Proč v dějinách válek chybí ženy?
Po generace, a i v současné době to platí, dějiny vyprávějí hlavně muži. Převažují mezi historiky, jsou primárně zváni do odborných panelů, večer ve zprávách spíše uslyšíte komentovat dějinné události historiky než historičky. Nejde přitom o to, že bychom historičky neměli, ale že máme tendenci věřit mužským odborníkům a ženy nebrat jako dostatečně erudované. Což je samozřejmě nesmysl. Takzvané velké dějiny, které se primárně učí ve školách, jsou politické dějiny, dějiny válek, přesun armád, uzavírání mocenských smluv. A je pravda, že po léta v této oblasti opravdu dominovali muži. Mnohem méně se ale mluví o tom, co zažívalo obyvatelstvo, jak se jich dotýkaly ony velké dějiny, jaký měly dopad na běžný život lidí. Dějiny každodennosti nebo sociální a kulturní dějiny jsou brávány jako doplnění těch „velkých“. Ale právě při tomto pohledu na dějiny bychom mohli ženy najít mnohem snadněji.
Ale daly a dají se najít na mnoha místech i v armádě.
Pracovaly jako spojařky, zdravotnice na obvazištích přímo na frontě nebo v nemocnicích za frontou, jako obsluha protiletadlových děl a technických služeb na letišti. Byly v polních pekárnách a prádelnách, v opravárenských dílnách. Podle historičky Reiny Pennington, která se zabývá nasazením žen v řadách Rudé armády během druhé světové války, tvořily ženy 40 procent všech lékařských nebo záchranářských pozic, v případě sester se jednalo o ženy ze sta procent. Podle jiné historičky Barbary Alpern Engel pouze vlastní bojové oddíly měly větší procento zraněných než lékařky v řadách střeleckých praporů.
Najdeme mezi nimi i legendy, z nichž měli muži respekt?
Legendární je například 588. pluk nočních bombardérů, jejichž osazenstvo nazývali němečtí vojáci Nachthexen (Noční čarodějnice). Byl to ryze ženský letecký pluk, jeden ze tří ženských leteckých pluků Rudé armády. Podnikaly noční bojové lety na starých dvouplošnících, během nichž doklouzaly s vypnutým motorem nad cíl, kde zhruba z výšky 500 m odhodily bomby a mimo dosah protivzdušné obrany se zase vrátily zpět. V řadách vojáků na zemi vzbuzovaly tyto lety oprávněný děs. Nelze nezmínit ani ženy v partyzánských oddílech.
Válka nikdy není jen mužská záležitost.
Je vlastně smutné, že v 21. století vedeme tuto debatu ne na teoretické úrovni, ale na ryze praktické, kdy nutnost bránit vlastní zemi vidíme denně ve zpravodajství z Ukrajiny. Pokud je moje země napadena, pokud jsou ničeny města a vesnice, kde žiji, pokud jsem v nebezpečí, měla bych mít možnost se do války zapojit bez ohledu na to, jestli jsem žena, nebo muž. Kdo vlastně určuje, co je správné a co bych jako žena měla v případě propuknutí války dělat? Putin je zastánce tradičních hodnot proti, jak on říká, měkkému Západu, který podporuje práva LGBT a dalších menšin. A tady ty tradiční hodnoty máme v podobě vybombardovaných měst a útoků na civilní obyvatelstvo.
Argumenty proti aktivní účasti žen v bojích se opírají o fyzické rozdíly. Není to už trochu passé?
Nemám ráda zevšeobecňování muži jsou takoví, ženy takové. Podle mě existuje mnohem více rozdílů uvnitř těchto obou skupin než mezi pohlavími. Argument fyzické zdatnosti neobstojí ani při bližším pohledu: v polních prádelnách druhé světové války ženy dřely od rána do večera, tahaly těžké nádoby s vodou, ručně v dřevěných korytech praly zablácené a často od krve špinavé prádlo. Kdo kdy musel v ruce přeprat kabát nebo sukni ví, jak těžké ty věci po namočení jsou.
ZDROJ: časopis Vlasta