Můžeme se sejít už dnes večer?“ ozvalo se v telefonu a mně srdce poskočilo. „Moc ráda! Jen se nestihnu připravit.Budete shovívavý, pane profesore?“ „Budu mimořádně hodný!“ Zavěsila jsem a hlavou mi začaly létat otázky k rozhovoru, o kterém jsem snila spoustu let. Sešli jsme se v podvečer na konci června, po jeho celodenní práci na Institutu tvůrčí fotografie, kde byl v komisi u státnic i přijímaček.

Dnes vám rukama prošlo přes tři tisíce fotografií…

To je normální dávka, už jsme s kolegy zvyklí.

Jak poznáte dobrou fotku?

Jde o subjektivní pocit a názor. Dobrá fotografie na sebe sama upozorní. Má takové tajné ručičky a volá: „Jindříšku, tady jsem! Chci, abys mě pochválil!“ Vymyká se průměru a vždy o něčem vypráví, něco řeší, naznačí – má něco, co ostatní fotografie nemají.

Čtěte také

Martha Issová hraje ve filmu Danu Zátopkovou

Čtěte také

Martha Issová o přípravě na roli Dany Zátopkové, výchově dětí a uklízení

Co má mít podle vás dobrý fotograf?

Měl by být především hluboce lidský. Měl by mít empatii a sociální vnímání, cit pro kompozici i pro práci s barvou. Měl by umět předvídat a mít fantazii. Při přijímačkách máme rádi autory, kteří se snaží experimentovat a hledají nové pohledy a náměty.

Vystudoval jste pedagogickou fakultu v Olomouci a učil jste, dokud vám to soudruzi nezakázali. Po roce 1989 jste se k tomu vrátil a učíte doteď.

A učím rád! Moje pedagogická dráha byla ale poněkud krkolomná. Učil jsem do začátku osmdesátých let. Pak jsem byl kvůli fotografování odsouzen a do školy, kde jsem předtím působil jako ředitel, jsem nesměl ani vstoupit. Osm let jsem pracoval na státním statku, po revoluci jsem byl rehabilitován a vrátil se do školství. Zájem o mě projevila také FAMU v Praze, jako externí pedagog jsem tam učil deset let a vedl seminář dokumentární fotografie, který jsem si upravil po svém.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marek Ztracený: Za každým úspěšným mužem stojí silná žena. Rád ji vidím šťastnou

Jak?

Občas se stalo, že studenti nepřinesli své práce. A já si řekl, že čas je pro mě příliš vzácný, abych si jezdil do Prahy jen povídat. Takže jsme to otočili a studenti začali jezdit za mnou do Sovince, kde jsme intenzivně fotografovali. Viděli, jak pracuji, ale také jak komunikuji s lidmi a získávám si jejich důvěru.

Co od svých studentů očekáváte?

Říkám jim – buďte sami sebou, najděte si vlastní téma. Vytvořte soubor, byť sebeobyčejnější, ale váš, kterým budete mít co říci. Pak hodnotím, jestli dokázali najít svou cestu. Ta se hledá samozřejmě těžce a dlouho.

Jak dlouho jste ji hledal vy?

Celý život! To je nekonečná cesta. Když si člověk řekne, že už je hotový a nic nehledá, opakuje se. Fotografové se dělí na ty, kteří tvoří a jsou zaujatí až k posedlosti, a potom na ty, kteří již nehledají a jsou zaběhnutí ve svém stylu. Pro mě je fotografie tak důležitá a vzácná, že ji nechci ponížit na obživu. Proto učím, abych nemusel dělat kompromisy. Každý kompromis je krokem k průměrnosti.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Václav Marhoul o Nabarveném ptáčeti, očkování a natáčení v Americe

Jaký jste byl student?

Problémový, ale záleží na období…

Nemyslím výsledky, spíš jestli jste byl zapálený, houževnatý?

To jsem byl vždycky! Studoval jsem výtvarnou výchovu a fotografie mi v tom hodně pomohla. Začal jsem s ní ale až v prvním ročníku na fakultě.

Prý vás k fotografování ponoukl tatínek…

Fotografoval jako amatér a přivedl mě k tomu zvláštním způsobem. Byť byl též pedagog, nikdy mi neřekl: „Jindro, pojď si to též zkusit. Naučím tě to!“ Na základní škole mě dokonce učil. Měl jsem pocit, že je v tom vztahu možná víc kantora než otce. Nakonec jsme spolu učili jako kolegové na škole v Jiříkově. Mých výstav se účastnil a myslím si, že ho to i hřálo, ale nikdy mě nepochválil. Bylo nás pět dětí a určitě nás měl hodně rád, ale nikdy to nedával najevo. Cítil jsem k němu velký respekt, ale na emoce, objímání, hlazení jsme měli máti. Zemřel v pětašedesáti, mně bylo o dvacet méně. Hodně jsem o tom teď přemýšlel a mrzí mě, že jsem mu to nedal najevo. Že ho mám rád, že si ho vážím… Vynahrazuji to své dceři a vnukovi, s nimi se ňuhňám – právě proto, že jsem to ze strany otce nezažil.

