Ještě dnes se diváci rádi podívají na filmy, v nichž Jiří Hrzán zářil. Ať už to byly komedie Pane, vy jste vdova, Drahé tety a já, nebo Nebeští jezdci. Tyhle tři měl on sám údajně nejraději, jak uvádí Robert Rohál v knize Dvojí život slavných mužů. Ovšem skvělý byl i ve snímcích Slaměný klobouk, Svatba jako řemen či Penzion pro svobodné pány, Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách či Homolka a tobolka. Byl vynikající komik, ale talent prokázal i v dramatických rolích. Talentu měl na rozdávání, kromě toho hereckého dobře zpíval a měl pohybové nadání. Milovaly ho i děti v jeho vyprávění o víle Amálce. Přehlédnout nešel nikde.

Talentovaný sportovec s vadou řeči

Narodil se v roce 1939 v Táboře. Jeho tatínek býval zahradník prezidenta Edvarda Beneše. Od malička se Jiří zajímal o sport a také ochotnické divadlo. Sportovní talent se mu ostatně později hodil při natáčení. Býval výborný hlavně v atletice, hrál fotbal, hokej, házenou i volejbal. Přestože ráčkoval, občas zadrhával a byl malý, toužil se stát hercem. A i když mu všichni kolem říkali, že mu to nemůže vyjít, on se nedal. Šel tvrdě za svým cílem, začal jezdit do Prahy na logopedii a díky cvičení se vada řeči odstranila. Posiloval, sportoval.

Po maturitě se nedostal na DAMU, ale překvapivě ho přijali na námořní akademii v polském Štětíně. Námořník se z něj ale nestal. Dozvěděl se, že Emil František Burian otvírá při svém divadle studio, rozhodl se jít za ním. Zkoušky zvládl na výbornou a přijali ho. Tam strávil dva roky, kdy dělal i osvětlovače a kulisáka, na jevišti se objevil po půl roce. U Buriana se poznal s Vladimírem Menšíkem a Otakarem Brouskem. Později řekl, že to byla nejlepší škola. Když Burian zemřel, přestoupil na DAMU přímo do třetího ročníku a v roce 1961 školu absolvoval.

Herec s touhou zdolávat výšky

Už v době studií hostoval v divadle Semafor, ale jak později vzpomínal, nebyla to jeho parketa. Hrál ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde se seznámil s Jiřím Kodetem a Josefem Somrem, v ostravském Divadle Petra Bezruče a v roce 1965 nastoupil do pražského Činoherního klubu. Začal se také objevovat v epizodních filmových rolích. S Josefem Somrem se spřátelili a v době pardubického angažmá se taky začala projevovat jeho záliba ve výškách. Šplhal po hromosvodu a klidně až do čtvrtého patra. Josef Somr na něj vzpomínal jako na kometu, která životem proletěla. „Patřil ke generaci beatniků a tuhle příslušnost dával najevo dlouhými vlasy. Nosil buď bíbra, nebo zanedbaný plnovous a jezdecké boty. Kouřil doutníky nebo střídal lulky.“

Jiří byl i milovník krásných žen. Jak píše Robert Rohál, když se zamiloval, bylo to na život a na smrt. Takový vztah byl často doprovázen nejrůznějšími maléry a emocionálním ohňostrojem. „Nikdy jsem nedokázal posoudit, zda jeho rozchody se ženami byly z jeho viny či nikoli. Jirka prostě žil naplno,“ řekl o něm Josef Somr.

Láska k ženám

První ženu poznal v pardubickém divadle, jmenovala se Věra Šmídová. S ní měl dceru Báru, ale po třech letech manželství skončilo. Ani další manželství s manekýnou Olgou, z něhož vzešla dcera Tereza, nedopadlo dobře. Ženy měl rád a s oblibou se zamilovával. Žádná na něj ale nevzpomínala ve zlém. K první ženě Věře se chodil svěřovat a vyznávat se ze svých problémů. Dokonce u sebe svého času nechala bydlet exmanžela s jeho tehdejší milenkou Hanou Čížkovou.

Pokud jde o herecké partnerky, i těch měl hodně, ovšem nejideálnější zřejmě byla Iva Janžurová, s níž si zahrál v mnoha komediích, včetně Pane, vy jste vdova nebo Drahé tety a já. Naposledy se spolu objevili v televizním Silvestru v roce 1976 a také ve filmu Bouřlivé víno z téhož roku.

Po roce 1968 se začaly stahovat z divadla hry, v nichž Hrzán hrál, a v roce 1976 s ním Činoherní klub neprodloužil smlouvu. Tehdy tomu napomohl herec sám, když spadl z římsy jednoho hotelu a nemohl se zúčastnit představení. Zastával se také kolegy Pavla Landovského, dokonce nafackoval jednomu funkcionáři. To všechno mu rozhodně nepomohlo a od té doby byl de facto bez angažmá.

Bez divadla jeho srdce chřadlo

Divadlo mu sice komunisté upřeli, ale aspoň mohl natáčet. V roce 1976 natočil slovenský film Pozor, ide Jozefína, v roce 1978 filmy Prázdniny pro psa a Blázni, vodníci a podvodníci. V roce 1980 začal natáčet snímek Buldoci a třešně, ale nestihl ho dokončit. Uváděl kulturní programy, zpíval, s Lenkou Kořínkovou dokonce získal na Děčínské kotvě stříbro a z Bratislavské lyry si přivezl diváckou cenu.

Šťastný se ale zřejmě necítil, pociťoval zmar a uvnitř nemohl strávit fakt, že Činoherní klub je pro něj uzavřená kapitola. Smutky zaháněl alkoholem, který mu dodával odvahu lézt a šplhat. To se mu stalo v září 1980 osudným. Po pádu z třetího patra se už z bezvědomí neprobral. Po jeho smrti se sice spekulovalo, že tragický pád nebyl nešťastná nehoda, ale důkazy chyběly. Dodnes je tedy jeho smrt zastřena tajemstvím.

Zdroj: Robert Rohál, Dvojí život slavných mužů, Petrklíč