Hrajete ve filmech a seriálech a k tomu studujete pražskou HAMU. Jak to jde dohromady?

Ono se to střídá, někdy jsem víc herečka, někdy muzikantka. Obojí mi přináší radost, herectví navíc i obživu. Co si budeme povídat, hraním na housle si v Čechách na život nevyděláte. Respektive vyděláte, ale je to obrovská dřina a honička. Profesionální hudebníci jsou u nás stále podhodnoceni, což je nespravedlivé – už jen kvůli tomu, kolik hodin denně musejí cvičit, aby se udrželi ve formě. Já mám ale to štěstí, že hraní na housle můžu kombinovat s hraním před kamerou. A co bude dál, se uvidí.

Podívejte se na trailer k filmu Slovo

Cvičení na nástroj se ale nevyhnete. Přiznám se, že si vás nedovedu představit, jak hodiny trpělivě opakujete jednu skladbu pořád dokola.

Možná byste byla překvapená, mám v sobě víc poloh, než se zdá. Poctivě cvičící a trpělivá Jenovéfa bylo ale mistrovské dílo mojí maminky. Ona je ta, která mě od šesti let držela u houslí a nepustila, když jsem chtěla skončit. Kdysi mě to štvalo, dneska jsem jí za to vděčná. Cvičit na nástroj je samozřejmě těžká disciplína, ale stále na tom pracuji, je to záležitost psychiky – musíte si sama v sobě nastavit, že to chcete. A neutíkat před tím, což je v dnešní roztěkané době někdy těžké… U mě jde hlavně o to, cvičit třeba i méně hodin, ale zato kvalitněji. Nepřehrávat šest hodin skladbu, na kterou se ani nesoustředíte, to je spíše kontraproduktivní. Teď jsem ovšem ve fázi, kdy bych se hudbě měla věnovat intenzivněji.

Čtěte také

František Filipovský

Čtěte také

Retro z Vlasty - František Filipovský a dopis k narozeninám od Louise de Funèse

Co to způsobilo?

To je jednoduché – na HAMU dodělávám magistra, to znamená, že musím napsat magisterskou práci a zvládnout závěrečný koncert před komisí, což je velký úkol. Přiznám se, že jsem z toho trochu nervózní, i proto že jsem trémistka a bojím se výpadku paměti, ale zároveň cítím, že je všechno tak, jak má být. Sice ve svých třiceti můžu působit jako taková věčná studentka, ale sama za sebe jsem moc ráda, že jsem si školu prodloužila – dalo mi to určitou bezstarostnost a svobodu. A je mi jasné, že se mi bude stýskat.

Jak tu svoji třicítku, kterou jste oslavila v květnu, vnímáte? Myslíte si, že jste se postupem času nějak zásadně změnila?

Když mi bylo pětadvacet, říkali mi, že na svůj věk mám vyspělé, zralé názory. Ve třiceti se to naopak už očekává. Já mám ale pocit, že jsem pořád stejný člověk. Jeden rozdíl se ale přece jenom najde – zklidnila jsem se. Už nemusím být u všeho, což je možná dané věkem, možná tím dlouhým covidovým obdobím, které nás všechny zahnalo do izolace. Kdybych měla svou aktuální životní etapu pojmenovat jedním slovem, byla by to hibernace. Momentálně jsem taková hodně uzavřená. Skoro s nikým se nevídám, jen se svým partnerem a blízkou rodinou. Velké společnosti se vyhýbám a střádám energii. Zatímco léto jsem si užívala naplno a hodně cestovala, teď se držím na jednom místě a odpočívám.

Čtěte také

Barbora Bočková

Čtěte také

Barbora Bočková z Případů 1. oddělení: Čekala jsem na policejní výcvik

Jak na to reaguje vaše okolí zvyklé na akční Jenovéfu?

Jak kdo – někdo to chápe, jiný je trochu překvapený, že už nepořádám večírky. Mně to ale momentálně naprosto vyhovuje. Jsem v souladu sama se sebou a chovám se tak, jak cítím. Přetvářka mi nikdy nešla, tu fakt neumím.

Jste evidentně typ člověka, který nejde s davem. Teď myslím třeba i sociální sítě, na kterých jste docela poskrovnu.

