„Vždycky jsem si byla vědoma, že se máme dobře. A záleželo mi hlavně na tom, aby naše rodina fungovala tak, jak má. Tak tomu bylo a je, a doufejme, že i bude,“ povzdychla si Jiřina nad nedávnými událostmi.

Dcera Lucie dělala rodičům radost. Už odmala se výborně učila, vynikala v každém sportu, šlo jí skoro všechno, na co sáhla. A hlavně byla milá a moc hezká, každý ji měl rád. „Lucka byla naší chloubou, ani bych nečekala, že se nám s Filipem podaří zplodit něco tak báječného,“ říká hrdě Jiřina. „Nepamatuju si, že by nám někdy způsobila nějaké problémy, pubertu jsme ani nepostřehli. Trochu jsem obrečela, když se stěhovala na kolej, ale domů se vracela skoro každý víkend. Občas s sebou vzala nějakou kamarádku nebo kamaráda, což nám vůbec nevadilo, barák je dost velký a pro nás to bylo rozptýlení. A pak jednou přijela s Lukášem a mně se málem podlomila kolena! Byl to prototyp krasavce – vysoký blonďák, skvělá figura, bezvadně oblečený, usměvavý sympaťák. Moje první myšlenka byla, že budeme mít nádherná vnoučata.“

Čtěte také

Manžel těžce nese, že je otec stále u nás

Čtěte také

Eva (51): Manžel má plné zuby mého otce. I když nezván, pořád chodí na návštěvy

Vozila k nám domů kamarádky

Lukáš k nim jezdil na návštěvy stále častěji a vzájemné sympatie se prohlubovaly. Byl úžasný, se vším ochotně pomohl, byl zábavný. Když se mladí sestěhovali, rodiče byli štěstím bez sebe, vypadalo to na vážný vztah. Svou lásku pak poměrně brzy stvrdili sňatkem a začali se snažit miminko. To jim ale bohužel nešlo. Oba byli rozumní a věděli, že to chce trpělivost. Když nebudou tlačit na pilu, třeba se časem zadaří, říkali si.

„V té době k nám Lucka s Lukášem jezdili celkem často. Bydleli v malém bytě a u nás v baráku je spousta místa. V létě okupovali bazén a já je ráda obskakovala. Sem tam přijela Lucka místo s Lukášem s nějakou kamarádkou, jako tomu bývalo už na škole, nejčastěji to byla Anička, kamarádka z volejbalu. Pak mi najednou došlo, že k nám Lukáš jezdí stále méně a méně… Ptala jsem se Lucky, jestli nemají nějaké problémy, ale ta mi nechtěla nic říct,“ říká Jiřina.

Když nevypáčila nic z dcery, zavolala Lukášovi, ale ten mlžil a mlžil, prý má teď moc práce a o víkendech dohání resty. Jiřině začínalo být jasné, že v naoko idylickém vztahu není něco v pořádku. A potvrdila jí to sama Lucie, když se pár následujících týdnů neukázala a při telefonních hovorech byla zakřiknutá a odtažitá. „Lucko, vždycky jsme k sobě byly upřímné, jestli máte nějaké problémy, chci to vědět. Třeba ti s tatínkem pomůžeme…“ řekla Jiřina dceři. „Hlavně přijeď, promluvíme si,“ naléhala Jiřina.

Čtěte také

Jak zvládnout těžkou životní situaci

Čtěte také

Jana (54): Milenec nechápe, že je konec. Vyhrožuje mi skandálem

Nečekaná láska

Když Lucie přijela o víkendu k rodičům, Jiřina na ní hned nastoupila. „Řekneš mi konečně, co se děje?“ A Lucka se rozbrečela. Když se trochu uklidnila, přiznala mámě, že s Lukášem problém mají, a že ten problém je ona sama. Zamilovala se do Aničky a ta její city opětuje. „Byl to pro mě šok. Vůbec jsem netušila, že má problémy s orientací, to by mě ani ve snu nenapadlo. Líčila mi, s jakými pochybnostmi se potýkala už od puberty, styděla se, ale teď dospěla do fáze, že už se dál přetvařovat nemůže. A hlavně nechce trápit sebe ani Lukáše! Pochopila jsem, že ji musíme podpořit, nic jiného ani správní rodiče udělat nemůžou. Lucka sice byla jako hromádka neštěstí, ale bylo vidět, že se jí přiznáním situace ulevilo a po pár týdnech už chodila opět s hlavou nahoře. Mě nejvíce trápil rozvod s Lukášem, je to vážně báječný chlap, kterého by vedle své dcery viděla ráda každá matka. A hlavně se mi zhroutil sen o vnoučatech,“ konstatuje s lítostí Jiřina.

