Jaký nejhezčí dárek jste dostal k narozeninám?

To je těžké. Když jsem byl dítě, tak určitě kolo. V dospělosti mě těší leccos, třeba cesta do zahraničí.

Cestujete rád?

Moc rád! Svého času jsem toho měl sice až nad hlavu, jezdil jsem hodně pracovně, hráli jsme na festivalech a po klubech, ale taková cesta k moři za teplem, to miluji. Teplé moře, to je moje.

Co nejčastěji dostáváte od svých blízkých?

No, kdysi jsem zavedl takovou zvláštní blbost – když měla moje máma narozeniny nebo když se slavily Vánoce, tak jsem jí vždy dal nějakou kravinu, ale opravdu tu nejhorší možnou. Třeba vidle, sněžnice nebo rovnátka na zuby. Prostě něco, co opravdu nepotřebuje, a přitom je to docela drahé. Pak už to u nás začalo být normální a všichni se těšili, co zase dostane. Jen se mi to trochu vrací a taky dostávám blbiny. Na druhou stranu, když dostanete bačkory, tak si Vánoce ani nepamatujete, zato když vám nadělí vidle, budete si je pamatovat do smrti.

Čtěte také

Láska

Čtěte také

Horoskop 2023 - láska a vztahy: Svatba Blíženců, Ryby, promluvte si s partnerem

Jaké bylo narodit se do rodiny kumštýřů? Vaše maminka byla herečka, sestra také, děda režisér.

Takové, že jsem od dětství žil divadlem. Už v deseti letech jsem hrál v Městských divadlech pražských ve hře Děravá škorně. Měl jsem dětskou roli mutujícího kluka, i když jsem nechápal, co to je mutování. Tehdy se mi to marně snažil vysvětlit pan Radovan Lukavský. Díky máminým zkouškám jsem byl v divadle pořád, znal jsem všechny herce, a když mě začalo bavit focení, fotil jsem je. Mám fotky paní Kačírkové, Eduarda Cupáka, Mařenky Rosůlkové.

Takže bohatý společenský život.

A přitom já jsem rád sám. Moji rodiče se brzy rozvedli, žili jsme se ségrou a s mámou sami a já byl kvůli její práci od mala hodně sám. Žil jsem si vlastním životem. Baví mě to pořád, neumím se nudit. Moje žena mi ale občas trochu vyčítá, že nikam nechodíme. Byla na to zvyklá a teď tady se mnou sedí ve mlejně. Na druhou stranu, pořádáme tu hodně akcí, improvizační večery nebo tzv. Papa-o-pa neboli Pátý pátek o páté. V měsíci, na který vyjde pět pátků, organizujeme setkání se známými.

Čtěte také

Pupafobie, strach z loutek a panenek

Čtěte také

Pupafobie: Strach z loutek a panenek může spustit dětské loutkové divadlo

Jaká byla 40. léta na Vinohradech, kde jste vyrůstal?

Ta 40. léta jsou o prsa, protože já začal chodit do školy v roce 1949 v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Táta tam šéfoval fabrice, továrně obráběcích strojů. Toho roku jsme se ale přestěhovali a první třídu jsem dochodil v Praze. Moc si toho nepamatuji, ale utkvěly mi hodiny náboženství.

Čím to? Měl jste dobrého učitele?

Právě. Měli jsme skvělého katechetu. Vyprávěl nám Malého prince, spoustu dalších příběhů, bylo to příjemné. Jinak jsem ale vyrůstal na ulici. Bydleli jsme v Balbínově ulici a v Mánesově hráli fotbal. Na jedné straně ulice jsme měli jednu branku a na druhé druhou. Tam jsme mohli lítat. Dnes si to umí představit už jen málokdo, ale tehdy tam projelo jedno auto za dvě hodiny.

Můj otec je z Vinohrad a často vzpomíná na tamní gangy, jak bojovali s kluky...