Čtěte také

Klára Vytisková

Čtěte také

Klára Vytisková: Děti jsou moje múzy. Skloubit to s prací je krutá logistika

Oni ale žijí v Portugalsku! Jak často se s nimi můžete obejmout?

Jezdí sem tak dvakrát do roka, já jsem za nimi jezdil také dost často. Ale poslední tři roky mám nemocnou ženu, takže jsem cestování omezil, co to šlo. Od sametové revoluce jsem byl pořád ve světě – fotil jsem několik let ve Francii a v mnoha dalších zemích Evropy, tři měsíce v Japonsku, v Brazílii, Číně…

Příští rok oslavíte s Agnes zlatou svatbu!

A ještě předtím jsme spolu šest let chodili.

Můžeme o vaší ženě a její nemoci mluvit?

Můžeme. Nyní je v soukromém domě seniorů, který je zaměřený na Alzheimerovu chorobu.

Čtěte také

Milan Cais

Čtěte také

Milan Cais z Tata Bojs: O síle mužského přátelství a třech dcerách

Už jste s tím smířený?

Úplně se s tím smířit nelze nikdy. Učím se to přijmout, i to je těžké. Agnes byla velmi inteligentní a interesantní žena, učitelka hudby. Moc o sebe dbala. Postupně se to mění a zhoršuje. Ještě před rokem jsem ji vozil na koncerty nebo jsme zajeli do restaurace. Teď jezdíme alespoň po zahradě. Ale stále mě poznává a je ráda, když za ní přijedu. Snažím se ji navštěvovat téměř denně, nosím jí něco dobrého. Má velmi ráda maliny, šunku, laskonky…

Všimla jsem si, že když mluvíte o rodině, držíte si šperk, co máte na krku.

To je můj talisman od kamaráda, olomouckého sochaře Jana Naše. Nosím ho pořád, asi dvacet let. Vidíte? Nemá nohu. Před čtyřmi lety jsem měl velkou bouračku – auto bylo na odpis, mně se vůbec nic nestalo. Jen jsem druhý den zjistil, že mi chybí ta nožička. Nechtěl jsem ji dodělat, abych měl u sebe memento, že mám jezdit opatrněji.

Když máte rád talismany, máte i nějaké své rituály – třeba každodenní?

Můj život je tak nepravidelný, že to snad ani nelze. Měl jsem etapy, kdy jsem cvičil jógu… Teď hlavně pracuji, pořád jsem v tempu.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jolana Voldánová o tom, jak zvládá karanténu a proč začala jezdit na motorce

To je vidět! Umíte odpočívat, umíte se nudit?

Ani jedno! Rád chodím na koncerty, občas si jdu zaplavat… Dost vydržím, i spát jen dvě hodiny denně. Jedu přes celou republiku a ještě v noci se vrátím domů. Jak teď fotografuji ve věznicích, jezdím ze Sovince třeba až do Všehrd, Horního Slavkova, Kynšperku… Po několika dnech takového zápřahu už padám, ale jsem spokojený. Moji přátelé vidí takové nasazení neradi, ale v dané situaci to jinak dělat nelze. Jsem jim vděčný, že mi vycházejí vstříc a pomáhají mi. Poslední dobou se věnuji ryze sociálním tématům – lidem bez domova, domácímu hospici, práci v továrnách, handicapovaným i autistům, životu v panelácích… Kromě fotografování učím (na Slezské univerzitě už od roku 1991, pozn. aut.), občas vedu tvůrčí dílny v Brně i v Banátu. Hodně vystavuji, publikuji, jsem členem různých porot.

V českých věznicích fotíte už několik let…

A pořád je to živé téma! Hned po revoluci jsem se v pardubické věznici účastnil natáčení Jana Špáty (autor dokumentu o J. Štreitovi nazvaného Mezi světlem a tmou, pozn. aut.). Tehdy jsme tam objevili vězeňkyni Máňu, Honza o ní natočil dokument s Olgou Sommerovou, která se k jejímu osudu vrátila v dokumentu Máňa po deseti letech. A představte si, minulý týden jsem se s Máňou sešel ve Světlé po třiceti letech! Ve věznicích jsem fotografoval velký cyklus o drogové závislosti Cesta ke svobodě – úžasný projekt a můj nejvystavovanější soubor fotek. Vězeňská duchovenská péče mě vyzvala ke spolupráci při svém desátém, patnáctém i dvacátém výročí působení. Fotografie jsme před dvěma lety vystavili na Velehradě, 18. srpna bude vernisáž na Staroměstské radnici v Praze.

Takže fotografujete na pokračování?

Ano. Je to téma vztahu kaplanů a vězňů, které jsme nazvali Ze tmy ke světlu. Žádný fotograf dosud neměl možnost toto téma zpracovat a ukázat, jak důležitou práci dělají kaplani a kněží ve věznicích. Navázal jsem na soubor, který jsem vytvořil před dvěma lety, a intenzivně pracuji dál. Navštívil jsem dalších dvacet věznic.

