Jsem špatná matka, když nestíhám?

Nora Martincová | 19. 6. 2020

Doba od žen žádá, aby byly krásné, staraly se o muže, děti a domácnost a ještě přispívaly do rodinného rozpočtu. Jak to dopadá, popisuje utrápená Monika.

Čtyřicetiletá Monika má strach, že není jako máma dost dobrá. Občas jí to totiž ujede a utrhne se na děti. A taky dost křičí, když ji hodně zlobí. No a taky na ně nemá čas… Manžel je přes týden pracovně mimo domov, vrací se v pátek večer a v pondělí ráno zase odjíždí. A ona je tak na tři děti vlastně sama.

„Máme dvojčata, těm je jedenáct, a šestiletou holčičku. Chodím do práce a vážně mám výčitky svědomí, že nedělám věci tak, jak by se dělat měly. Snažím se omlouvat tím, že nemám jinou možnost, protože do práce chodit musím, abychom měli dost peněz na všechny potřeby. Ale pořád mám před očima obraz své mámy, která s námi byla doma až do mých deseti let…“

Chci být jako babička

Se sourozenci totiž byly tak časově za sebou, že Moničina máma byla pořád s někým na mateřské. Monika by taky ráda, ale nejde to. Zároveň ji strašně mrzí, že si s dětmi málokdy najde čas třeba na kreslení nebo čtení. Starší kluci ji už tak nepotřebují, umí si hrát sami. Ale holčička by určitě potřebovala větší péči.

„Jenomže já jí většinou pustím v televizi pohádku a jsem šťastná, že zatím můžu udělat něco v domácnosti, třeba uvařit večeři nebo zkontrolovat klukům úkoly. A to se často odbýváme jenom chlebem s máslem a salámem, když manžel není doma. Vlastně pořádně vařím jenom o víkendu, když přijede.

Když ho pak vidím, jak se s dětmi vyblbne, mám na jednu stranu radost, na druhou vztek. Já bych si s nimi taky ráda jen tak hrála. Jenže je musím vodit do školky a družiny a pak vyzvedávat a taky prát a žehlit a doma uklízet. Manžel čeká, že doma bude mít každý víkend naklizeno a připravené oblečení na příští týden. Nezajímá ho, že se to samo ve skříni nerodí.“

Často na ně křičím

Hodně práce Monice nevadí, i když je z toho unavená. Ale skutečně ji trápí, že se dětem nemůže věnovat podle svých představ. Je s nimi sice téměř pořád, ale ve skutečnosti jim jenom říká, co mají dělat, co si mají obléct, že mají uklidit hračky a jít si vyčistit zuby… Na nic dalšího jí už nezbývá energie. Hrozně by se jí líbilo jít s nimi třeba jen tak do kina nebo divadélka, ale v denním šrumci si to neumí představit.

„Taky mi vadí, že mám na děti někdy vztek, protože něco nedělají dost rychle, třeba se pomalu oblékají, a pak na ně řvu.“

Její máma prý na ně nikdy hlas nezvýšila. Nanejvýš jim domluvila – a stačilo to. „Jenže já mám ráno v sedm vždycky takový spěch, abych stihla kluky odevzdat v družině a holku ve školce a pak být ještě před osmou v práci, než otevřeme obchod, že mě každá minuta zdržení úplně vyvede z míry.“

Monika ví, že to nedělá správně. A určitě nechce, aby si děti pamatovaly hlavně to, jak na ně máma křičela a pak jim pustila televizi. Ale neví, jak jinak to zařídit, protože nemají ve městě žádnou babičku, která by pomohla. A Moničin plat rodina opravdu potřebuje.

Rovné příležitosti

„Vždycky se musím smát, když v televizi říkají, že ženy mají mít v práci rovné příležitosti s muži. Já bych se té práce namouduši ráda vzdala. Jenomže to by musel muž vydělávat nejmíň o polovinu víc než teď, jinak si to nemůžeme dovolit. Taky bych si klidně najala chůvu, třeba aby děti ráno odvedla. Jenomže to bych vlastně vydělávala jenom na její plat, a to už bych rovnou mohla zůstat doma,“ zvažuje možnosti.

Monika neví, co by měla dělat. Občas se snaží si o tom s manželem promluvit, ale myslí, že on nechápe, o čem je řeč. Podle něj Monika všechno v pohodě zvládá. Je přece navařeno, děti jsou čisté, doma je uklizeno a oblečení má přichystané. Monika nechce být protivná ani na něj, protože se určitě snaží vydělávat dost. Jenomže neví, jak to má všechno dál zvládat.

Co dělat?

  • Monika může myslet na to, že se jí brzy uleví, protože kluci jsou opravdu už velcí. Dcerka sice půjde do první třídy, ale kluci už budou dost samostatní.
  • Má ovšem pravdu, že její muž asi skutečně nerozumí tomu, co se mu snaží vysvětlit. Mužský přístup k domácnosti a dětem je opravdu jiný než ženský. Nejspíš by si něčeho vážně všiml teprve, až kdyby se opravdu zhroutila. A pak by se divil, proč mu nic neřekla…
  • Možným způsobem, jak si pomoci už teď, se jeví spolupráce s nějakou jinou maminkou. Mohou si vzájemně vypomoct například s vařením a hlídáním. Mohla by zkusit dát inzerát, třeba by se někdo našel.
  • Taky se může pokusit najít i dobrovolnou babičku, která nemá vlastní vnoučata a ráda by zadarmo s dětmi pomohla. Hledejte na internetu hesla jako „náhradní“ nebo „adoptivní“ babička, dědeček či prarodiče.