Jarka má dva bratry, dvojčata Lukáše a Marcela. Jsou dvouvaječní a s věkem se to projevuje čím dál tím víc. Narodili se o pět let později než Jarka. „Lukáš se vždycky perfektně učil, měl tah na branku a už odmalička věděl, že to chce někam dotáhnout. Marcel měl taky tah na branku, chtěl to dotáhnout na profesionálního fotbalistu, ale láska k cigaretám, alkoholu a později i herním automatům mu to velmi brzy překazila,“ smutně konstatuje sestra. I přes svůj nezřízený život měl Marcel obrovské úspěchy u žen, byl to takový ten ležérní floutek, kterému padaly k nohám mladé krasavice i ženy v letech. Do té chvíle, než ho chlast a dluhy tak semlely, že přišel o všechny přátele a zuby a taky lidskou důstojnost.

Čtěte také

Hlídání vnoučat nemá být povinnost ale radost

Čtěte také

Pavlína (56): Zeťákům nepřipadám jako správná babička, vnoučatům se neobětuju

Celoživotní podpora

„Celá rodina mu pomáhala, všichni jsme ho tahali z bryndy, několikrát svatosvatě přislíbil, že se půjde léčit, ale jeho démoni vždycky zvítězili nad zdravým rozumem.“ Přesto ho rodina nenechala nikdy padnout na samé dno, vždycky mu sehnali nějaký džob, rodiče mu dokonce dali peníze na montovaný dům k rekonstrukci. „Brácha byl šikovný zedník a miloval psy, takže si máma myslela, že se zabaví budováním vlastního hnízda, kde bude moci mít nějakého toho chlupáče z útulku. Ani to ho ale nebavilo natolik, aby dům nakonec neskončil v exekuci.“ Žil v něm s barmankou z nádražky, která měla malého syna, a začali si „kalit“ první ligu sami. Dopadlo to tak, že se o chlapečka starala Marcelova máma, než ho povedené mamince definitivně sebrala sociálka.

Čtěte také

Žijte svůj život, ne manželův a dětí

Čtěte také

Lucie (64): Manžel vede dva životy, má jinou a měnit to nechce. Mám to trpět?

Co trápí sourozence nejvíc?

Jarka se s rodinou přestěhovala na menší vesnici ve středních Čechách, Lukáš rozjel podnikání v rodných Strakonicích, kde bydlel i Marcel a rodiče. Marcel skončil na ubytovně, rodiče žili ve státním čtyřpokojovém bytě, který se jim podařilo za slušné peníze odkoupit. Bohužel tatínek před pár lety zemřel a maminka zůstala v bytě sama.

Toho fikaně využil Marcel a plíživým způsobem se do bytu nastěhoval. Neplatí nájem, nemá práci, živí ho stará maminka v důchodu a nikdo s tím nic nenadělá, je to pořád její dítě. A i když ji ničí jeho alkoholické výlevy a každodenní konfrontace se ztroskotaným synem, dává to se zaťatými zuby. Ovšem v poslední době stále častěji mluví o tom, že by chtěla dožít v penzionu pro starší. „U Lukáše má maminka svůj pokoj s příslušenstvím, ale tam ona nechce, byla celý život soběstačná a v penzionu bude v garsonce, bude mít možnost zajít si na jídlo a popovídat s kamarádkami. Nejdůležitější je samozřejmě zdravotní. Do roka by se měla stěhovat…“

Čtěte také

Rozhodující slovo ve výchově mají mít rodiče

Čtěte také

Manžel rozmazluje vnoučata a děti i já z něj šílíme! Jak z toho, radí psycholog

Jak to bude s bytem? A s Marcelem?

A teď přichází to hlavní. Nechat bezdomovce bez práce bydlet ve čtyřpokojovém bytě rovná se platit za něj nájem a žít v obavách, co všechno se může přihodit. A také s reálným strachem, že o byt může rodina přijít. „Snažili jsme se bráchovi vysvětlit, že si musí najít práci a odstěhovat se do menšího. A postavit se na vlastní nohy. My chceme byt pronajímat a peníze ukládat na maminčin účet, pořád je to její byt. Ale Marcel to vidí jinak.

Přestože ho podporujeme celý jeho dospělý život, vnímá to jako spiknutí nás tří proti němu. Kope kolem sebe. Bojím se toho, že až se maminka přestěhuje, dojde tady k velkým scénám, s bráchou není rozumná řeč. Je mi to strašně líto, vždycky jsme drželi jako rodina při sobě, v dobrém i ve zlém,“ říká Jarka.

Čtěte také

Manželových arogantních výstupů byla často svědkem i malá dcerka

Čtěte také

Petra (46): Manžel se ke mně choval jako k onuci a mně to přišlo v pořádku

Pohled psychoterapeutky, odpovídá Mgr. Gabriela Skružná

Začnu od konce. Je skvělé, když rodina drží při sobě. Vzájemná podpora mezi sourozenci je něco, co se nedá vyvážit ničím jiným. A teď přichází tradiční ale… Důraz je zde třeba klást na to slovo vzájemná. A v tom je v tomto příběhu ten problém. Protože tady se nejedná o vzájemnou podporu, ale o to, že celá rodina sponzoruje jednoho, který tuto pomoc prostě a jednoduše zneužívá.

Rodiče mnohdy nedokáží odstřihnout potomka (jakkoli starého) od zdroje podpory. Mají, mnohdy samozřejmě oprávněné, obavy, že bez nich by jejich syn/dcera skončili na ulici. A je moc těžké se s tím smířit. Ve většině případů je to ale nezbytně nutné k tomu, aby dotyčný jedinec začal žít jinak. Protože na té ulici skončit nechce. A pokud ano, pak je to jen a jen jeho volba. Zde se navíc zdá, že na nezodpovědný způsob života svého bratra mají doplácet i jeho sourozenci. Je tedy jedině správné, aby využili toho, že drží pohromadě a postavili se společně tomu, kdo se jako sourozenec už dávno nechová.

Kontakt: www.psychoporadna.eu