Řekněte mi, paní Bohdalová, co si myslíte o tom, že závist se projevuje na lidské fyziognomii?
Už jsem to dokonce u některých lidí vystopovala, ale jistá si nejsem. Fakt je, že závistivci mají obličeje tak nějak do kysela, jsou nešťastní, protože se neustále užírají… Takže – pokud člověk má rád sám sebe, tak nepotřebuje, a hlavně by neměl někomu závidět.
Máte se ráda?
Dost na to, abych se neužírala. Já vůbec rychle zapomínám na nepříjemné věci a nehýčkám si žádné bolesti.
Hýčkáte si radosti?
Radosti ano! Někdy si je řeknu i nahlas.
Jakou barvu si představíte za slovem závist?
Ošklivě fialovou.
V jednom rozhovoru jste řekla, že závidíte americkým filmovým hvězdám jejich příjmy…
To bylo řečeno z legrace! Závidět peníze je pěkná hloupost už proto, že si tím stejně nepomůžete.
Existuje podle vás závist i mezi zvířaty?
Možná se to u nich jmenuje jinak… Zkuste se přeptat u nějakého odborníka, protože já moc často do ZOO nechodím. Mám ovšem doma pejska a u toho nic podobného nepozoruji. On je taky jediný pejsek v domě, takže vlastně ani nemá komu závidět. Snad by záviděl, kdybys si koupila ještě jednoho, ale to jsou jen spekulace.
Vytvořila jste si nějaký obranný mechanismus proti závisti?
Myslím, že na závist je každý obranný mechanismus krátký. Často je v něčem zakuklená, má mnoho podob – jako v té pohádce. Kdyby se závist opravdu nějak viditelně projevila na lidském vzhledu, měla bych o starost míň, protože já vždycky vidím ty druhé v lepším světle.
Je závist nesmrtelná?
V životě, nebo v té pohádce?
V životě.
Ráda bych se mýlila, ale myslím, že ano – bohužel je nesmrtelná.
A v pohádce?
Název zní přece „Nesmrtelná teta“, takže si to domyslete…
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1993
