Narodil se v roce 1899 jako Jindřich Šolle. Rodiče byli dělníci a chtěli, aby syn studoval a pracoval jako úředník. Jindřich byl dobrý student, obchodní akademii ukončil v roce 1918 a chvíli se skutečně snažil splnit rodičovské přání. Ale láska k divadlu byla silnější. Ostatně už během studií působil v plzeňském divadle Vendelína Budila jako statista.

Jak píše Robert Rohál v knize Matinky, tetinky a tatínkové, o pár let později založil s přáteli ochotnický spolek a byl nadšený. Tam ale dlouho nepobyl, po skončení obchodní akademie pracoval jako úředník v expozituře banky českých spořitelen, ovšem v polském Krakově. Teprve když se dostal do Prahy, začal se věnovat divadlu naplno.

Talentovaný herec i autor

Kariéru začal jako kabaretní herec i autor, to mu bylo necelých pětadvacet let. Byl plachý a ne moc průbojný, přesto věděl, že se chce stát hercem. Už tenkrát zaujal jako autor svými vtipnými kabaretními scénkami, v nichž se naplno projevil nejen jeho talent, ale taky smysl pro humor. Mezi 20. a 30. lety hrál v Divadle Vlasty Buriana i Osvobozeném divadle. Zaujal i režiséra Karla Hugo Hilara, který ho chtěl do Národního divadla, ale Plachta se na to necítil.

V Osvobozeném divadle hrál často s hercem Františkem Černým, který byl typově jeho pravý opak, a diváci byli z téhle nesourodé dvojice nadšení. Jan Werich o Plachtovi říkal, že má velký talent a že je to zajímavý člověk, jen má komplex méněcennosti.

Miláček diváků

Jak uvádí v knize Robert Rohál, Plachtovi bylo sedmadvacet, když ho našli filmaři. Poprvé debutoval v němém filmu Dobrý voják Švejk v roce 1926 a následovaly desítky dalších rolí. Různorodých úloh dostával dost, ztvárnil například postavu komorníka, detektiva či lupiče. Brzo si ho zamilovali diváci i režiséři. Opravdovou hvězdou se ale stal ve chvíli, kdy se ve filmech začalo mluvit.

Mezi roky 1930–1951 hrál Jindřich Plachta v desítkách filmů. Mezi ty nejzajímavější, na které se i dnes rádi podíváme, patří bezesporu Obrácení Ferdyše Pištory, kde hrál spolu se Zdeňkem Štěpánkem, nebo snímky Před maturitou, Cesta do hlubin študákovy duše, Městečko na dlani, Nebe a dudy či Prstýnek nebo Řeka čaruje. Popularitu mu přinesla role mistra Habáska v Mužích v ofsajdu. Herecký koncert předvedl ve snímku Právě začínáme z roku 1946, kde hrál společně s Jaroslavem Marvanem. Právě s ním si Plachta zahrál ve spoustě českých filmů.

Pokorný poctivec

Nezapomenutelným se stal především v rolích prostých mužů, kteří byli poctiví k sobě i druhým. Překvapivě také hrával muže o generaci starší, než byl ve skutečnosti, přitom se dožil „jen“ dvaapadesáti let. Poslední film natočil v roce 1951. Plachta byl ale také výtečný spisovatel, psal humoristické články do novin a časopisů. Ty později vyšly i knižně. Pro děti pak napsal slavnou knížku Pučálkovic Amina.

Pokud jde o soukromý život, se svou manželkou Alenou měl dvě děti, dceru Alenu a syna Zdeňka, z něhož se stal později významný historik a v 90. letech byl ředitelem Ústředního archivu Československé akademie věd. Manželství ale Plachtovi nevydrželo, na začátku 30. let se rozpadlo. Přestože byl Plachta plachý, bohémský život mu cizí nebyl.

Věřil idejím komunismu

Názory však měl nekompromisní, během okupace odmítl spolupracovat s okupanty, a aby nemusel hrát v německých filmech, nechal se od známého lékaře operovat, i když mu nic nebylo. Mravní zásady nechtěl porušit. Aktivně také spolupracoval s odbojem a skrýval odbojáře. Na rozdíl od mnohých kolegů byl ale přesvědčený komunista, ve straně byl od první republiky a hned po válce se aktivně zapojil do budování komunistického ráje. Jezdil na brigády, dokonce sfáral do dolů. Tam bohužel onemocněl zápalem plic, ze kterého se už nevyléčil. Zemřel náhle v listopadu 1951.

Použitá literatura: Robert Rohál: Matinky, tetinky a tatínkové, Petrklíč, 2005.