Stačí si kliknout na její jméno v Československé filmové databázi a vyskočí na vás desítky komentářů, které herečku přirovnávají k Jiřině Švorcové, jiné ji odsuzují za to, že „ukradla“ hlavní roli v Čapkově dramatu Matka Daně Medřické. Herec Bořivoj Navrátil o Petrovické ale hovořil jako o skvělé kolegyni, která se zajímala o druhé. Oceňoval na ní i to, že po roce 1989 nesvlékla „levicový“ kabát a v tichosti sama odešla z divadla raději do důchodu. Pokud jde o hlavní roli v Matce, pravděpodobně jí vedení divadla dalo přednost před Medřickou proto, že byla členkou strany. Kdyby ovšem neuměla hrát, roli by stěží dostala.
Vůně líčidel
Jiřina Petrovická se narodila v lednu 1923 v Pardubicích jako Žemličková. S rodiči se brzo přestěhovali do Přelouče, kde si otec pronajal restauraci v novorenesanční budově. Ta malou Jiřinu doslova uchvátila, zejména velký divadelní sál, kde se tančilo a občas hrálo divadlo. „Byla jsem tehdy opravdu malé dítě, snad pětileté, když jsem si začala uvědomovat zvláštní atmosféru zákulisí, spojenou právě s vůní líčidel, na kterou vzpomínají snad všichni herci,“ vzpomíná herečka v autobiografické knize Jiřina Petrovická a její střípky. Když tam nikdo nebyl, hrála si v sále a sama sebe režírovala a sama tahala oponu. Přestože nikdo jiný z rodiny po herectví netoužil, Jiřina se už viděla, jak se na pódiu předvádí.
Divadelní Praha
Časem se rodiče Jiřiny rozvedli a děti zůstaly nejprve u otce, který je odmítl dát matce do Prahy, kde ona žila s novým partnerem. Otec mezitím zbankrotoval a z Přelouče se přemístil i s dcerami do Čáslavi, kde si pronajal vinárnu. Když se pak matce přece jen podařilo dcery získat, odjela s nimi do Prahy, kde začalo nejen Jiřině nové životní období. Bylo jí patnáct, když začala sbírat podpisy herců a tajně snila o tom, že se s některými potká na jevišti. Díky matce, která milovala umění, chodila často do divadla a žádné nové představení jim neuteklo. Přesto se přihlásila na obchodní akademii, ale nepřijali ji. Zkusila státní dívčí učitelský ústav a to už Jiřině vyšlo. Její zájem ale neustále směřoval k divadlu. Milovala češtinu, literaturu a především recitaci.
Divadelní kritiky
Ve třetím ročníku střední školy se pokusila dostat do dramatického studia ČIN, což bylo amatérské divadlo. Ale nepřijali ji. Jiřina Žemličková se ale nevzdala, začala psát kritiky na divadelní představení, pár recenzí napsala i pro časopis Zora a její práce měla úspěch. V té době se setkala se třemi osobnostmi, které ji velmi ovlivnily – Růžena Nasková, Míla Pačová (malířka) a Jaroslav Průcha (herec). S Průchou se studentka potkala během natáčení filmu Městečko na dlani, kdy se rozhodla do Třemošnice, kde se snímek točil, jet a herce oslovit. Psal se rok 1941 a Jiřině vštípil zásady, které měla na paměti celý život. „Učil mě herecké pokoře, vysvětlil mi, jak obrovský význam má sebevzdělávání…,“vzpomínala herečka ve své autobiografii.
Excelentní Kladno
Na jaře v roce 1942 dostala první roli v divadle na Kladně a v březnu debutovala na scéně ve hře Chléb na Niskavuori od finské dramatičky. Jiřina si zvolila umělecké jméno Petrovická. Protože nebyla plnoletá, smlouvu s divadlem tehdy podepsala její matka. Čerstvá absolventka učitelského ústavu zamířila do hereckého světa. Kladenská scéna byla považovaná za excelentní, navíc se zde Jiřina setkala s řadou vynikajících kolegů. Mladá herečka šla z role do role a nasávala divadelní atmosféru. O talentované herečce brzo začaly psát i kritiky, které chválily její projev, pohyb i mimiku. A samozřejmě i její půvab.
