V roce 2007 byl už Jo Nesbø světově proslulý. Měl za sebou vydání šesti detektivek s Harry Holem, vycházel Sněhulák, to ještě norský bestsellerista netušil, jaký poprask strne za pár let film. Přesto si tenhle spisovatel, původně taxikář, makléř a muzikant, odskočil k jinému žánru: napsal první díl dětské série o Doktoru Proktorovi a malém Bulíkovi a Líze. Zrodil se Doktor Proktor a prdící prášek. Senzace. Recenze byly skoro tak dobré, jako v případě detektivek a thrilleru Lovci hlav. „Doktor Proktor vznikl z příběhů, které jsem vyprávěl své dceři před spaním. Diktovala mi, co v nich má být: děvčátko jako je ona. A pak chlapec, který bude menší než to děvčátko, protože se v té době, kdy jsme pohádky vymýšleli, bála chlapců. A pak si přála profesora, docela bláznivého. Prdění byl zase můj vklad do příběhů. Večer se vždycky ptala: A tati, budeš dnes prdět? Ale jen maličko! Slíbil jsem, že jenom maličko, ale i tak to vydalo na čtyři knihy,“ smál se Nesbø v jednom z rozhovorů.

Čtěte také

Obtěžování na pracovišti je vážný problém

Čtěte také

Me too jako výmysl ze západu? Když žena říká ne, myslí ne!

Stejně jako on i mnoho jiných slavných spisovatelů napsalo jaksi bokem knihu pro děti – protože měli vlastní děti a psaní pro ně vzniklo z původně uspávacích vyprávěnek. Nesbø v tom zkrátka není sám a nebyl první! Třeba u nás takhle vznikl Edudant a Francimor, skoro sto let před Nesbem, když Karel Poláček, tehdy už známý novinář a autor, vyprávěl své dceři Jiřině o dvou synech čarodějnice Halabáby.

Kozáky krájíme do polívky

V Poznámkách o tvorbě, zhruba v době, kdy vyšel Poláčkův dětský příběh, napsal Karel Čapek: „Mám totiž vážně za to, že není nedůstojno psát pro děti, ale že je velmi nedůstojno psát pro ně špatně.“ I on je autorem knih pro děti. A na rozdíl od mnoha jiných autorů Čapek tohle dětské psaní bral velmi vážně a promýšlel ho i teoreticky: „Když vidím malé děti od čtyř do pěti let nahoru, tak mě u nich překvapuje ta frenetická potřeba jazyka, jak milují slova, jak jsou šťastné, když najdou nové slovo. Myslím tedy, že dětská literatura má mít ten nejbohatší a nejkypřejší jazyk. Odnese-li si dítě málo slov z dětství, bude jich znát málo po celý život. To je pro mě problém dětské literatury. Dát dětem co nejvíce slov, představ a schopnosti vyjadřovat se – pamatujte si, že slova jsou myšlenky, celý duševní fond,“ vysvětloval v eseji O psaní. V roce 1932, kdy psal Čapek svých Devatero pohádek, se humor pro děti nenosil, pohádky měly být mravoučné, výchovné. Čapek to vzal za jiný konec: „My se kozáků nebojíme, my je krájíme do polívky,“ stojí v Pohádce tulácké. Kozáka – bojovníka tady Čapek hravě zaměnil za kozáka – houbu. A podobně chytře si hrál s jazykem i v Pohádce doktorské: „Tak tady ho máme, pane sultáne. Je to slovutný a světoznámý lékař Dr Voštěp; abyste věděl, jaký je to doktor, tedy do práce je jako Dr Ak, je placen jako Dr Ahodár, jí jako Dr Avec a pije jako Dr Omedár. To jsou totiž, pane sultáne, samí slavní a učení doktoři, z čehož je patrno, že jsme kápli na toho pravého.“ Zatímco Čapkovy pohádky kritika přijala, Poláček to měl s Edudantem a Francimorem těžší. V Lidových novinách tehdy vyšel odsudek Marie Majerové, která si dětskou pohádku představovala mnohem méně ztřeštěně a postrádala právě ten mravoučný rozměr: „Má-li dítě pochopit vše, co je v knize obsaženo, tedy její ironii, její kritiku konvenčnosti řeči, klišé slov, pojmů, výrazů, obratů, její karikování lidských charakterů, její parodii pohádkářského slovníku anebo patosu historických povídek, musí mít v sobě již tolik přečtených knih a tolik životní zkušenosti, že vlastně přestává být dítětem.“

Čtěte také

Láska mezi pohlavím nerozlišuje

Čtěte také

Bylo mi přes čtyřicet, když jsem se zamilovala do ženy. Pro dceru jsem cool

Eco, Rushdie i Bond

Knihy pro děti napsal Umberto Eco (tři příběhy Bomba a generál, Tři kosmonauti a Skřítkové z Ňú vznikly už v šedesátých letech, ale knižně vyšly až krátce před autorovou smrtí) i Salomon Rushdie (Hárún a moře příběhů nebo Luka a Oheň života), dokonce i slavná Betty MacDonald, ta stvořila paní Láryfáry pro svoji praneteř Sáru a první díl vyšel jen dva roky po knize Vejce a já v roce 1947.

