„Nejsem nějak extrémně postižená,“ směje se Jitka. „Vlastně klasická ženská. Neznám nás moc, které by se pavouků neštítily. I s touhle fobií jsem vystudovala biologii a celkem úspěšně pět let na vejšce maskovala, že bych mohla mít s pavouky nějaký problém. Kdybych to neudělala, s postpubertálními spolužáky by nebylo k vydržení.“
Vnoučata pavouky milují
Jitka má malá vnoučata a před nimi statečně drží dekórum stejně jako zamlada. Nechce svojí fobií nakazit prcky a podsouvat jim něco, co vlastně není normální. „Někdy je to opravdu těžké. Malá Amálka i Matýsek se v pavoucích vyžívají. Minule jsem měla málem infarkt, když si to malá Áma přibatolila brzy ráno na chalupě k mojí posteli a první hláška byla: ‚Jé, babiko, pabouk, velikej…‘ a ukazovala kamsi nad moji hlavu. Normálně bych vylítla, přeskočila stůl a zmizela z pokoje, takhle jsem jen vytřešila oči, zlehka se nadechla a na svoje nemocná záda celkem svižně opustila lůžko,“ říká Jitka.
„Moji fobii podědila i dcera a samozřejmě máme spoustu vtipných i méně vtipných historek. Na chatě, kterou jsem před pár lety prodala, jsem ve finále nebyla schopná sama fungovat, tam to totiž byla pokoutníků líheň. Dokud jsem tam trávila čas s přítelem, který nezvané hosty vynášel na pole, bylo to relativně v pohodě. Ale sama? Chata byla malá, dřevěná, pod postelí se špatně luxovalo, všude na mě číhalo desetinohé nebezpečí. Nový dům jsem tedy zařídila vzdušný, všechny postele i skříňky mají nohy, aby se pod nimi dalo dobře uklízet. Ale stejně… Pavouci jako by věděli, kde nejsou dvakrát vítáni, a hurá do akce.“
Na pavouky volám elektrikáře
Jitka coby bioložka a milovnice přírody není schopná nezvané návštěvníky zabíjet, ale na pavouka nesáhne ani koštětem a osvědčené „nabrat ho do skleničky, uzavřít papírem a odnést“ není schopná provést. Dělá se jí totiž fyzicky špatně z představy, že je užitečnému druhu členovce blíž než na tři metry. Je to oříšek. Když se pavouk objeví v místnosti, je schopná do ní dva dny nevkročit. A to je problém. „Když jsem se do domu nastěhovala a ve vesnici nikoho neznala, volala jsem třeba místnímu elektrikáři, jestli by se nestavil a nezbavil mě nechtěné návštěvy. Musel si myslet, že jsem blázen, můj strach se ale s věkem spíše zhoršuje…“
Kamarádi Jitku nabádají k nějaké terapii pod dohledem odborníka, ale tomu se zatím brání. „Moje kamarádka Linda se se svými strachy dokázala poprat sama. Pomalými krůčky, pojmenováním konkrétního pavouka a soužitím s ním se dostala do fáze, kdy neječí, neodchází z domu, ale klidně nezvaného návštěvníka vezme do papírového kapesníku a vynese ven. Nebo ho tam nechá. No nevím, zda toho budu někdy schopna, ale začnu na sobě pracovat. Zatím se chovám jako blázen, když ráno otevřu oči, nejdřív zkontroluju strop a rohy a pak teprve vylezu z postele. Zvláštní je, že venku mi havěť nevadí, spím ráda pod širákem a pavouky neřeším, když po mně něco leze, tak to smetu. Ale v uzavřeném prostoru z pavouků vyšiluju,“ dodává.
Pohled odborníka: psychoterapeutka Mgr. Marta Mills
Arachnofobie je poměrně častá, více u žen než u mužů. Může být zapříčiněna špatným zážitkem, naučená z dětství od rodiče či vrstevníků, někdy se hovoří o evolučním opatření před jedovatými zvířaty.
Psychoterapie může určitě pomoci, obzvláště tehdy, kdy nám strach příliš zasahuje do života a komplikuje každodenní fungování. Psychoterapeut klienta po malých krocích povede cestou znecitlivění na podnět – tedy pavouka. Používá se rozhovor ke zjištění původu strachu, fotografie nebo i počítačové hry s roztomilými animovanými pavouky, kteří se postupně stávají více realističtí, až na samém konci terapie se může klient vystavit kontaktu s tím, co ho děsí. Pomáhají také relaxační techniky, dechová cvičení apod. Terapeut klientovi pomůže nacvičit si, jak na nepříjemné setkání reagovat a naučit se zklidnit.
Některé z těchto věcí může samozřejmě klient zkusit sám doma, se svou rodinou a přáteli, kteří mají poněkud vřelejší vztah k pavoukům. Někdy je ale úzkost a následná panika natolik silná, že je lepší vyhledat odborníka a problém vyřešit s ním a ulevit si.