Zdroj: Profimedia
Jo Nesbø: Jsem šťastný pesimista
Patří k nejúspěšnějším současným autorům detektivek na světě. Mimo to se ale baví i psaním dětských knížek a povídek pro dospělé. „Byl jsem jedno z těch dětí, které milovaly školní slohy. Jen s nepatrným rozdílem. Když nám ve škole zadali téma typu „Krásný den v lesích“, tak v mé práci se z toho lesa nevrátil nikdo živý,“ vypráví Jo Nesbø, který do Česka přijel představit svou novou knihu Krysí ostrov a zalézt si po skalách s naším předním lezcem Adamem Ondrou.
Co máte raději – krátké povídky, nebo romány?
Ach, to je ale těžká otázka. To je, jako byste se ptala, jestli raději jím, nebo spím. Asi záleží jak kdy. Dělám obojí. Řadu let píšu a vydávám romány, ale i povídky jsem psal už dávno. Dokonce myslím, že jsem s nimi začínal. Tehdy jsem je vymýšlel pro svoje potěšení, ne abych je vydával. Navíc jsem kdysi psal texty písní pro svoji tehdejší kapelu, což lze v jistém smyslu taky považovat za krátké povídkové příběhy.
A co je pro vás těžší napsat?
Myslím, že záleží především na nápadu. Když máte dobrou nosnou myšlenku, tak je to vždycky snadnější. Pokud ale uprostřed rozepsaného příběhu zjistíte, že ten váš nápad zas tak dobrý nebyl, že to nejde nijak zvlášť smysluplně posunout a uzavřít, tak máte potíže, ať je to krátká povídka, nebo velký román.
Vaše psaní je trochu temné, rozhodně to platí pro nově vydané povídky Krysí ostrov, byť i vaše knihy pro děti v sobě mají temné stíny. Jak vidíte svět vy? Optimista asi nebudete, že ne?
Založením jsem asi opravdu spíš pesimista. Tedy určitě jsem pesimista, a to celý svůj život. Upřímně řečeno, já jsem docela šťastný člověk, to bezesporu, ale přiznávám, že svět rozhodně nevidím v nejjasnějších barvách.
Navzdory vašim úspěchům, ať už ve sportu, hudbě, v psaní?
Ano, je to tak. A možná právě proto jsem celkem šťastný, protože tím, jak předem vidím všechno černě, tak věci, které se mi pak opravdu dějí, vycházejí lépe, než očekávám. To je výhoda toho být pesimistou.
To je docela dobrý přístup! Každopádně severská literatura je všeobecně ponuřejší, syrovější. Proč myslíte, že skandinávští autoři pohlížejí na svět v „šedivějším“ odstínu? Je v tom nedostatek slunce?
To nevím. Mohlo by to být i tím. Myslím ale, že v tom je spíš určitá melancholie severského ducha. Takový náš splín, pro který ani nemáme velký důvod. Vždyť proč bychom měli? Vážně myslím, že v nordických zemích nemáme mnoho důvodů ke splínu, přesto tam ten pocit je. Není to depresivní zádumčivost, spíš taková sladká melancholie, která je zřetelná nejen v literatuře, ale všeobecně v tamním přístupu k životu.
Co je to sladká melancholie?
Podle mě to je stav, kdy si vlastně trochu užíváte pocit lehké posmutnělosti. Vzpomínám si, jak mi kdysi jedna moje tehdejší přítelkyně řekla: „Poslyš Jo, tobě se opravdu líbí být takový zkroušený, viď? Ty si v tom libuješ.“ A já si uvědomil, že na tom něco bude. Pochopil jsem, jak to myslí, a docela souhlasil.
Jste slavný po celém světě, nicméně v Česku jste opravdu mimořádně populární. Čím myslíte, že to je? V čem vám „vaši Češi rozumějí“?
To byste věděla asi spíš vy. Možná je to ale právě v tom, o čem jsme před chvílí mluvili. V té zvláštní melancholii. Ve světě jsem potkal docela dost Čechů, většinou horolezců, mezi kterými se poměrně často pohybuji (Jo Nesbø se v posledních 10 letech věnuje tzv. boulderingu, lezení bez lana na kamenných útvarech a skalách, pozn. red.). A čeští lezci jsou – jak bych to řekl – zkrátka jsou to většinou hodně odvážní, neohrožení lezci, kteří o sebe nemají strach. Tak to na mě alespoň působí. Prostě trochu blázni. To, že nemají strach, může souviset s jejich určitým pohledem na život ve smyslu, že není zas tak cenný. Že stojí za risk. Možná sdílíme stejný druh pesimismu.
Když jste byl malý, sedávali jste prý často s bratry a otcem večer u stolu a vyprávěli jste si příběhy. Jak na to vzpomínáte? Štvalo vás to někdy?