Gerald Durell měl za sebou už desítky knih pro dospělé, když vydal Mluvící balík – a dnes ho znají čeští čtenáři spíš díky němu (a Bornovým ilustracím nebo Čarokraji bratří Formanů) než díky knihám o zvířatech a expedicích.

Čtěte také

Dora Kaprálová Utrpení a jiné žánry Druhé město, 200 stran, 289 korun

Čtěte také

Vlast(n)í recenze: Utrpení a jiné žánry

V roce 1909 získala jako první žena Nobelovu cenu za literaturu Švédka Selma Lagerlöf. Autorka románu Gösta Berling nebo trilogie započaté šestisetstránkovým dílem Löwensköldův prsten byla královskou učitelskou společností požádána, aby pomohla vštípit dětem pravidla správného chování, a uvedla je do vlastivědy. Tak vznikla Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem, v níž je zlobivý kluk zakletý ve skřítka a spolu s husami letí z jihu skandinávského cípu až do Laponska, kde husy hnízdí, a zase zpátky. Cestou navíc potká mnoho zvířat, takže cestopis je doplněný i základy přírodopisu. Kniha je „poučná a vážná a není v ní jediné slovo nepravdivé,“ jak sama tvrdila nobelistka Lagerlöf. A díky českému vydání z šedesátých let a možná i díky několika televizním zpracováním dnes i mnoho českých dětí ví, že Kebnekaise je nejvyšší hora Švédska, protože právě odtud pochází husa Aka.

Čtěte také

Každý si své poslední rozloučení představuje jinak

Čtěte také

Ekologické pohřbívání: A po smrti ať ve mně hnízdí ptáci

A další pohádkář, do kterého byste to neřekli: Ian Fleming, známý především jako otec proslulého Jamese Bonda, jehož dobrodružství autora řadí mezi kultovní tvůrce špionážních románů, vydal v roce 1964 Kouzelné autíčko. Fleming obloukem obešel vlastní popularitu a napsal (si) něco čistě pro děti: do dobrodružství rodiny Popplových vložil především svou lásku k motorovým vozidlům, přičemž na prvním místě stojí proslulý model Čiky Čiky Bang Bang, jejž v roce 1920 sestrojil hrabě Louis Zborowski a inženýr Clive Gallop na panství v Canterbury. Létající auto zaujalo čtenáře natolik, že čtyři roky po jeho vydání vznikl podle Flemingovy knihy i film, na jehož scénáři se nepodílel nikdo jiný než Roald Dahl.

Právě Roald Dahl říkal, že psát pro děti je to nejtěžší. „Je to těžké, protože se snadno začnete podbízet. Děti jsou neúprosné a jejich čtenářská pozornost se nezískává snadno. Autor si začne vypomáhat, třeba i lacině. Ale literatura pro dospělé s sebou nese opačné riziko: touhu udělat dojem,“ vysvětluje v jednom rozhovoru Iva Procházková, jedna z nejvýznamnějších českých dětských autorek, která už v roce 2006, v době, kdy smrt nebyla literárně zdaleka tak „in“, jako je dnes, napsala Myši patří do nebe. Ano, předloha k onomu loňskému filmovému trháku. Ani ona není výhradně spisovatelkou pro děti, ale uznání sklízí i jako autorka detektivek a knih pro dospělé.

Čtěte také

Bianca Bellová

Čtěte také

Vlast(n)í recenze: Mytický Ostrov mezi morem a Šehrezádou

Od mravouky ke sdílení

„V minulosti, kdy ještě dětské knihy obsahovaly převážně taková ta hmatatelně výchovná, až moralistická poselství, to byla třeba potřeba napsat pro svoje vlastní děti něco zábavného, říkal Paul Maar,“ cituje slavného německého autora jedna ze zakladatelek e-shopu a knihkupectví Dlouhá Punčocha Zuzana Streichsbierová. A dodává, že někteří autoři dospělé literatury se psát pro děti strachují, protože to vnímají jako obtížnější disciplínu. „Nedokážeme už jako dospělí psát dětským pohledem? Jsou děti kritičtější čtenáři, jen tak něco neberou?“ přemýšlí – a protože ji knihy živí a doma má sama děti, když má jmenovat, kdo zásadní ze slavných autorů se se psaním pro děti „popasoval“ dobře, vybírá Petru Soukupovou. „Protože píše uvěřitelně,“ vysvětluje svoji volbu. Současná tvorba Petry Soukupové přitom „jede“ ještě v jiných kolejích: nenabízí žádný nadpřirozený nebo fantasy svět, nerozesmívá ani nepřekvapuje ztřeštěnými výmysly, jako je létající auto nebo prdící vynález. Ve svých knihách pro větší děti a dospívající staví prostředí, které čtenáři důvěrně znají, včetně nefunkčních rodin a nespravedlností, které se dětem v reálném životě dějí. A přestože to není snadné čtení často ani pro dospělé, skýtá Soukupová třeba v knize Kdo zabil Snížka nebo Bertík a Čmuchadlo to, co je pro čtení sdílené s dětmi zásadní: možnost nastolit téma a společně se o něm bavit. Odrazový můstek ke společně strávenému času. I kdyby naplněnému diskusí o něčem bolavém. Ne každý to skousne, například v diskusích na webu Databáze literatury si nejeden čtenář stěžuje, že Soukupové postavy kouří, pijí, nadávají a jsou vulgární. A že něco takového do tvorby pro děti nepatří. Ne, že by bylo nutné cpát neřesti do každé pohádky, ale literatura (ani ta pro děti) není žádná porcelánová panenka, snese i horší věci a často díky tomu, že se nebojí hraničních témat nebo výrazových prostředků, spustí v hlavách či srdcích čtenářů procesy, které by jednoduchým vyprávěním o statečném rytíři a zakleté princezně nikdy nezpůsobila.

