Spolek Konsent vznikl před šesti lety. Jak se za tu dobu změnila debata o sexuálním násilí u nás?

Otevřel se prostor o tom mluvit, v médiích má téma sexuálního obtěžování mnohem víc prostoru než dřív, což souvisí i s tím, že právě v médiích se dostávají na důležité pozice ženy, kterým to téma přijde důležité. Dřív na těch pozicích seděli muži, kteří mají jinou zkušenost, a témata sexuálního obtěžování nebo násilí jim nepřipadala relevantní. Víme, že ten problém existuje, a bavíme se o něm. Ale zbývá spousta práce, kterou musíme udělat v souvislosti ne s otevíráním toho tématu, ale s jeho řešením. Objevuje se ten klasický argument, že to tak bylo vždycky a že to přece nějak vydržíme, že mladí jsou prostě přecitlivělí. Že jsme to zažily skoro všechny a že jsme to taky všechny nějak přežily, tak proč čeřit vodu. Další problém k řešení je politická rovina.

Proč je politické řešení problém?

Protože v politice je málo žen. Musíme „zvědomit“ to, proč je třeba, aby ženy byly v politice.

Proč tedy?

V jednom průzkumu se doptávali, proč je tak málo žen v politice. Když odpovídaly ženy, vyjmenovaly řadu důvodů. Máme děti, nemůžeme večer sedět dlouho ve sněmovně, ráno je vedeme do školky, nemůžeme ráno v sedm na jednání vlády, těžko se to časově skloubí, pečujeme o staré rodiče. Když se ptali mužů, odpovídali, že ženy do politiky prostě nechtějí. Nedostatek žen v politice pak vede k tomu, že při otevírání témat dotýkajících se především žen, jako je třeba násilí na ženách, narážíme na spoustu mužů, kteří ta témata blokují, protože jim nepřijdou podstatná. Snažíme se teď hlavně o to, aby se změnila definice znásilnění.

V jakém smyslu?

Dnes je znásilnění definované jako akt, kde dojde k fyzickému násilí. Z praxe ale víme, že až v sedmdesáti procentech případů k násilí nedojde, protože oběť zamrzne a „nechá se“ znásilnit, nebojuje. Chceme, aby to naše právo reflektovalo, aby bylo jasné, že i sex bez souhlasu je znásilnění. Jenomže mezi politiky je spousta mužů, kteří tvrdí, že je to zbytečné nebo příliš radikální. Mají z toho strach, chtěli by to několik let zkoumat. A my tady máme dvanáct tisíc znásilněných žen ročně, kterým by ta nová definice pomohla hned. Muži ale vidí spoustu témat jinak než ženy, nejde jen o sexuální násilí.

Která třeba ještě?

Třeba celá debata o dvouletých dětech ve školkách. Návrh zákona nepočítal s tím, že by do školky musely jít všechny dvouleté děti, ale že by byla otevřená možnost, aby tam některé mohly, protože by to jejich matkám ulevilo, mohly by ty děti lépe živit, mohly by dělat kariéru.

Daří se vysvětlovat politikům a političkám, jak to myslíte?

Konsent se soustřeďuje na prevenci. Chodíme do škol, mluvíme s rodiči, pedagogy a pedagožkami. Nemáme příliš mnoho kapacit na to, abychom obcházeli politiky a političky a vysvětlovali jim, jak je třeba změnit zákon. Sněmovna je navíc mnohem konzervativnější než veřejnost. To je vidět třeba i na tématu manželství pro všechny. Tři čtvrtiny populace jsou pro, aby gayové a lesby mohli uzavírat manželství, ne jen registrované partnerství, ale politicky je to neprůchozí.

Co s tím?

Cesta vede přes vzdělávání. Píší nám studenti a studentky ze základních i středních škol, že mají zkušenost se sexuálním obtěžováním, ozývají se i pedagogové, kteří to vidí a nevědí si s tím rady. Nemají nástroje, jak to řešit. My jsme sice metodiku vyvinuli, ale není to metodika, která by byla závazně daná ministerstvem. Včera mi psala jedna paní učitelka, že si naši metodiku stáhla a že se v ní mluví o genderových stereotypech, které všichni u nich ve škole opakují. Typově předpokládají, že holky jsou hloupé na matematiku, ale budou mít hezky napsaný sešit a za to je budeme chválit. Ta učitelka si to uvědomila a hledá způsob, jak se toho zbavit. To je strašně důležité. Stejně jako je důležité, že ne každý pedagog reaguje na sexuální narážky namířené vůči studentkám slovy „Tohle musíš nějak vydržet, ty s tím naděláš“, ale že hledá cesty, co s tím.

Jsou mladí lidé vnímavější k projevům sexuálního násilí?

Určitě. Mladší generace se učí, že se o sebe má starat. Možná se vám zdá, že mladí jsou přecitlivělí, ale jsou jednak spíš stateční, že se umí ozvat, ale jsou také dobří v tom, že chápou, jak důležitá je sebepéče.

Jak dnes vypadá sexuální výchova na školách?