Ne, to určitě ne, nikdy mě to neštvalo. Já jsem to měl hodně rád. Seděli jsme u stolu a táta chtěl, abychom vyprávěli svůj příběh. Vždy ten samý, ale pokaždé trochu jinak, abychom pochopili, že jeden příběh se dá vyprávět mnoha způsoby. Že to vždy jde trochu změnit, osvěžit, něco přidat, něco ubrat. Řekl bych, že tyto večery pro mě byly zásadní školou tvůrčího psaní. Sledoval jsem, a to hlavně na otcově příběhu, jak stačí jedna maličkost, prostý detail, a vyznění celého příběhu se úplně změní. Určitě mě to hodně ovlivnilo, bylo to, jako bychom byli v kuchyni, měli stejné suroviny, tentýž recept a sledovali, jak se jídlo vaří. Vždy ale trochu jinak.
Váš otec také psal?
Ne, a myslím, že právě on je jedním z důvodů, proč já začal. Můj otec si vždy přál napsat knihu, plánoval si, že až půjde do důchodu, napíše román. A když opravdu v 72 letech skončil v práci a chtěl začít psát, onemocněl rakovinou a téhož roku zemřel. Hodně mě to zasáhlo. Uvědomil jsem si, že pokud něco opravdu chcete, neměli byste to odkládat. Už se to nemusí podařit. Takže jsem asi dva roky po jeho smrti dal výpověď v práci, říkal jsem si, že mám něco našetřeno, že to zkusím, a pokud se mi to do pěti let nepodaří, tak se vrátím ke své profesi makléře.
Psal jste už jako dítě?
Ano, určitě! Byl jsem jedno z těch dětí, které milovaly školní slohy. Jen s nepatrným rozdílem. Když nám ve škole zadali téma typu „Krásný den v lesích“, tak v mé práci se z toho lesa nevrátil nikdo živý.
To je ta vaše temná stránka. A co vaše dětství, jaké jste byl dítě?
S obrovskou představivostí. Pamatuji si, že mi už v dětství často říkali, že je neuvěřitelné, co si všechno nevymyslím a jakou mám bohatou fantazii. Pořád jsem něco vymýšlel, různé dětské hry nebo příběhy. Hlavně strašidelné, i když vlastně jakékoli. Myslím, že mě v tom hodně ovlivnili bratři, kteří byli podobní.
Jaké bylo vyrůstat se třemi bratry? Soutěživé? Zábavné? Drsné?
Od všeho trochu. Bylo to skvělé, protože my jsme si s bratry opravdu hodně podobní. Vždycky jsme si rozuměli. Samozřejmě byla doba, kdy jsme si našli svoje vlastní kamarády a byli hlavně s nimi, ale kolem dvacítky jsme se k sobě začali zase vracet a trávit spolu mnohem víc času.
Někdy v té době jste se rozhodl jít na vojenskou školu. Proč?
Popravdě já jsem školou odjakživa proplouval snadno. Rychle jsem se učil, no, ani jsem se učit nemusel, ale ani jsem nebyl příliš ukázněný. Navíc jsem byl přesvědčený, že budu profesionální fotbalista. Byl jsem si tím opravdu jistý, takže podle toho na střední škole vypadaly i moje známky. Na některé předměty jsem skoro nechodil, třeba na matematiku nebo na fyziku. Jenomže pak jsem si zpřetrhal vazy v koleni a bylo jasné, že na profesionální kariéru fotbalisty mohu zapomenout. Musel jsem vymyslet plán B. Rozhodl jsem se jít studovat, ale potřeboval jsem zlepšit známky a získat nějaké body navíc, abych se dostal na vysokou. A k tomu mi pomohla vojenská škola. Naučil jsem se tam učit, být zodpovědnější a získal jsem i body k přijímačkám.
Ve fotbale jste byl úspěšný, ještě lépe se vám dařilo v hudbě, což dokládá popularita vaší kapely Di Derre v Norsku. Jde vám psaní, lezení po skalách... Je něco, v čem jste vyloženě špatný?
Jo, neumím vařit a jsem mimořádně špatný řidič. Když někdy musím pro někoho uvařit, volám dceři. Ona vaří báječně. Zavolám jí na videohovor, telefon si položím v kuchyni a ona mě na dálku instruuje. Říká mi, kolik, čeho a kam přidat, aby se to dalo sníst.
A to řízení? Opravdu neumíte řídit?
Je to fakt divné, že jsem tak špatný řidič. Nechápu, jak je to možné, už proto, že jsem se během studií dokonce nějaký čas živil jako taxikář. Všichni moji bratři jsou skvělí řidiči. Vzpomínám, jak jsme se v mládí střídali za volantem, abychom se trochu vyjezdili, a oni nikdy nechtěli, abych řídil já, když na mě přišla řada. Vždycky říkali: „Ne, ty teď nemusíš, já to vezmu za tebe, Jo.“ Vůbec se mnou nechtěli jezdit, protože mi to nešlo.
Co si myslíte, že je hlavním předpokladem úspěchu?