... se Žižkováky! No samozřejmě. Nejvíc se bojovalo u Riegráku (Riegerových sadů, pozn. red.), v parku na rozhraní. To bylo moje dětství, venku na ulici. Do ničeho jsem se příliš nehrnul, žádná velká muzika. Jako dítě jsem sice chodil do houslí, ale moc dlouho ne. Mě to nebavilo, mně se líbil ten futrál. To bylo nejdůležitější, že mě lidé vidí s futrálem, že jsem někdo. Brzy mě to ale přešlo.

Čtěte také

Jaroslava Obermaierová

Čtěte také

Retro z Vlasty - Jaroslava Obermaierová: Chci potkat opravdovou lásku

Kdy jste se začal věnovat hudbě?

Až někdy v osmnácti letech. Hudbu jsem měl samozřejmě rád, od dětství jsme chodili do Rudolfina na koncerty, měli jsme abonmá. Někdy jsem to protrpěl, jindy se mi to líbilo – vzpomínám třeba na koncert pianisty Svjatoslava Richtera. Později, když jsem chodil do skauta, vodácké pětky, jsem trochu brnkal na kytaru, a když mi bylo asi čtrnáct let, dostal jsem zobcovou flétnu. Za nějaký čas jsem začal chodit na zimní stadion Štvanice, kde byl každý čtvrtek jazz. Hrálo tam Studio 5 Karla Velebného a Luďka Holana. Já tam chodil kvůli spolužačce, kterou jsem miloval a ona měla ráda jazz. Pak už tam nechodila, ale já pořád ano, co kdyby se zase objevila. Při té příležitosti jsem se seznámil s muzikanty. Když zjistili, že hraju na zobcovou flétnu, zajímalo je, jestli na ni jde hrát jazz. Tak jsem to zkoušel. A během studia FAMU jsem si k flétně přidal saxofon.

Na FAMU jste vystudoval kameru, ale táhlo vás to k hudbě...

Popravdě jsem hlavně potřeboval vyřešit vojnu. Po škole jsem se úplnou náhodou dostal do AUSu, armádního uměleckého sboru v Praze. Hrál jsem tam dva roky na saxofon, potkal skvělé muzikanty, třeba Jirku Válka, který mě zasvěcoval do profesionálního hraní na flétnu. A po vojně mi Karel Velebný hodil lano do jeho kapely SHQ, tak jsem opustil film a začal dělat muziku.

Na kolik umíte nástrojů?

Neumím na žádný, protože jsem žádný nevystudoval, ale hraju si nejvíc na flétny všeho druhu, respektive na všechny plátkové nástroje – flétny, saxofony, klarinety. Občas hraju na klavír, ale blbě, na cembalo, a samozřejmě na kytaru.

Čtěte také

Vivienne Westwood

Čtěte také

Vivienne Westwood: "Švadlenka", která prodala punk jako nikdo jiný

Je nástroj, na který byste chtěl umět hrát?

Určitě. Například violoncello, jeden z nejhezčích nástrojů. A na hoboj, to je geniální nástroj. Má krásnou barvu a zajímavé je, že na hoboj se jazz skoro nehraje. Jeho zvuk nejde – jak bych to řekl slušně – dost dobře ohnout, nemůžete se v něm osobitě předvést. A v jazzu je třeba, aby to vždy mělo nějaký osobitý výraz. Na flétnu i na saxofon se dá zpívat, kytaristé si pomáhají různými krabičkami, Louis Armstrong si udělal kariéru na tom, že nemá hlas, ale na hoboj, na ten se zkrátka musí hrát krásně.

Zmiňoval jste vodáckou pětku, vím, že jste závodil v jachtaření.

No jasně! My jsme patřili do Slavoje Vyšehrad, jezdili jsme na různá mistrovství, byli jsme na Lipně, na Oravě, na Bezdrevu. Půjčovali jsme si lodě od dospělých, ale museli jsme je za to opravovat a starat se o ně.

Byl jste úspěšný jachtař?

Takový průměrný. My dělali v oddíle všechno, měli jsme pravidelné schůzky, jezdili na tábory, tohle bylo jen něco trochu navíc.

Dělal jste i jiné sporty?