To máte pravdu. Nejaktivnější jsem byla v dobách, kdy v instagramu a facebooku u nás ještě nikdo moc nejel. Pak jsem to utlumila, začala jsem nad tím víc přemýšlet a mít to víc pod kontrolou. Rozhodně mám menší potřebu každou chvíli něco sdílet a ukazovat světu, kde teď přesně jsem, co dělám a s kým… Když už sociální sítě použiju, tak určitě s rozmyslem a upřímností. A ukazuju i realitu – třeba svoji druhou bradu nebo mastné vlasy na dovolené. Nechci, aby to působilo tak, že jsem pořád krásná, ve formě a stále šťastná.

Narážíte na to, že v dnešní době vítězí povrchnost a konzum?

Ano, podle mě je dnešní doba neskutečně narcistická. Zabýváme se jenom sami sebou a tím, jak nás ostatní vnímají. Další problém je podle mě to, že už neznáme nudu. Ta je někdy skvělá, protože v ní vznikají kreativní věci. Dřív lidi hledali zdroj zábavy a zapojovali fantazii. Dneska se zabavíme civěním do mobilu, a to nám stačí. Navíc jsme všichni neustále na příjmu a chlubíme se nabitými diáři. Okolí vás má za divnou, když na otázku „Co teď děláš?“ odpovíte, že momentálně nemáte žádné plány. Já to ale říkám a nemám s tím problém, když momentálně nic nenatáčím a jen tak si žiju.

Čtěte také

Valentina Thielová se do diváckých zapsala jako profesorka Boženka z komedie Sněženky a machři

Čtěte také

Společná radost Somra a Thielové? Léto s kovbojem i sny mimo herectví

Kdo vás chce vidět jako herečku, může se vypravit do kina na nové psychologické drama Slovo. Jak se vám pracovalo s režisérkou Beatou Parkanovou?

Beatu mám ráda jako režisérku, ale i jako člověka. Dělá věci poctivě a s rozmyslem. Umí být i přísná, což je v pořádku, protože každý její film je takové její dítě. Investuje do něj spoustu času a energie – od napsání scénáře až po práci ve střižně. Navíc Slovo, stejně jako předchozí snímek Chvilky, vychází z příběhu její rodiny. Beatin dědeček byl notář, který odmítal vstoupit do komunistické strany, což vyvolalo obrovský tlak. Takový, že ho to dohnalo až do psychiatrické léčebny. Jeho žena, Beatina babička, tak přišla nejenom o postavení manželky důležitého muže, ale hlavně o partnera, otce svých dětí a živitele. Musím říct, že je to velmi silný příběh a má v sobě určitou ryzost a pravdivost.

A navíc je to parádní dobovka…

Přesně tak! Filmy, které mapují určitou dobu, mám ráda. Stačí zmínit třeba seriál Hořící keř nebo televizní minisérii Herec, ve kterých jsem dostala příležitost si zahrát. Chápu, že některým lidem vadí, že se u nás pořád vracíme do minulosti, ale já si myslím, že je to dobře. Zvlášť pro mladou generaci, která tyhle zlomové okamžiky nezažila. Film Slovo je skvělý v tom, že i když se odehrává kolem roku 1968, tak v něm nejde o tanky a politiku, ale o svědomí. Klade otázku: Kam až je člověk povinen zajít, když dá někomu své slovo? A za jakých okolností se ten slib ruší – a jestli vůbec? Což je téma, které si vlastně můžete dosadit do jakékoli doby.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Michaela Tomešová: Nepotrpím si na velká gesta

Jakou váhu má slovo či slib pro vás?

Obrovskou! Ale zároveň musím říct, že netuším, jak bych reagovala, kdybych se ocitla v podobné situaci. Možná bych byla za hrdinku, možná bych sklonila hlavu, držela pusu a krok a díky tomu měla jednodušší život. Fakt nevím, ono je lehké se o tom bavit takhle teoreticky, soudit a odsoudit… Jinak já osobně si dávám velký pozor na to, co slibuju. Když už se někomu slovně zavážu, musím si být stoprocentně jistá, že slib dodržím. Pokud to není možné, tak do toho nejdu. Nechci skončit ve fázi sliby – chyby.

