třeba symbolem. A musím říct, že jsem byla nakonec ráda, když jsme Ineō představovali v ateliéru, tedy v mém zázemí, v prostoru, který znám. O to jsem se cítila bezpečněji.

Čtěte také

Bílkoviny k hubnutí potřebujete, stačit ale nebudou

Čtěte také

Takhle moc si zpomalíte metabolismus, když pořád hubnete. Jak z toho ven?

Tady, ve vinohradském ateliéru, jste tu kolekci také vytvořila?

Ne, vznikla na mé chalupě z kusu lesa, kam jsem si chodila lehat do vysoké trávy, která vypadá jako vlasy. Vždycky jsem v ní ležela a cítila, že je to taková moje nabíječka. A pak kvůli kůrovci les pokáceli a zničili to moje místo… Prostě jsem byla sama na chalupě tři měsíce v kuse. A chodila jsem po lese, který už není, a vlastně jsem zjišťovala, že způsob, jakým jsem do té doby žila, byla nějaká náhrada za něco, co jsem si nechtěla připustit. A pak jsem získala dojem, možná jsem si tím ulehčovala covid, že celá ta nepříjemná situace slouží k tomu, abychom si uvědomili, že svět jde směrem, který je blbě.

Na Ineō navázala kolekce Mitmem inspirovaná lučním kvítím a potřebou nacházet krásu v něčem, čím jsme obklopení a často si toho nevšímáme. Vznikla by, kdyby nebyl covid?

Nevím.

Čtěte také

Geoffrey Rush, Bolek Polívka a Benicio Del Toro

Čtěte také

Poslední karlovarská party. Žilková s Kordulou bohyně, konkuroval jim Casanova

Vy jste totiž už delší dobu mluvila o tom, že nosíte v hlavě téma Egypt. Tak mi přišlo, že Mitmem se tam tak aktuálně vklínil.

Třeba je to podmíněné tím, odkud jsem, a mojí mentalitou, asi i tím, proč jsme se sem s rodinou přestěhovali a že to nebylo jednoduché… Prostě bylo to možné zvládnout, jen když budete tvrdá. A najednou mi kvůli covidu došlo, že když je doba nanic, je přirozené se v tom necítit dobře, a naopak není normální držet furt jak skála. A jak jsem nemohla cestovat a byla jsem připoutaná na to jedno místo, k chalupě, ta kolekce je i o tom docenit, co máme, a že zdánlivě obyčejné věci jsou v té své obyčejnosti dokonalé. A že jsem vlastně v pohodě s tím, být chvilku křehká kytička, ke které se někdo musí chovat hezky, slušně, citlivě, aby byla pořád hezká a kvetla. To připuštění si vlastní křehkosti bylo pro mě hrozně důležitý. Možná silnější než prolomení ledu u předchozí kolekce.

Když do svých šperků vkládáte taková sdělení, neperete se s tím, aby se „mít šperk od Janji Prokić“ nestalo jen výrazem snobismu?

Samozřejmě že jak se klientela zvětšuje, hodně se proměňuje. Ale je to moje práce a prodej je prostě součástí obchodu, musela jsem se naučit toto neřešit a je to tak v pořádku. Kdybych byla orientovaná jen na úzkou skupinu lidí, kteří cítí to, co já, tak bych třeba nemohla dělat svoje koruny. A to jsou věci, které mě vnitřně naplňují. Každopádně jádro mých klientů pořád tvoří lidé, které ten význam zajímá.

Hodně se mluví o udržitelnosti a lokálnosti. Zaznamenala jste i ve šperku větší zájem o domácí tvůrce? Že by třeba rostl počet lidí, kterým je Prokić bližší než Cartier?

To asi záleží na sociální skupině a na mentálním nastavení dotyčného… Je pár lidí, kteří převážně nosí Cartier a koupí si šperk i u mě, ale jsou v menšině. Ve světě je sice už několik let trendem kombinovat high-end šperkařinu s uměleckou, sem to ale zatím úplně nedorazilo, i když se to pomalu mění. Takovéto změny přístupu k investicím chtějí čas a vnitřní změnu.

Čtěte také

Balení na dovolenou je vždycky neoblíbenou součástí

Čtěte také

Pravidla na dovolenou. Voda, krémy, co si sbalit a jak ušetřit místo v kufru

A jak se s vaší tvorbou slučují sezonní trendy?

Vůbec mě nezajímají. Když šperk nese myšlenku, je tam důležité úplně něco jiného, než jestli se zrovna nosí, nebo ne. Navíc, když si u mě něco koupíte, měla byste mít chuť nosit to déle než dva roky, což bývá životnost trendů.

Ví se o vás, že když už vás začne nějaký šperk štvát anebo je ho moc, přestanete ho dělat. Proč neděláte limitované kolekce?