Profesionálně žádný, ale ještě na škole jsem se věnoval atletice a pak jsem hrál závodně stolní tenis, a to za hasiče. Tým se jmenoval Slovan Požární útvar. Občas jsem se něčeho chytil, ale u ničeho příliš nevydržel. Ostatně stejně jako v muzice.

Čtěte také

Eliška Balzerová

Čtěte také

Citáty slavných 2023 - Eliška Balzerová: Vztah nelze udržovat při životě

A jak vám šla škola?

Příšerně. Hrozně, procházel jsem s odřenýma ušima a už ve druhý třídě jsem měl dvojku.

Čím to bylo? Nebavilo vás to, nebo jste se nechtěl učit?

Já se nechtěl učit. Kdepak. Učí se jen zbabělci. Taky máma po jedenáctiletce netušila, co se mnou dál. Do školy jsem nastoupil v pěti a maturoval v šestnácti.

A co s vámi?

No nic. Máma nevěděla. Nic mě nebavilo, nic jsem nechtěl. Tak jsem šel na Barrandov do rekvizitárny. Dokonce jsem byl hlavním rekvizitářem ve filmu Vyšší princip. To byla velká zkušenost. Tehdy jsem tam potkal kamaráda Ivánka Šlapetu, který šel do druháku na kameru na FAMU a ptal se, jestli to taky nechci zkusit. Dost jsem fotil, takže jsem v roce 1960 udělal přijímačky a začal studovat kameru.

To muselo být nesmírně zajímavé, šedesátá léta na FAMU.

Jasně, byla tam Chytilová, Menzel, moji trochu starší spolužáci, všichni jsme se znali. Báječná atmosféra. Myslím, že je skvělé projít vysokou školou jakéhokoli druhu, každý by to měl zažít, už jen kvůli té atmosféře a vysokoškolskému prostředí, i když se pak oboru nevěnuje. Vždyť já také nedělal film. Důležité ale je setkávat se zajímavými lidmi, když se formuje váš pohled na svět.

A jaké bylo natáčení Vyššího principu?

Náročné, hlavně fyzicky. Pořád jsem tahal nějaké flinty. Film se točil asi dva měsíce a potkal jsem se s režisérem Jiřím Krejčíkem, kterého si velmi vážím. On byl tedy dost cholerik pověstný tím, že bil spolupracovníky.

Čtěte také

Tomáš Töpfer

Čtěte také

Tomáš Töpfer: První manželství je jako mléčný zub, ten musí ven!

Vás taky?

No jednou mě trošku škrtil, něco jsem asi neodnesl, kam jsem měl, už ani nevím, ale dobře jsme spolu vycházeli. Na to natáčení rád vzpomínám, užil jsem si ho.

Tehdy jste nad hudební kariérou ještě nepřemýšlel?

Vůbec ne, to až na FAMU. Měl jsem tam dost času, měli jsme umělecké volno, abychom přemýšleli nad tvorbou a já ho strávil hraním na saxofon. Popravdě já do školy moc nechodil, ani když jsme umělecké volno neměli.

Nechtěl jste dělat herectví?

Docela by mě to bavilo, ale moc dobře vím, že jsem špatný herec. Neumím se tvářit přirozeně. Jakmile někdo řekne: „Tvařte se přirozeně“ – je to tragédie. Hrál jsem v několika filmech, a když jsem se pak viděl, bylo to vždy děsné. Ovšem díky jednomu filmu – Zpívali jsme Arizonu – dodnes nosím čepici.

Povídejte.

Ani není příliš co, byl to film z války, kde nás bylo v komparzu víc kluků. Bylo nám kolem devatenácti let. A byl tam s námi jeden kluk s čepicí, která se mi nesmírně líbila. Moc jsem ji chtěl, a tak jsem si ji od něj nakonec koupil a začal ji nosit. Zvykl jsem si tak, že když ji nemám, připadám si jak nahý.

Takže šedesát let v čepici. Kolik jich máte?

Vždycky jen tu jednu. Pokaždé musím nutit ženu, aby mi nějakou ušila.

To jsou doma šité čepice?