Je vedená stále spíš biologicky, jako výuka reprodukce, maximálně antikoncepce. Často se rozdělí děti do skupin na kluky a holky, klukům se řekne něco o kondomech a holkám něco o menstruaci. Většinou je to až ve vyšších ročnících, v době, kdy většina dívek stejně už dávno menstruuje. Existují samozřejmě školy, kde učí osvícení pedagogové a chtějí to dělat jinak. V roce 2010 se pokusilo ministerstvo školství vytvořit metodiku, jak učit sexuální výchovu, ale konzervativní Aliance pro rodinu vytvářela tak dlouho tlak na ministerstvo, že tu metodiku nakonec stáhli. Od té doby se nepodařil žádný pokrok. Víme, že je to důležité, že sami učitelé, děti i rodiče o tu metodiku stojí, ale ministerstvo ji nemá. Když přijdeme do poslanecké sněmovny, ptáme se, jak se máme zasadit o zkvalitnění sexuální výchovy. A mnoho politiků říká: My jsme pro, ale není to průchozí.

Proč je to pro někoho výhodné, nemít jasnou metodiku, jak učit o sexu?

Je to ultrakonzervativní názor, který říká, že sex má být až po svatbě, bez antikoncepce a mluvit se o něm má výhradně doma za zavřenými dveřmi. A tvrdí, že když se o sexu bude mluvit ve škole, budeme tím vybízet děti, aby byly sexuálně aktivní. To nesedí s reálnými daty: děti, které mají kvalitní sexuální výchovu, začínají se sexem později a provozují ho bezpečněji než děti, které nemají informace. Uvědomělí politici a političky ale říkají: když do toho začneme šťourat, můžeme také dopadnout úplně opačně, třeba jako v Polsku, kde je sexuální výchova zakázaná.

Jak moc se nás dotýkají právě události, které se odehrávají v Polsku nebo třeba situace kolem konzervativních tendencí ve Spojených státech?

Nemám strach, že by se pod vlivem toho, co se děje třeba kolem potratů v Texasu, zítra něco změnilo u nás. Ale mám obavy z plíživé změny. Když si toho nebudeme všímat, postupně se to může zhoršit. Kdybyste se před patnácti lety zeptala ve Spojených státech, jestli si někdo umí představit, že padne právo na legální přístup k potratu, vysmáli by se vám. Spousta lidí u nás říká: my nejsme konzervativní křesťanská země, u nás se to nemůže stát. Jenomže na případu Polek je vidět, jak se nás to dotýká.

V jakém smyslu?

Z legislativy EU plyne, že na lékařské ošetření u nás má právo každý člověk z Unie, i z Polska. Přitom u nás platí zákon, že není možné poskytnout potrat cizince. Jsou lékaři, kteří potraty Polkám poskytují, protože hledí na zákon EU, ale naopak jsou lékaři, kteří se bojí ho poskytnout, protože je to v rozporu s naší legislativou. Ministerstvo vydalo vyjádření, kde se staví za výklad pro poskytování potratů ženám z Polska, předseda lékařské unie stále tvrdí, že je to nejasné a že by bylo třeba změnit náš zákon, aby byl jasnější. V senátu se chystala novela zákona, která měla zákaz poskytovat potrat cizinkám ze zákona vyškrtnout a potraty Polek u nás tak jasně zlegalizovat. Jenomže to neprošlo ze senátu dál. Konzervativní kruhy to stoply. Takže jsme ve fázi, že sice nezakazujeme potraty, ale nejsme schopní prosadit liberálnější změnu k lepšímu. Vliv konzervativců skrze úspěchy v zahraničí posiluje, spolupracují celosvětově. I Hnutí pro život vypadalo před dvaceti lety jako fanatici, kteří nikoho nezajímali, dnes je to profesionální organizace, která na první pohled vypadá jako někdo, kdo chrání matky a děti. Kdo by nesouhlasil s jejich rétorikou?! Všichni si přejeme, aby matka, která je nečekaně těhotná, nemusela jít na potrat, když nechce. To je hezká myšlenka. Jenomže lidé nechodí na potrat z radosti. Je to krajní možnost – ale je třeba ji mít. Pojďme nastavit společnost tak, aby žena, která nechce jít na potrat, na něj jít nemusela, pomozme jí, aby měla finanční možnost dítě vychovat, podporujme jesle, školky, nastavme skutečnou prorodinnou politiku. Prosazujeme jen možnost volby. Nechodíme za ženami a nepřemlouváme je, aby šly na potrat. Jen chceme, aby měly volbu.

JOHANNA NEJEDLOVÁ

JOHANNA NEJEDLOVÁ

  • Spoluzakladatelka spolku Konsent, který se věnuje prevenci sexuálního násilí, a členka České ženské lobby.
  • Získala cenu Women of Europe v kategorii za aktivismus, ve které byly kromě ní nominovány například Švédka Greta Thunberg nebo Irka Síona Cahill.
  • Je členkou skupiny Observatory on Violence against Women při Evropské ženské lobby.

ZDROJ: časopis Vlasta