Myslím, že štěstí. Talent je důležitý, nějaká disciplína také, ale nejdůležitější je mít štěstí. Být ve správné chvíli na správném místě, potkat ty správné lidi. Jsem si jistý, že na světě je spousta vynikajících spisovatelů nebo muzikantů, o kterých nikdy neuslyšíme, protože zkrátka neměli štěstí.
Píšete romány, povídky, dětské knihy. Co memoáry? Napíšete někdy memoáry, už teď je zřejmé, že by to bylo poutavé čtení.
Asi spíš ne. Tedy alespoň o tom zatím neuvažuji. Zrovna nedávno se mi stalo, že mi zavolal agent jednoho slavného a velmi úspěšného atleta, určitě byste ho znala. Ptali se mě, jestli bych nechtěl napsat jeho paměti, že by o to stál. Jenomže já jsem ho musel odmítnout. Vysvětlil jsem jim, že problém toho sportovce je, že má za sebou neskutečně úspěšnou kariéru, byl fantastický a dařilo se mu bez výkyvů po celou dobu, všechno mu vyšlo…
Takže trochu nudné čtení…
Přesně tak. Bylo by to nudné čtení. V tom příběhu by nebyl žádný vzdor, žádné překonávání těžkých životních překážek a peripetií. Musel jsem to odmítnout.
Bojíte se, že vaše memoáry by byly stejně nudné čtení?
Bude to znít asi zvláštně, ale trochu ano. Samozřejmě že jsem zažil těžké chvíle, musel jsem se v životě poprat s různými nesnázemi, ale pořád si myslím, že navzdory nějakým dílčím nezdarům a smutným zážitkům, bych z toho nic moc nevykřesal. Prostě myslím, že celkově se mi nestalo nic tak dramatického, aby z toho byl dobrý příběh.
JO NESBØ (61)
- Narodil se v Oslu.
- Vyrůstal v rodině vášnivých čtenářů a vypravěčů.
- Vystudoval ekonomii a finanční analýzu v Bergenu.
- Působí v populární norské hudební kapele Di Derre.
- Napsal desítky úspěšných knih přeložených do více než 30 jazyků světa.
- Největší úspěch získala série o detektivovi Harry Holeovi, brzy vyjde 13. díl.
- Přes 10 let se věnuje lezení po skalních útvarech, tzv. boulderingu.
- Má dceru.
Čtvrt století s Harry Holem
Kdyby si Jo Nesbø před více než čtyřiceti lety neporanil koleno, možná bychom ho znali z trávníku některého z předních fotbalových klubů. Ideálně anglického Tottenheim Hotspur. Tam se totiž Nor, který se narodil 29. března 1960, od mládí chystal. A dařilo se mu. V Norsku hrál za prestižní prvoligový klub Molde FK a čekal na lano do Anglie. Jenže místo lana přišly přetržené vazy a konec profesionální kariéry. „Hledal jsem plán B,“ vypráví Nesbø, který posléze vystudoval ekonomii a stal se makléřem. Ke studiu tabulek a investic ale jeho duše potřebovala trochu odreagování, a protože „brnkal pár akordů“ na kytaru, založil kapelu De Tusen Hjem. S kluky z kapely hráli ten druh noise rocku, jehož dosáhnete, když „hrajete fakt špatně, máte hodně elektřiny, velké zesilovače a cvičíte ve sklepě“, vzpomínal mnohem později. Mnoho fanoušků neměli a jeden po druhém je opouštěli i zpěváci, až někoho napadlo postavit za mikrofon Jo Nesbøa. Ostatně psal texty většiny písní, vcítit se uměl. Nestalo se nic závratného, nahráli singl, hráli v klubech, a když se po dokončení studia rozpadli, všimli si toho „akorát tak naši příbuzní. Někteří.“. Nesbø začal pracovat ve finanční sféře a napadlo ho, že by vedle toho mohl psát texty pro jiné hudebníky. Ukázal něco kamarádům v klubu a druhý den založili skupinu Di Derre. O rok později vyrazili na turné, o dva získali nahrávací smlouvu a jejich druhé album se stalo nejprodávanější deskou v Norsku za mnoho let. Koncerty vyprodávali za hodinu. Někdejší fotbalista se stal popovou hvězdou. Výnosnou práci ve financích ale neopustil, přes den se dobře živil jako makléř, v noci zářil na jevišti. „Po čase jsem málem vyhořel,“ vzpomíná, jak si po pětatřicítce a smrti otce uvědomil, že je třeba zpomalit. Udělal si volno a vyrazil na půl roku do Austrálie. Chtěl tam napsat knihu o kapele, o což ho požádala manažerka. Rukopis přivezl. O kapele to ale nebylo. Zrodil se Harry Hole. Detektiv, který brilantně rozplétá krimi zápletky, ale sám bojuje se svými běsy a alkoholem. A samozřejmě – z knihy se stal trhák, ocenila ji nejen kritika, ale stala se jedním z nejprodávanějších titulů. Nezůstalo jen u ní. Nesbø od té doby napsal řadu dalších knih, ne vždy o Harrym H., který letos oslavil 25 let od svého vzniku.
ZDROJ: časopis Vlasta