No samo, takovéhle vůbec neseženete. Jo, kdyby se vyráběly tak, aby z nich netrčel ten kšilt, to bych byl opravdu šťastný.

Jak dlouho vám vydrží?

Tak rok dva. Pamatuji se, že jsem jednou hrál Václavu Havlovi na Hradě při nějaké významné události a tam jsem měl hodně ujetou čepici, před donošením, snad byla i děravá. Bylo to docela srandovní, hosté docela koukali.

Čtěte také

Hubnutí

Čtěte také

10 nesmyslů o hubnutí: Stačí se jen hýbat nebo vynechat pečivo a zhubnete

V čepici jste už tedy studoval Londýnskou královskou akademii. Jak jste se tam dostal?

V roce 1968 bylo všechno otevřené, tehdy jsem hrál s Karlem Velebným v SHQ a jednou jsme spolu u Plzně nabourali a oba skončili v nemocnici. On na tom byl hůř, potřeboval delší rekonvalescenci, takže jsme najednou měli nečekané volno a já se nechal pozvat od kamaráda do Londýna, abych se naučil anglicky. Odjel jsem začátkem roku 1969, zprvu na tři měsíce, pak jsem pobyt prodlužoval. Máma mě přemlouvala, ať zůstanu, ale já nechtěl. Zůstala by tu úplně sama, sestra emigrovala o šest let dřív.

Bylo to těžké rozhodování?

Ani moc ne. Myslel jsem, že se vrátím. V Londýně jsem hrál s kapelou, oni mi tehdy koupili zpáteční letenku. Vracel jsem se na Vánoce, končilo mi vízum, myslel jsem, že si ho prodloužím a vrátím se, ale odsud už mě nepustili zpátky. A neoficiálně jsem odjet nechtěl.

A ta škola, jak se člověk dostane na prestižní Londýnskou královskou akademii?

Docela náhodou. Když jsem byl v Londýně, zrovna tam hrála Česká filharmonie, tak jsem se šel podívat a seznámil se s klarinetistou Alanem Hackerem. Říkal jsem mu, že bych rád hrál jazz a on povídá, že to není problém a zařídil mi setkání s Johnnym Dankworthem, který na akademii vedl jazzovou třídu. Tehdy se vědělo, jaká je u nás politická situace, takže nechtěli ani žádné velké peníze za studium.

Litoval jste někdy, že jste se tam nevrátil?

Víte, Anglie je úplně jiný svět. Myslím, že to byla skvělá škola a že by každý měl vyrazit do světa a zkusit se sám chvíli někde protloukat. Měl jsem různé práce, balil jsem talíře, hrál v kapele, chodil do jazykovky. Užil jsem si to, ale je to jiný svět. Mám ho moc rád, ale jak správně říká Jan Werich – nehrál jsem s nimi kuličky.

Čtěte také

Rolák

Čtěte také

Rolák čtyřikrát jinak: láska, která zahřeje a hodí se ke všemu

Školství tam bylo jiné?

Naprosto! Ani ne tak škola jako studenti. Tady to někdy působí, že vás učitelé nutí dělat něco, co ani nechcete. Říkáte: „Uf, zaplaťpánbůh, že už je po škole, jdeme do hospody.“ Tam se studenti naopak drali do tříd, prosili učitele, aby jim něco řekli, chtěli něco dělat. To jsem zíral. Nevím, jak je to dnes, když ale někdy děláme kurzy improvizace, tak se stává, že dorazí lidé, co ani nemají velký zájem, jen chtějí vědět, jestli by je to eventuálně nebavilo. Pak přijedou za rok a žádný posun.

Co je důležité pro improvizaci?

Člověk musí být trochu osobnost a vymykat se. Když umíte noty, chcete a potřebujete příkaz. V improvizaci naopak funguje – jak já říkám – systém Jágr. Jednou někde řekl: „Když jdu na led, vypnu mozek.“ A to je v improvizaci potřeba.

Takže základní předpoklad je umět vypnout mozek?

