I když omluva není projevem slabosti, jsou lidé, kteří se omluvit nedokážou. Přiznat si chybu pro ně znamená zpochybnění vlastního ega, pocitu důležitosti a vlastní neomylnosti. Člověk „neomlouvač“ žije v domnění, že omluvou nepřiznává špatné nebo nevhodné jednání. Tím špatným se v tu chvíli stává on sám. „To se týká především lidí s nízkou mírou sebedůvěry a s tím související psychickou křehkostí a nejistotou, kterou se snaží maskovat siláckými vnějšími projevy. Jejich obranné mechanismy proti vlastnímu obnažení jejich slabosti, a tím zranitelnosti, jim velí vystupovat neomylně a mačovsky. Jsou to jakési mimikry, které jim zdánlivě umožňují udržet jejich pevnost a osobní integritu,“ říká psycholožka Jitka Douchová.
Ve většině případů se podle psychologů zakládají problémy s vnitřní sebedůvěrou v dětství. Pokud byla v rodině aplikována direktivní, chladná výchova, bez projevů citu, uznání a ocenění, a i malé vybočení proti rodinně uznávaným normám bylo vnímáno jako prohřešek a trestáno, vyplývá z toho právě nedostatek sebejistoty a pocitu vlastní ceny.
Všeho moc škodí
Oproti tomu má řada lidí tendenci omlouvat se pořád a za všechno. S jistou nadsázkou lze říct, že „notoričtí omlouvači“ žijí v domnění, že dluží celému světu omluvu už za svou prostou existenci. „Neustálé omlouvání se za vše, je rovněž projevem nízké sebedůvěry a důsledkem problematického dětství, v němž byla rodičovská láska podmíněna naprostou poslušností,“ vysvětluje opačný efekt Jitka Douchová. Tito lidé svým chováním shazují především sami sebe. Před sebou i před svým okolím. Dál podrývají své vratké sebevědomí, a co víc, jejich „promiň“ se postupem času stává naprosto zbytečným a prázdným slovem.
Promiň, ale...
Dalším upřímnou lítost znehodnocujícím prvkem je slovo ALE. Za omluvou by nikdy nemělo následovat. Tím se totiž její hodnota snižuje. Chybující se tak snaží přenést zodpovědnost za své jednání na někoho nebo něco jiného. V pátek večer probrala Pavla se svojí nejlepší kamarádkou u několika skleniček vína novinky uplynulého týdne. Málo sebevědomé Pavle dodal alkohol chybějící kuráž a z těžko pochopitelných důvodů se rozhodla projet se novým, ale také zapovězeným, autem přítele Karla. Na dlouhé rovné silnici přidala plyn a jen na malou vteřinku zavřela oči. Probrala se v nemocnici. S odřeninami a zlomenou rukou. U její postele seděl šokovaný Karel. S vypětím všech sil Pavla špitla: „Promiň. To auto, to mě mrzí, ale kdybys mi dovolil ho někdy řídit, nestalo by se to.“ Už tak těžkou situaci Pavla ještě zkomplikovala, když na sebe nedokázala převzít odpovědnost.
Mezi námi partnery
Omluva, pokud si to situace žádá, by měla být přirozenou součástí každého partnerského vztahu. Pokud se stane, že jeden druhému ublíží, případně udělá něco, co je tomu druhému nepříjemné, měla by následovat dobře mířená omluva. Ale až ve chvíli, kdy jsou obě strany na dialog připravené. Kdy je jedna strana připravena tu druhou vyslechnout, a pokud je to jen trochu možné, i pochopit.
„Aby mohla být omluva autentická a tím druhým opravdu přijatá musí tam být leckdy odstup od dramatičtější partnerské kolize. Ale i přes vypjaté emoce a velký psychický tlak zvlášť na toho, koho se ublížení či nepříjemnost týká, je dobré nejít spát bez alespoň dílčí omluvy,“ radí psycholožka Douchová a pokračuje: „Omluva společně s vysvětlením ale musí přijít vždy, jinak se v nás kumulují nezpracované křivdy, které vevnitř bobtnají a po určité době nastartují destruktivní partnerskou komunikaci. Umění včasné omluvy s vysvětlením je jedním ze základních podpůrných kamenů kvalitní partnerské komunikace, které zabraňuje rozvoji partnerské krize.“
To se mě dotklo
Ženský a mužský způsob jednání, smýšlení a uvažování je odlišný. A s tím souvisí i zjištění, že ženy se omlouvají častěji než muži. Ne snad proto, že by to pánové nedokázali, ale proto, že oni danou situaci vnímají jinak a většinou jednodušeji. Často ani nemají pocit, že by se omlouvat měli. Přitom žena ten pocit má. A nemusí to být partnerka, ale třeba kolegyně či kamarádka. Tehdy se opět osvědčuje přímá a jasná komunikace. „Co jsi řekl, se mi nelíbilo a dotklo se mě to. Ráda bych, aby ses mi omluvil. Potřebuju to, abychom spolu mohli dál vycházet.“
Rodiče versus děti
Pozice dospělého a tím pádem i moudřejšího, vzdělanějšího nebo zkušenějšího mnohým nedovoluje připustit si skutečnost, že se v dané chvíli mýlili nebo zachovali nevhodně. Mají dojem, že by v očích dětí klesli a přišli by o svou přirozenou a mnohdy těžce budovanou autoritu.