Čtěte také

Tchýně nás vydírá svými chorobami

Čtěte také

Andrea (39): Skoro tchyně mi vyhlásila válku. Přítele vydírá podlomeným zdravím

Konečně těhotná

Rozvodové řízení mezi Lucií a Lukášem probíhalo naprosto v klidu a najednou přišla nečekaná, překvapivá zpráva. Lucie je konečně těhotná! „Jak já byla nadšená! Doslova jsem skákala radostí, když nám Lucka přiznala, že čeká miminko. Ale to štěstí mi hatilo pomyšlení, jak těžká situace to je pro Lukáše, bylo mi ho upřímně líto,“ říká Jiřina.

Ovšem Lukáš se opět zachoval jako chlap. Věděl, že se snažili hodně dlouho, a kdyby si teď Anička dítě nenechala, už by třeba nemusela nikdy otěhotnět. Takže se trojice domluvila, že potrat nepřipadá v úvahu. „Z těch úvah je mi trochu úzko,“ přiznává Jiřina. „Jak se asi cítí Lukáš? Postavil se k tomu skvěle, chce být svému dítěti otcem, ale musí se smířit s tím, že jeho prvorozené bude vyrůstat bez něj, v lesbickém páru. Rozvod se zatím pozastavil, není k němu důvod, mladí teď řeší důležitější věci a my s manželem doufáme, že jim ten kamarádský vztah a hlavně Lukášův nadhled vydrží, jednoduché to určitě nebude,“ uvažuje nahlas Jiřina.

Čtěte také

Rodiny potřebují čas na rozloučení

Čtěte také

Příběhy rodin, které ztratily děti v těhotenství, při porodu nebo těsně po něm

Názor psychologa: PhDr. Lenka Kolajová, online psychologická poradna Mojra.cz

Sexuální orientace pro mnohé není vůbec jednoduchou záležitostí. V období dospívání se děje tolik pochodů, že máme co dělat je vůbec zvládnout. Jsme zmatení sami ze sebe, svých nálad i nenálad. Máme velký úkol oddělit se od rodičů a své závislosti na původní rodině, a do toho dospívání se všemi těmi druhotnými pohlavními znaky, ze kterých též nemusíme být právě dvakrát nadšení. K tomu se přidá společenský tlak prostředí a očekávání našich nejbližších… A v konečném součtu pak fungujeme často v tom, co se čeká a co je obvyklé. Ne vždy jsme však šťastní. Cesta hledání sebe sama pak může být trnitá a trvat dost dlouhé období.

Dnes je více než zřejmé, že sexuální orientace je vrozená vlastnost člověka předurčená souhrnem genetických faktorů, nezávislá na osobní volbě jedince. A tento fakt je klíčový pro celý náš příběh. Lucie by se mohla po zbytek svého života přetvařovat a zachovávat obecně očekávanou formu vztahu, čímž by se trápila celý život a z nadbytku stresu by jistě byla ohrožená psychosomatickými důsledky. Anebo se postavit před ty, na kterých jí záleží, a otevřeně sdělit, jak se situace má. Samozřejmě, že to není jednoduché, a stojí to velkou odvahu. Bojíme se, že nás přestanou mít rádi, že nás odsoudí, že už pro ty, na kterých nám záleží, nebudeme dost dobří. Jsou to ve většině případů zcela zcestné a nepravděpodobné myšlenky. Když už odvahu najdeme, většinou zjistíme, že se nám nejen uleví, ale že mnohdy v těch nejbližších najdeme i podporu, o které se nám ani nezdálo.

www.mojra.cz