Ty mám taky! Teď jsem například vyrobila limitovanou kolekci náušnic, které budou odprezentovány v létě – až se prodají, nebudou. Nebo mám velké pečetní prsteny s kamenem, tam vznikne od každé barevné kombinace do pěti kusů. A pak jsou samozřejmě věci, kterých je jediný kus. U nich mi strašně záleží na tom, kdo je má, nejdou do žádné galerie. Chci vidět člověka, který si je pořizuje, a chci vědět proč. Je to pro mě i obohacující, protože to jsou většinou hezcí lidé, kteří nechtějí mít originál, protože je to předmět, zlato a šutry, ale protože ho vnímají jako objekt, který s sebou něco nese.

Vaše kolekce jsou ovlivněné různými kulturami, ať už zmíněnými Inuity, Papuou Novou Guineou… Co Balkán, odkud pocházíte?

Teď jsem byla po strašně dlouhé době v Bělehradě, kde jsem zašla i do etnografického muzea. A tam jsem se rozbrečela z té síly kolektivního vědomí. Jugoška třeba hodně zdobí hlavu a já miluju koruny, mám jednu korunu s takovými ocasy, což je něco, co se v naší kultuře objevuje už několik staletí. Taky tam byla boží výstava fusek. To byl úlet! Mají různý dekor zespoda chodidla, aby vás to uzemňovalo, jiný dekor na nártu, jiné špičky, paty… A byly tam i krásný náhrobní kameny. Takže si myslím, že balkánská kolekce jednou přijde.

Čtěte také

MFF KV 2022 - Jiří Bartoška s manželkou Andreou

Čtěte také

Zahájení filmového festivalu ve Varech: Bodoval SymfoMIG, chyběla Čvančarová

Kde se cítíte doma?

První místo, kde mám pocit, že je to můj domov, je ta moje chalupa. Když přijedu do Bělehradu, cítím, že tam energií a mentalitou zapadám víc než sem – pro ně ne jsem uřvaná, vostrá, tam jsem normální, nikdo mě neřeší, což je strašně příjemný. Zároveň bych tam nemohla žít, protože tam nic nefunguje. A v tomhle už jsem asi trochu česká, že potřebuju vědět, kdy mi přijede autobus. Mimochodem já si teď v sedmatřiceti udělala řidičák a jsem posedlá řízením. A můj velký plán je si dát road trip po Jugošce.

To jste dobrá. Já mám řidičák od osmnácti a dojedu maximálně na chalupu…

Já jsem na gymplu narazila na Pavla, jednoho z mých dodnes nejlepších přátel, a ten mě seznámil s klukama, co vyrostli na Cibulkách tady v Praze. Byli o pět let starší, všichni hráli Need for Speed, takže já od patnácti let jezdila s jejich kárama. Udělat si řidičák byl můj sen! Akorát jsem si ho splnila o dvacet let později.

Proč?

Po Praze jezdím na kole, a když jsem potřebovala něco převézt, pomohl mi táta nebo partner. Pak jsem se ale rozešla a zjistila jsem, že už jsem velká na to, aby mě vozil táta. Tak jsem si udělala řidičák a je to skvělý! Jak jsem nedodělala vejšku, já jsem normálně pyšná, že mám řidičák. A když mi někdo řekne, že dobře řídím, tak mi to způsobuje štěstí – vyloženě cítím, jak se mi rozlévá po těle.

Čtěte také

Po padesátce jen nutné si jídelníček pravidelně rozložit

Čtěte také

Vzorový jídelníček pro ženy po padesátce. Takhle budete mít menší břicho

Jsem netušila, jaký přesah může mít získání řidičáku!

Já mám ezo ráda, normálně tomu věřím, ale neumím o tom mluvit, aby to znělo úctyhodně. A stejně jako mám ráda ezo, nenávidím nadužívání slov spiritualita a mindfulness. Je skvělý, že se lidi snaží být sami se sebou a sami v sobě a uvědomovat si pocity. Ale přijde mi zvláštní, když se o tom pořád někdo baví a dává to na odiv třeba přes sociální sítě…

Co přesně vám na tom vadí?

Asi ta ztráta pokory. Přijde mi, že člověk, který opravdu medituje a vede svůj život v souladu s vnitřními hodnotami, to nikdy nezačne prezentovat ve společnosti stylem: Já medituju! Ale zase, aby to nevyznělo, že jsem nějaká vyzenovaná paní… Nejsem, vůbec. Jsem často totálně rozstřelená a hodně často jsem mimo a unavená, přetížená a nervózní… Všechny ty rituální věci pak považuju za prostředek nejen k uklidnění sebe sama, ale i jako možnost být vůbec funkční ve společnosti. Ale možná se mýlím. Možná je to blbost a každý to máme prostě jinak.

Vy pracujete jen s přírodními materiály. Nezajímají vás 3D tisky?