Jak případné nedodržení slibu snášíte u ostatních?

Záleží, o koho se jedná. Dokážu pochopit, že se věci mění, že někdo třeba nestihl schůzku, protože na ni zapomněl nebo se mu udělalo špatně. Jsem tolerantní člověk. Svou roli v tom hraje i fakt, že sama často chodím pozdě. Ale pozor, nedělám to záměrně, nebo dokonce naschvál, jen mám odjakživa trochu jiné vnímání času – mám pocit, že v těch pěti minutách před odchodem z domu můžu stihnout ještě spoustu věcí, třeba si uklidit nebo uvařit večeři. A pak se divím, že ne… Ale vždycky to tomu dotyčnému, se kterým mám schůzku, dám vědět, aby se podle toho mohl zařídit.

Čtěte také

Sleduji, jak se lidé tváří, jak se zachovají, ukládám si to a pak používám ve svých postavách. Samozřejmě beze jmen.

Čtěte také

Z manažera spisovatelem. Štěpán Javůrek: Babičky by mi nejradši daly nobelovku

Máte kamarádky mezi herečkami?

Je mi jasné, na co narážíte – o herecké branži se říká, že je v ní dost přetvářky, neupřímnosti a házení klacků pod nohy. Já se ale naučila si k tělu nepouštět lidi, kteří mi nejsou sympatičtí. Anebo ve společnosti dělají zbytečně opičky, což je podle mě obrana. Neumějí se chovat přirozeně, a tak si na něco hrají. Přitom když si s nimi povídáte soukromě a jen ve dvou, tak jsou v pohodě. Mě vždycky bavilo potkávat lidi z různých oblastí, kdybych byla jen s herci nebo muzikanty, asi bych se zbláznila. Ale jsem ráda, že se mezi nimi najdou lidé, kterých si vážím a mám je ráda. Na první dobrou mě napadá třeba Jana Plodková, skvělá herečka a hlavně úžasná žena, se kterou se můžu bavit úplně o všem.

Velkou oporu máte i ve své mamince a sestře Kristýně. Vždycky jste na sebe byly tak silně napojené?

Ano, vždycky. A ségra na mámu ještě víc, protože obě bydlí v pražském Karlíně kousek od sebe a jsou spolu pořád. Já jsem se odstěhovala do centra, takže za nimi dojíždím. Nebo se potkáváme na chalupě. A když to náhodou z různých důvodů neklapne a my se dlouho nevidíme, tak mi to chybí. Vím, že vztah mezi matkou a dcerou bývá nejsložitější ze všech vztahů. Že se spolu můžete celý život hádat, usmiřovat, něco si dokazovat, ale u nás tohle nehrozí. Jasně, že máma občas okomentuje, co máme na sobě nebo jak jsme učesané, ale je tam obrovský respekt. A přání, abychom byly hlavně šťastné. Jinak je jí úplně jedno, jestli budeme hrát nebo prodávat rohlíky. Nikdy nám nic nezakazovala. Pamatuju si, že když jsem jí v patnácti řekla, že si chci dát pivo, dala si ho se mnou. Byla a je benevolentní, stejně jako táta. A navíc je to pro nás vzor, jak vnímat sama sebe a svou ženskost.

Čtěte také

Vladimír Menšík

Čtěte také

Tajemství Vladimíra Menšíka: Připadal si ošklivý, odmala kouřil a pil alkohol

Můžete to trochu rozvinout?

Mámě je 68, ale má duši dvacetileté holky. Baví ji život, je veselá, má správně nastavené sebevědomí. Má se ráda jako žena a je sama se sebou spokojená. Navíc se jí podařilo skloubit mateřství a seberealizaci. Vždycky měla čas na sebe a svoje malování, takže nám tím pádem nikdy nic nevyčítala. Takové to „kde já bych byla, kdybych neměla děti“ nikdy nepadlo. Já jsem se jí narodila jako poslední – téměř ve čtyřiceti letech, což je dnes pro mateřství běžný věk, ale kdysi spadala do kategorie stará matka. Vyprávěla mi, že jí bylo dost špatně, a tak přemýšlela, že si mě nechá vzít. Ale pak to rychle zavrhla. Prý byla blbá, že ji to vůbec napadlo… Jsem ráda, že takové věci vím a že si spolu povídáme upřímně a na dřeň. Žádní kostlivci ve skříni ani traumata.