Spolupráce s rozhlasem
V květnu 1943 bylo divadlo v Kladně z rozhodnutí říšských míst rozpuštěné a Jiřina přijala nabídku do divadla v Plzni. Když byla v roce v roce 1944 zavřená všechna divadla, Jiřina začala v té době spolupracovat s rozhlasem. Její kultivovaný hlas byl pro mnohé posluchače v době války uklidňující. Po válce se na chvíli vrátila do divadla v Plzni. V roce 1945 dostala nabídku do Národního divadla, ale odmítla ji. Později hrála v Realistickém divadle a Městských divadlech pražských. Druhou nabídku do Národního v roce 1951 už přijala s radostí.
Skoupý film
Poprvé se objevila před filmovou kamerou v roce 1943 ve snímku Čtrnáctý u stolu, který režíroval Oldřich Nový. Jiřina zde hrála partnerku Raoulu Schránilovi, který o ní řekl, že si počínala před kamerou zkušeně. Ona sama ve svých vzpomínkách o první roli řekla: „Hrála jsem tehdy v šatech z tanečních. Byla to tak malá rolička, že když se zrovna v té chvíli, kdy jsem se objevila, někdo potřeboval vysmrkat, už mě neuviděl.“ Další role přišla až o tři roky později, kdy si zahrála ve válečném dramatu Muži bez křídel. Následovaly filmy Krakatit, Kariéra, Případ Z. Přesto se ve filmu ani později nijak výrazně neprosadila. Mnozí si ji ale pamatují z detektivního snímku Nahá pastýřka (1966). Důvodem, proč se tak málo objevovala na plátně, byl možná její elegantní vzhled, který spíše evokoval první republiku. A to, že byla zapálená členka strany, na tom nic nezměnilo.
Divadelní pouta
Ona sama ale ničeho nelitovala, dokonce říkala, že k filmu nějakou velkou lásku nepociťovala. Mnohem raději měla televizní práci. Ani ta se ale nestala jejím zázemím. „Má pouta byla na jevišti,“ tvrdila. Divadlo pro ni bylo podle jejích slov věčné a krásné. V Národním divadle ostatně strávila čtyřicet dva let, kde odehrála spoustu nádherných rolí, včetně Čapkovy Matky (1982). „Nehrála jsem jen autorovu a režisérovu představu, v Matce jsem byla jistě i já sama,“ uvedla. Za mimořádné ztvárnění role dostala Státní cenu. Přestože se ozývaly hlasy, že „přebrala“ roli Daně Medřické, pravdou je, že její výkon ocenili například František Kožík, Ladislav Fuks a mnozí další.
Naposledy před diváky
Právě Matka byla její poslední velká divadelní role, po ní přestaly přicházet. Ona to ale brala s nadhledem a tvrdila, že to se stává v životě každému herci. V druhé polovině osmdesátých let se věnovala převážně recitaci poezie a populární byly její Strahovské čtvrtky. Její hlas byl podmanivý, propůjčila ho i zlé královně ze Sněhurky (první dabing této disneyovské pohádky vznikl už v roce 1970). O tom, že byl její hlas skutečně výjimečný, svědčí i Cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu z roku 2008. Poslední představení v Národním divadle se odehrálo 3. listopadu 1992, tedy před třiceti lety. Jak sama řekla, zažila v něm spoustu krásných chvil a ničeho nelitovala. Osud jí bohužel nedopřál děti, přesto se právě v divadle cítila naplněná. Ve svých vzpomínkách mimo jiné řekla: „Vzdor všem těžkostem a starostem je život krásný. Mám ráda humor a smích. Smích je očista. Bez toho je to v životě těžší.“
Zdroj: Robert Rohál: Jiřina Švorcová a ti druzí, XYZ 2011; Jana Moravcová: Jiřina Petrovická a její střípky, Erika 1999.
