Když bylo Jaroslavě Smržové osm let, požádal její rodiče náčelník Sokola Jaroslav Piskáček nějakou dobu před atentátem o ubytování dvou parašutistů: Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Protože ale měli dvě malé děti, ubytovala je nakonec Jaroslavina teta Emanuela Khodlová.

Že se v rodině něco děje, zjistila malá Jaroslava omylem, když šla svou tetu navštívit. Měla sice zakázáno vstupovat do tetina bytu, podařilo se jí přesto za dveřmi zahlédnout, jak oba mladíci sedí u stolu.

Jednoho dne ráno ji a jejího čtyřletého bratra Vladimíra maminka odvezla ke svým rodičům do Hloubětína. Když se potom pro maminku Jaroslava vracela, bylo už pozdě. Od své druhé babičky zjistila, že maminku zatklo gestapo v den, kdy u své tchyně zrovna byla na návštěvě.

Netrvalo dlouho a do Hloubětína přijelo za rodinou Holubových gestapo nejdříve pro kolo, které parašutisté využívali, a později i vyslechnout malou Jaroslavu. Když pak přijeli napotřetí, odvezli sourozence do Prahy na Jenerálku do ubytovny pro děti odbojářů, zřízené v domově pro vojenské invalidy.

Jenerálka a Svatobořice

Přestože umístění dětí mělo být tajné, dozvěděli se příbuzní, kam za nimi mají přijet, aby je mohli vidět alespoň z dálky. To přišlo nesmírně vhod, když malý Vladimír těžce onemocněl. Maminky sestra Růžena Homolková tehdy přesvědčila lékaře, který za dětmi na Jenerálku dojížděl, aby chlapci pomohl.

V dubnu 1944 byly děti převezeny do lágru pro příbuzné exulantů ve Svatobořicích u Kyjova. Na starost je tam dostala vězeňkyně profesorka Míla Marková společně s učitelkou Mikuláštíkovou a Julií Šperlovou. Přivítali je s otevřenou náručí, a když se i ostatní dospělí vězni dozvěděli, že jsou v táboře uvězněny děti, vrhli se jim všichni na pomoc. Jak na Jenerálce, tak ve Svatobořicích bylo zakázáno, aby se děti vzdělávaly, přesto je dámy, jež je dostaly na starost, potají učily a hrály s nimi divadlo.

Svatobořický tábor nacisté vyklidili na jaře roku 1945, když se blížila východní fronta, a všechny vězně převezli do lágru v Plané nad Lužnicí. „Po válce se říkalo, že nás vezli do plynu, ale už nás prý nedovezli. Měli jsme opravdu strach, kam jedeme. Vyhodila jsem z vlaku dopis, že nás odvážejí pryč a nevíme kam. Ten dopis babičce došel,“ vzpomíná paní Jaroslava. Tatínkova sestra Antonie a bratr Václav dokonce děti v lágru navštívili a pokoušeli se přemluvit velitele tábora, aby Jaroslavu s Vladimírem pustili domů.

Konec války

Když dorazil 5. května konec války i do Plané, vězni se zrovna sprchovali. „Vběhl tam vězeň, co měl na starost sprchy, a volal: Děvčata, pospěšte, už je konec!“ vzpomíná Jaroslava Mokrá. Tábor přišli osvobodit obyvatelé Plané zpívající hymnu.

Sourozenci byli první děti, které se z lágru dostaly. Teta Antonie si je pak odvezla do Prahy. Tehdy čtrnáctiletá Jaroslava a šestiletý Vladimír se mohli konečně shledat s babičkou Holubovou a Smržovou, ale dědeček Holub se konce války nedožil. Sourozenci doufali i v návrat svých rodičů, dočkali se však jen úmrtních listů z Mauthausenu, zemřeli už 24. října 1942.

Na počátku padesátých let se paní Jaroslava vdala. Těsně po válce vstoupila do KSČ, ovšem jejího muže z partaje vyloučili. Celý život pracovala jako administrativní pracovnice například na ministerstvu spravedlnosti, v prezidentské kanceláři či na předsednictvu vlády. Její mladší bratr Vladimír zemřel v roce 2004 na rakovinu.

Celý příběh si můžete přečíst na stránkách projektu Paměť národa.