Čtěte také

Barbora Šťastná

Čtěte také

Vlast(n)í recenze: Tři generace skvělých Samotářek

Stejně drsně může působit i tvorba Petry Braunové. Její Nejhorší den v životě třeťáka Filipa L. je o rozchodu rodičů a i tady je příběh místem, kde se rodí otázky a není dobré v nich nechávat dětské čtenáře samotné. Ostatně podobně je na tom tvorba třetí současné Petry, Petry Dvořákové. Julie mezi slovy je taky o rozchodu a o tom, jak poznamenává dětský svět. Její knihu Každý má svou lajnu by pak měl do rukou dostat kaž­dý teenager, nejen ten čerstvě zamilovaný. 

Čtěte také

Dora Kaprálová Utrpení a jiné žánry Druhé město, 200 stran, 289 korun

Čtěte také

Vlast(n)í recenze: Utrpení a jiné žánry

Co dala Tove Jansson dětem a co jí to vzalo

Co dala Tove Jansson dětem a co jí to vzalo
Viktor Jansson byl sochařem, v roce 1914 se jeho ženě, ilustrátorce Signe, narodila v Helsinkách holčička Tove. Kreslit začala ještě dřív, než se naučila chodit. První knížku napsala ve třinácti, nakreslila si k ní ilustrace, a když dospěla, vydala se studovat umění do Stockholmu, Říma a Paříže. Jenomže ženám v té době akademie příliš nepřály, Tove brzy ze studií sběhla, založila si vlastní umělecký kolektiv a odstěhovala se zpět do Helsinek. Přišla druhá světová válka. Tove kreslila politické karikatury a psala protiválečné sloupky. Byla to traumatizující doba, její milovaný bratr musel narukovat, kamarádky emigrovaly. V roce 1945 si Tove vymyslela rodinu hodných skřítků, jejichž idylické údolí má zničit kometa – skrytý obraz války. Právě se zrodili muminci. Příběhy o skřítcích muminech měly původně jen doplnit její malířskou tvorbu. Podnikavý a trochu popletený tatínek, laskavá maminka, která kouří a smaží palačinky, malá Mia, jenž představuje Tove jako holčičku, přátelské prostředí nakloněné všem příchozím. I když jsou muminci určeni dětem, Tove jimi vyprávěla i o svém životě. Když se Tove zamiluje do umělkyně Tuulikki Pietily, stvoří Tiki, která muminka provází Čarovnou zimou. To už jsou muminci slavní. Denně je v mnoha zemích sleduje dvanáct milionů čtenářů ve stripech, které Tove kreslí pro noviny, k tomu píše knižní příběhy. Nemá čas na vlastní „dospělácké“ psaní, kreslení, malování. Nemá čas na svoji Tiki, odpovídá na dopisy, které všechny začínají stejně: „Milý muminku…“ Z Tove se stává muminí maminka a tu roli začíná nenávidět. Fanoušci ji pronásledují. Muminci mají svoji značku. Jsou všude. Ženy si koupí ostrov a na něm postaví domek bez elektřiny, kam utíkají, staví umělecká díla z pomíjivých přírodnin, ale i tam je fanoušci dostihnou. Nakonec Tove s muminy skončí. Napíše poslední knihu, předá správu jejich práv svému bratrovi a odjede s Tiki na cestu kolem světa. Obě ženy zemřou v pokročilém věku (na následky kouření). „Upřímná může být jen radost a vášeň. Nic, co jsem dělala z povinnosti, mi nikdy radost nepřineslo. Ani mně, ani mému okolí,“ tvrdila Tove Jansson.

 

(Argo nedávno vydalo dva její texty pro dospělé, Dceru sochaře a Fair play. Příběh Tove jsme převyprávěli podle komiksu Pénélope Bagieu Nebojsy, který vyšel v nakladatelství Lipnik vloni.) 

ZDROJ: časopis Vlasta