Ráda bych souhlasila. Jen kdyby má známá nedávno omylem nezjistila, že za stejnou práci podepisuje smlouvu na částku o dvacet tisíc menší než její mužský kolega. Nebála se tehdy zeptat, proč? A od jiné ženy se dozvěděla, že i tak jsou to pěkné peníze. Jiná má kamarádka roky tuší, že pracuje pro muže, který zneužívá svou moc, své postavení. Jenže na ni je milý a dovoluje jí, aby si do kanceláře vodila psa. Má mladší kolegyně mi zase říkala, že jí sice nadřízený navrhoval, aby se stala jeho milenkou (protože přece bokové vztahy mají všichni muži-alfa samci), ale jistě to myslel jako legraci. Prý se totiž, ačkoliv už několik podobných podřízených a studentek měl, smál, když s ní mluvil. A tak je to pořád dokola: ženy omlouvají muže, co se chovají jako kokoti, a tím jejich chování de facto schvalují. Ať vědomě či nevědomě si tak utvrzují pozici v mužské hierarchii a taky, což už si asi jen tak nepřiznají, podporují systém, který i v 21. století rozděluje společnost na základě pohlaví.

Někdy se neudržím a ty ženy na to upozorním. Odezva bývá nesmlouvavá. Například už vím, že jako majitelka mušličky působím protivně, když mluvím o rovných podmínkách, což způsobuje, že se mě muži bojí, neb je asi děsí otázka: pokud žena dostane za práci stejně jako muž, zůstane ještě muž mužem? A s ní související podotázky: pokud žena dostane příležitosti na základě svých schopností a zkušeností, může se k ní nadále muž chovat jako k ženě? Jak to bude s pouštěním do dveří a s pomocí do kabátu?

Ale vážně: je v pohodě schvalovat systém, který už nejen nás, ale už i naše dcery či mladší kolegyně staví do nevýhodné pozice, a to jen proto, že my tu nerovnost nějak přežily? Že jsme našly cestu, která není zase tak hrozná? Madeleine Albright kdysi řekla, že: „V pekle existuje zvláštní místo pro ženy, které nepomáhají ostatním ženám.“ A měla pravdu. I když k nerovnosti mnohé z nás mlčí anebo ji vlastně využívají, není to řešení. I tak jsme všechny i všichni součástí systému, co se mění jen pomalu a někdy jen na oko. A i když to tak možná vypadá, není třeba dávat výpovědi, pálit podprsenky, hystericky vyvádět, stačí se „jen“ umět nadechnout a říct: „To je nespravedlivé.“ A až se tohle začne dít, až se i žena v pozici zastane ženy, která o pozici třeba jen usiluje, může se pohnout i společenské nastavení. To zastaralé a hloupé, které máme tendenci přehlížet a chránit, i když nás všechny opakovaně ničí a zraňuje.

JANKA RYŠÁNEK SCHMIEDTOVÁ

Doposud pracovala na více než padesáti inscenacích po celé republice i na Slovensku. Umělecky vedla Divadlo Petra Bezruče. Je šťastně vdaná a má psa mopse jménem Kapitán Antonín Kuře. Ráda čte, cestuje a pak o svých zkušenostech píše.

ZDROJ: časopis Vlasta