Letos by oslavil sedmdesátiny, ovšem zemřel ve třiceti. Narodil se v rodině učitele hudby, otec učil hru na kytaru, a jak uvádí Robert Rohál v knize Dvojí život slavných mužů, mezi jeho žáky patřil i Jiří Korn či Radek Tomášek. Jirka vyrůstal v Praze v Nuslích a s mladším bratrem Milanem byli tak trochu rošťáci. Přesto o něm mluvili jako o citlivém klukovi.

Brzy bylo jasné, že i Jirka má hudební talent, začal hrát na klavír a později na kytaru. Zamiloval se do rock and rollu, který poslouchal na zakázaném Radiu Luxembourg. Okouzlili ho Beatles, Rolling Stones i Elvis Presley. Do školy pořád nosil kytaru a schovával ji pod lavicí.

Zpívající instalatér

Začal se sice učit na instalatéra, ale bylo jasné, že tím se živit nikdy nebude. První kapelu založil ještě na základní škole (Nothing Bad Nothing), přestože se nakonec vyučil, hrával v kavárnách s mnoha skupinami, působil i jako kulisák v pražském Divadle Jiřího Wolkera. Profesionálním muzikantem se stal až působením v kapele Smaragd, s níž jezdil i po NDR. Jak píše Robert Rohál, záhy se stal uznávaným sólistou a kytaristou.

Měl bezprostřední a nekomplikovanou povahu a říkalo se mu „Sluníčko“. Byl mladý a plný elánu, dokázal na pódiu nejen zpívat, ale taky diváky bavit. Po Smaragdu hrál a zpíval ve skupině Happy Five, která hrávala v pražské kavárně Valdek. Největší slávu zažil ale se skupinou Faraon, s níž natočil hity jako Boty děravý, René, já a Rudolf nebo Holubí dům. Kapelu Faraon vedl tehdy Karel Šíp, který Jiřího do skupiny angažoval. Jenže Faraon se svou vizí Schelingerovi nestačil, tak využil nabídky Františka Ringo Čecha.

Rocker s chraplákem

Přestože zpíval a hrál především rock, dokázal zazpívat i písně, které byly naprosto odlišné, například Švihák lázeňský, Sim sala bim nebo Na mále mám. V roce 1975 vydal debutové album Nemám hlas jako zvon a v témže roce výběr Ovoce z naší zahrádky, v roce 1977 pak album Hrrr na ně. O dva roky později vyšla poloakustická deska Nám se líbí, na které se podíleli i muzikanti z jiných žánrů.

Recenzenti o Schelingerovi psali jako o zpěvákovi, který má cit pro slovní a hudební napětí. Líbil se posluchačům, mnohem méně už ale těm, kteří rozhodovali. Soudruhům vadilo na Schelingerovi všechno – hlas, dlouhé vlasy, zvláštní oblečení. Jeho koncerty ale byly vyprodané, koncertoval i v Polsku s britskou skupinou Smokie a bodoval i ve Zlatém slavíkovi. Kromě toho se objevil i v několika filmech, v Romanci za korunu (1975) hrál sám sebe, objevil se taky v Trháku (1980). Nazpíval titulní píseň k filmům Hop a je tu lidoop a Což takhle dát si špenát (oba 1977).

Lamač ženských srdcí

Charismatický Jiří měl spoustu fanynek, říkali mu buldozer dívčích srdcí. V životě byl dvakrát ženatý, ani jedno manželství mu nakonec nevyšlo. S první ženou měl dceru Andreu. Rebel, který kromě koncertování taky rád flámoval, doma moc nebýval, rodinný život s jeho stylem skloubit zřejmě nešlo. Druhé manželství bylo podle vzpomínek jejich známých velká Itálie, ani to ale neklaplo.

Na začátku osmdesátých let začali chystat s F. R. Čechem nové album Zemětřesení, které mělo být návratem k hardrocku. Jiří už mluvil i do textů, poměrně často se s Čechem hádali, ale nakonec vždy došli k nějaké dohodě. Album ale Schelinger nestačil nazpívat. Na jaře roku 1981 odjel do Bratislavy na natáčení, ale domů se už nevrátil. Dne 13. dubna skočil z mostu do Dunaje. O smrti se vyrojily různé spekulace – zda šlo o sebevraždu, pokus o emigraci či frajeřinu. Faktem je, že jeho tělo nikdo z rodiny neidentifikoval. Bratr zpěváka tvrdí, že Jiří byl režimu nepohodlný, proto jim přišlo vhod jiné tělo a skutečné tělo Jiřího Schelingera se prý našlo až po čase v Maďarsku, kde je pochovaný jako neznámý muž. Kde je pravda, se už nikdo nedozví.

Zdroj: Dvojí život slavných mužů, Robert Rohál, Petrklíč 2016, Legendy československé populární hudby, Robert Rohál, Grada 2014