Nejen to. Vzdělání není podstatné, chce to ale určitý talent a osobnost. I když ta je potřeba vždy. Vždyť kolik je na světě klavíristů a kolik z nich chcete doopravdy poslouchat. Všichni hrají stejné noty, ale najednou vás někdo baví, jiný ne. Čím to je? To není tím, že zahrál dobře noty, to dělají všichni, ale je to jeho osobností, něčím, čemu říkám „spodní proudy“.

Hrajete každý den?

Vůbec ne! Znáte to, kdo cvičí, nástroj si ničí.

Balil jste někdy nějakou ženu na hru?

Jednou jsem balil jednu kamarádku ne na hru, ale na hrob. Říkala, že mají malou rodinnou hrobku a že už se tam nevejde, tak jsem jí nabídl naši, že my máme ještě místa dost. Tehdy říkala, že na hrob ji ještě nikdo nebalil... Na hru ale asi ne. Samozřejmě, že když má člověk v publiku nějakou holku, která se mu líbí, tak je to vždy inspirace a trochu víc se snaží, ale že bych se konkrétně pokoušel trylkováním o nějaké nymfy, to ne.

Čtěte také

Celer

Čtěte také

Celer: Elixír zdraví v receptech, ale i u babek kořenářek

Přemýšlel jste někdy, že byste v životě dělal něco jiného?

Nikdy jsem nevěděl, co bych chtěl dělat. A nevím to dodneška. Vylučovací cestou jsem se dostal k muzice a improvizaci. K té hlavně proto, že k ní není třeba dril.

S jakým umělcem z minulosti byste si chtěl zahrát?

Nejradši bych si zahrál s Chickem Coreou, ten už bohužel nežije. Mnohokrát jsme se potkali a několikrát domlouvali, že si spolu zahrajeme. To bych rád. Také bych si chtěl znovu zahrát s panem Ebenem, tatínkem Ebenovců, Marka a jeho bratrů. To byl, co se improvizace týče, ten nejlepší doprovázeč, jakého jsem kdy zažil. A rád bych se skamarádil s Johanem Sebastianem Bachem. U něj je to něco jiného – ta matematika a Pán Bůh, ale je to muzika, která oslovuje. On má v té své hudbě nejvyšší naléhavost, spodní proud. Určitě také rád improvizoval. Mám rád jeho sonáty, fascinuje mě, jak k sobě všechno pasuje, zařezává. Je to jako Rubikova kostka, když se to všechno najednou sejde. V tom je Bach geniální.

Litujete něčeho?

Docela jo. Kdysi dávno jsme měli s Rudlou Daškem hrát v Carnegie Hall, dokonce to mám i na plakátě, ale bolševici nás tam nepustili. Bylo to v roce 1975. To bych si rád zkusil. Na druhou stranu, zase by mě to možná otočilo úplně jinam. Nevím. To jsou záležitosti osudu, jak to vyjde, tak to vyjde. Nicméně já mohu klidně říkat, že jsem SKORO hrál v Carnegie Hall.

Čtěte také

Karel Gott Lucifer

Čtěte také

Kvíz: Pohádky s čerty. Víte, kde hrál Karel Gott a kde Jiřina Bohdalová?

JIŘÍ STIVÍN (80)

  • Hudebník, kameraman, multiinstrumentalista 
  • Vystudoval kameru na FAMU.
  • Hraje na většinu plátkových nástrojů. 
  • Před lety působil jako pedagog na Pražské konzervatoři. 
  • Má čtyři děti, dcera Zuzana je herečka, Adam, Markéta a Jiří jsou hudebníci.
  • Je potřetí ženatý.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Pavel Trávníček a Libuše Šafránková v pohádce Tři oříšky pro Popelku

Čtěte také

Rozbor Tří oříšků pro Popelku: Láska prince k chlapci, emancipace a feminismus

Čtěte také

spánek

Čtěte také

Záhadné sny: Zdálo se mi o něm a pak jsem ho potkala

Čtěte také

Předsevzetí

Čtěte také

Proč si (ne)dávat předsevzetí: Třetina lidí to vzdá už v lednu!