Najde se nějaká rada, kterou vám máma dala a vy se toho držíte?

Je jich spousta. Jednou z nich je třeba uzemnění – alespoň jednou za den se zastavit, podívat se třeba na nebe či strom a zkusit si uvědomit tady a teď. Zaměřit se na svůj dech. Když to člověk udělá, přirozeně se na sebe napojí.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Alice Nellis: Už jako malá jsem se často bála a dost mě to otravovalo

Další důležitou kotvou v životě je partnerství. Jaká jste ve vztahu s mužem?

Záleží na tom, s kým zrovna jsem. Mám za sebou několik velkých vztahů a v každém jsem se chovala jinak. S jedním přítelem jsem byla klidná a nad věcí, s druhým jsem byla žárlivá a ztrácela se v sobě. V každém případě jsem ráda za všechno, co jsem prožila. I za momenty, kdy jsem byla totálně na dně a mohla si oči vyplakat. Díky tomu jsem teď silnější. Poučila jsem se, posunula a uklidnila. Mám v sobě určitě víc tolerance. Dřív jsem byla výbušná, dneska nejdřív přemýšlím, pak jednám. Jsem doufám silná žena, muže vnímám jako partnera a nemám potřebu se s ním srovnávat. Momentálně mám krásný vztah, který doufám potrvá do konce života, ale nechci být na něm závislá. Člověk by se měl naučit být nejdřív spokojený sám se sebou, aby pak mohl být spokojený s někým jiným.

Takže byste se označila za feministku?

Ano, chci rovnoprávnost, co se týká platů, práv a možností, ale zároveň věřím na rozdíly mezi ženami a muži. Extrémy a radikální řešení nemám moc ráda, ale zároveň chápu, že bez radikálních přístupů bychom se společensky nejspíš nehnuli z místa. Myslím, že hlavním klíčem je komunikace a otevřenost z obou stran.

Čtěte také

Lenka Krobotová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Lenka Krobotová: V Peru se mi staly těžko vysvětlitelné věci

Váš nový vztah se hodně rozebíral v bulváru. Jak takovou pozornost snášíte?

Byly chvíle, kdy mi to bylo velmi nepříjemné. Ano, jsem sice herečka a chápu, že je tato profese spojena se zájmem veřejnosti, tedy i bulváru. S tím nemám žádný problém, ale je mi nepříjemné, když někdo slídí v mém soukromí, když ho například nechci ještě sdílet. Je rozdíl mezi poskytnutím rozhovoru a mezi tím, když vás sledují fotografové zpoza rohu až před byt. Dřív jsem byla, co se soukromí týče, mnohem sdílnější, ale čím větší pozornost má osoba vzbuzuje, tím víc si své soukromí střežím. Jako správný Býk jsem velmi opatrná a tak to i zůstane.

JENOVÉFA BOKOVÁ (30)

  • Dcera aktivisty Johna Boka a malířky a sochařky Jitky Bokové Její starší sestra Kristýna je také herečkou. 
  • Od šesti let hraje na housle. Absolvovala hudební Gymnázium Jana Nerudy a Pražskou konzervatoř. Momentálně dokončuje HAMU. 
  • V roce 2010 debutovala ve filmu Občanský průkaz. Od té doby natočila řadu filmů (např. Slovo, Ženy v běhu, Revival, Rodinný film, Zloději zelených koní) a seriálů (Hořící keř, Herec, Já Matonni, Marie Terezie). 
  • Za roli Anežky v dramatu Chvilky získala Českého lva a Cenu české filmové kritiky.
  • Do poloviny listopadu ji můžeme vidět v inscenaci Honey, společném projektu Dejvického divadla a souboru La Putyka.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Anna Polívková

Čtěte také

Retro z Vlasty - Anna Polívková: Mám závislost na smíchu

Čtěte také

Saskia Burešová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Saskia Burešová: Můj první konkurz? Na Poštovní schránku!

Čtěte také

Oběť domácí násilí většinou tají

Čtěte také

Domácí násilí, o kterém se nemluví. Skoro vždy vám řeknou „Ale já jsem blázen“