Ne. I když třeba pán, který pro mě osazuje kameny, by byl strašně rád, kdybych to alespoň zvážila. Když to děláte ručně, je to komplikovanější, tvary nejsou pravidelné. Ale já si myslím, že práce s chybou je skvělá věc. A když děláte věci na počítači, tam žádná chyba není, nic se nestane náhodou. I když možná je to i tím, že nejsem technický typ. Komp mám na to, abych koukala na Netflix, Aerovod a na mail. Takže je možný, že je to jen moje technická neznalost a neochota rozšířit si tímto směrem obzory.

Čtěte také

Linda Rybová

Čtěte také

Linda Rybová o kráse a věku: Cítím se jako malá holka, někdy zase jak prababička

Taky nevím, jestli by u 3D tisku fungovaly ty energie.

Určitě ne. Ale musím říct, že pan fasér je na mě moc hodnej: „Janjo, myslíte si, že bysme ten příští kousek, až to budete mít, že mi zavoláte a já přijdu, jestli to vůbec půjde?“ Jo, jasně! K tomu ale nikdy nedošlo a on to nakonec stejně dokáže! Jenom to nemá tak pohodlný. Ale kdyby to bylo pohodlný, tak to nevypadá tak, jak to vypadá.

Ve vaší kolekci Hidden Place mě zaujal přívěsek ručičky… A taky mě napadlo, že tohle není těžké okopírovat, respektive ignorovat celý koncept, který jste vymyslela, a vzít jen „tu věc“. Stává se to? A štve vás to?

Jasně že mě to štve. Moje ego tam furt je. Možná bych měla víc praktikovat mindfulness. A nejvíc mě štve, když to udělá někdo, kdo u mě pracoval. Ale Valentyna (Janjina pravá ruka, pozn. red.) říká, že to mám brát jako poklonu, tak se o to snažím. Spíš nechápu ty lidi, proč to dělají. Obzvlášť když si uvědomíte velikost týhle země a místní art scény, je až úsměvný, že si to někdo lajsne. Ale zrovna ručičku zatím nikdo neokopíroval.

Vím, že jste původně začala studovat malbu na AVU. Ale kdy jste si vlastně řekla, že se budete věnovat umění?

Rodiče mě v tom odmala podporovali. Pak jsme se přistěhovali do Čech a naši mě přihlásili na keramiku, což mě hrozně bavilo. A na gymplu jsem měla úplně nejlepší keramiku na světě! Tehdy jsem taky začala chodit na přípravku na UMPRUM, na sochu a kresbu. No a potom jsem na gymplu začala dělat průšvihy, přišla puberta a rodiče mi dali v podstatě ultimátum – buď zůstanu na gymplu, začnu se učit a přestanu na školu kašlat, anebo půjdu dělat umčo – takže jsem přestoupila na keramiku na Hollarku a z ní šla na AVU.

Čtěte také

Remi Doe

Čtěte také

Stříbrovláska Remi Doe: Nosím své šediny s hrdostí

Co jste prováděla na tom gymplu?

To byl takovej specifickej gympl, bylo nás jen šestnáct ve třídě, tykali jsme si s profesory, neměli jsme zvonek a měli jsme jakoby vysokoškolskej způsob výuky. Provozovala ho Mensa, takže oni si mysleli, jak jsme jako chytrý, že nám nemusejí dávat žádné mantinely, protože si je uděláme sami – což u někoho funguje, u někoho ne. Ale tam to bylo skvělý, myslím, že to ze všech mých studijních pokusů byla ta nejlepší škola.

Slyšela jsem, že budete mít obchod…

No, to je taky úlet! Moji rodiče bydlí v ulici Lužická, já mám chalupu v Lužických horách a ten krám bude u Lužického semináře. Pán, co mi ty prostory pronajímá, říká: „Víte něco o tom hle domě? Tak se podívejte, to se vám bude líbit.“ Tak jsem se podívala a on v něm byl první seminář pro Lužické Srby! Takže na základě všech těchhle lužických záležitostí jsem si řekla: Beru! Je to velký, bude to složitý, spousta práce, ale musím to vzít!

Vy jste asi fakt kouzelná!

Já jsem za tohle strašně vděčná. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale věřím, že se věci dějí z nějakého důvodu a že když posloucháme a necháme se tím vést, tak to dává smysl.

Čtěte také

Jednoduché jednobarevné modely

Čtěte také

Minimalismus trochu jinak. Noste jednoduché střihy ozvláštněné drobnými detaily

JANJA PROKIĆ

  • Narodila se v Bělehradě, od devíti let žije v Praze.
  • Studovala AVU v ateliéru Vladimíra Skrepla, VŠUP u sochaře Kurta Gebauera a v ateliéru K.O.V. Evy Eisler.
  • Šperkům se věnuje od roku 2011, kdy byla poprvé nominována na cenu Czech Grand Design za kolekci LURE. V rámci tohoto ocenění následovalo několik nominací, které vyvrcholily o tři roky později získáním titulu Designér šperku roku 2014 za kolekci Hidden Place a roku 2018 za kolekci HOMA.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Očima fyzioterapeuta: Přetěžování těla je děsivý trend. Bolest je varovný signál