Je ale nesmírně důležité myslet na vzorce, které si děti odnášejí do života. Když rodič není schopný omluvit se svému dítěti, těžko může totéž vyžadovat od něj. V hlavách potomků pak nastává zmatek. V dospělosti budou těžko chápat, že přiznání chyby není nic ponižujícího, ale i to, že by po selhání měla následovat omluva a snaha o nápravu.
Karolína měla za sebou opravdu příšerný den. Ráno zaspala, takže svého desetiletého Adama na poslední chvíli dovlekla ke škole. První, do koho vrazila v práci byl její šéf, nadurděný víc než obvykle. Celý den skončil hádkou s dcerou Bárou. Karolína při tom všem zapomněla Báře vyzvednout u kamarádky opravené kalhoty. Do výbuchu chybělo pár vteřin a jeden vyčítavý pohled. Dveře lítaly na všechny strany, stejně, jako slova, která nikdy neměla vyslovit. Ráno připravila Karolína Báře snídani a během ní padlo to, co mělo: „Barunko, moc se ti omlouvám. Měla jsem včera opravdu špatný den. To mi ale nedávalo právo na tebe křičet. Cítila jsem se kvůli tomu opravdu mizerně a slibuju, že už se to nebude opakovat.“ Pro psychiku a důvěru dítěte i jejich následující vztah byla ta slova nesmírně důležitá.
Prázdná slova
Jsou ovšem i tací, pro které je slovo „promiň“ jen bezobsažným slovem, po jehož vyřčení obvykle nenásleduje vůbec nic. „Promiň,“ pronáší dotyčný jedinec jen pro uklidnění okamžité situace, případně proto, aby z toho měl nějaký zisk nebo vlastní výhodu.
Petra neměla víkendy ráda. Alespoň ne ty, které už půl roku trávila po boku svého přítele Jonáše. Byly si až příliš podobné. S téměř železnou pravidelností Jonáš v pátek v sedm večer vyrážel s kamarádem „na jedno“. Z jednoho piva, byla obvykle celá noc. Vracel se v sobotu nad ránem, opilý. Celou sobotu prospal a v neděli se omlouval a s Petrou se vášnivě usmiřoval. A zatímco se ona sama sebe ptala, jestli to má zapotřebí, on byl spokojený. Dosáhl všeho, co chtěl, a stačilo tak málo. Jen na půl pusy proceděné „sorry“. Ale nestačilo. Po nějakém čase Petře došlo, že nejde jen o víkendy a že nechce v takovém vztahu žít.
Jak to vidí Jitka Douchová, psycholožka
Ženy jsou obecně citlivější, vnímavější vůči partnerským neshodám a nesrovnalostem. Díky této vnitřní výbavě mají tendenci věci více analyzovat. To, co muži nevnímají jako problém nebo je to pro ně nepodstatná maličkost, si žena interpretuje a prožívá jinak. Pro muže často nepochopitelně, protože se tolik nezabývají detaily. Proto je zásadní si věci spolu vykomunikovávat včas. Je také důležité, aby žena popsala a vysvětlila prožívání daného nesouladu výstižně a jasně. Byla v současnosti a nenabalovala křivdy a absence omluvy z minulosti. Muži se totiž často topí ve větším množství detailů a rozvláčného větvení. Důležité je i načasování a forma sdělení – neměla by mít podobu útoku a kritiky, mělo by jít o věcné pojmenování problému.
Není to jen o umění omluvit se správně a ve vhodnou chvíli. Je i nesmírně důležité umět omluvu přijmout. Pokud vás protějšek přesvědčil o své upřímnosti a máte nejen ze samotné omluvy, ale i z formy, jakou byla přednesena, pocit, že je míněna vážně, je vhodné za ni poděkovat a druhé straně sdělit, že omluvu přijímáte. Dál se ke vzniklé situaci nevracet, uzavřít onu nepříjemnou kapitolu, nevyčítat a nevydírat.
Princip správné omluvy aneb jak na to
Ideální je omluva tváří v tvář. Pokud to ale není možné, měla by písemná forma, případně forma prostřednictvím mailu nebo SMS zprávy, zahrnovat i důvod, proč volíme právě tento způsob. Měla by být jednoduchá, jasná, konkrétní a měla by obsahovat příslib nápravy.