Je obtížné získat důvěru vězňů, aby se nechali fotografovat?

Když mám všechna povinná povolení a do vězení přijedu, je pro mě nesmírně důležitý právě kaplan nebo kaplanka.

Od svých oveček musí získat písemný souhlas s fotografováním a použitím fotek. Někdy je to dost složité – třeba ženská věznice v Opavě byla nejproblematičtější. Knězi se nepodařilo přemluvit ani jednu ženu. Nevzdal jsem to a s olomouckým kaplanem jsme se do toho pustili. Během půlhodiny jsem tam měl frontu žen, které se chtěly fotografovat. Bylo to neuvěřitelné!

Váš hluboce lidský přístup nebo vaše charisma?

Myslím, že obojí. Prostě se do toho vrhám. Fotografuji asi padesát pět let, za tu dobu už mám nějaké zkušenosti, jak komunikovat. Pan kaplan si z toho dělal legraci: „Jindro, musím tě odsud dostat, nebo tě ty ženy zničí!“ Bylo to opravdu krásné fotografování. Kaplan je stěžejní v tom, že mi pomáhá navazovat kontakty. Ti lidé mi musejí důvěřovat. Vyprávím jim, jak jsem byl sám ve vězení, to mi hodně pomáhá. Kdybych zaváhal, nic bych nenafotografoval, i když předtím dali kaplanovi souhlas. Vznikají tam i blesková přátelství… Musíte ty fotografie vidět, těžko se o tom mluví.

Musím. Jsou také o naději?

Je v nich spousta věcí. Kaplani se snaží navázat s vězni kontakt a společně hledat řešení, jak dál pokračovat v životě. Setkal jsem se i s tím, že za mnou přišel člověk, kterému končil trest za vraždu, a řekl mi, že se chce vrátit do věznice jako kaplanův pomocník. Někteří jsou tam patnáct dvacet let a ano, kněží jim dávají naději. Když uvádím výstavu a vysvětluji, proč jsem se pustil do takového tématu, pokládám lidem otázku: „Kdo z nás je bez viny?“ To všichni najednou ztichnou.

Poznáváte tam silné příběhy, které jsou o vině, trestu, odpuštění… Držíte si od toho odstup, nebo naopak?

Pokud chcete, aby fotografie mluvily a nebyly jen pouhým záznamem, je potřeba se ponořit a napojit. Přistupuji k nim jako rovný s rovným. Nevím, jestli něco ukradli, prodávali drogy nebo někoho zabili. Když je fotografuji, nechci to ani vědět, abych nedělal nějakou selekci. Když pak máme s kaplanem čas, na některé vězně se přece jen zeptám. Jsou to opravdu složité příběhy a kruté osudy, které život připravil.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Jak dlouho chcete s focením ve věznicích pokračovat?

Až dokončím tento cyklus, budu tam pokračovat fotografováním jiných příběhů života. Ve vězeních je v současné době více lidí, kteří by si mohli trest odpykat na svobodě. Věznice by se tolik nezatěžovaly a jejich rodiny neoslabovaly. Logisticky to bude ještě náročnější fotografování, protože bych do něho chtěl zapojit i rodiny vězňů, které s tím budou muset také souhlasit.

To budou ale šíleně silné emoce!

Však ano! Cyklus se bude jmenovat Druhá šance a už jsem si to párkrát vyzkoušel. Je to velmi silné.

Jak důležitá je pro vás svoboda?

Láska a svoboda je to nejdůležitější na světě, kromě zdraví. Bez svobody bych to nemohl dělat. Musím ji cítit. Kdyby mě někdo nebo něco omezovalo, nevyfotím nic. A musím mít pocit, že práce má smysl. Po mnoha letech fotografování jsem si řekl, že už budu dělat jen takové projekty, které řeší společenský problém, o němž se nemluví, před nímž společnost zavírá oči.

Pro mě je fotografie důležitá a vzácná, nechci ji ponížit na obživu. Proto učím, abych nemusel dělat kompromisy. Každý kompromis je krokem k průměrnosti.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

JINDŘICH ŠTREIT (73)

• Oceňovaný dokumentární fotograf, zastoupený v mnoha světových galeriích.

• Fotí 55 let, měl přes 1400 samostatných výstav, vydal desítky publikací. K jeho tématům patří život na vesnici, práce v továrnách, Romové, drogově závislí, lidé v hospicích, vězni…

• Narodil se ve Vsetíně, žije v Sovinci na Bruntálsku.

• Vzděláním pedagog; profesuru získal v roce 2009, titul doctor honoris causa v roce 2014.

• Za své fotografie byl ve vězení, po revoluci rehabilitován.

• S manželkou mají dceru, úspěšnou flétnistku, a osmiletého vnuka.

• www.jindrichstreit.cz