Amerika svobodná, země zaslíbená – to už neplatí?

Svoboda je v Americe stále vnímána jako nutnost, zásadní věc, naprosto samozřejmá součást života. Ale při této samozřejmosti ji stejně pořád hledáme. Vždy existuje prostor mezi svobodou podle ústavy a svobodou reálnou. Teď, nejen kvůli současné politické situaci a vládě prezidenta Trumpa, ovšem i v Americe dostává svoboda pořádně na frak.

Celý život jste působil v univerzitním prostředí. Je svoboda ohrožena i na akademické půdě?

V mnoha ohledech a podílejí se na tom obě strany politického spektra. Lidé napravo se snaží omezit výběr knih, zejména levicových autorů, které studenti mohou číst, zatímco seznam knih, které by číst neměli, neustále narůstá. Ale ironií doby je, že podobné věci se teď dějí i z levé strany.

Čtěte také

Klára Kolouchová se svou kamarádkou Janou Počtovou natočila film o svém výstupu na K2

Čtěte také

Klára Kolouchová o výstupu na K2, o stýskání po dětech a novém filmu

Prý i studenti agresivně bojují proti opačným názorům.

Sami studenti často přijímají určité doktríny a ujímají se role policajtů, hlídají, co učitelé řeknou. Je velmi snadné se jich dotknout, jsou okamžitě připraveni na boj. To je však v rozporu s tím, co je účelem a součástí vzdělání. Občas nás může jiný názor rozčílit, ale přece ho nebudeme zatracovat. Když omezujeme nebo diktujeme, co studenti mohou a nemohou číst, o čem mohou a nemohou přemýšlet či debatovat, to je zlé – a přesně to se teď u nás děje. Dokonce mi to do jisté míry připomíná situaci v Československu za komunistů. Lidé o některých věcech nesměli mluvit a nesměli na ně ani myslet.

Jak to vypadalo, když jste studoval vy?

Chodilo to jinak. Profesor řekl: Esej odevzdáte do pondělí do devíti ráno, ať je na patnáct stránek. Když jsem neodevzdal, dostal jsem F – a bylo. Avšak jako učitel jsem byl pod tlakem: Patnáctistránkovou esej nikdo nenapíše, spokoj se s pěti stránkami, když to student neodevzdá v pondělí, úterý je taky fajn, ne? A ve středu už si musíme promluvit, hm, ale nakonec oukej.

Četla jsem, že jste se během let, kdy jste přednášel literární vědu a tvůrčí psaní, stěhoval osmnáctkrát. Jak je to možné?

Připouštím, že moje kočování je i na Ameriku výjimečné. Pokusím se to vysvětlit. Kdybych býval hned po doktorátu vzal místo učitele například na státní univerzitě v Tennessee, možná bych ani nemusel publikovat knihu, stačil by jeden dva články a za pět šest let bych dostal definitivu, stálé místo. Avšak chcete-li pracovat na prestižnější univerzitě, a tam mě moje ambice vedly, není tak snadné získat dlouholetý úvazek. Ale není to jen univerzitní systém, to je Amerika. Lidé se stěhují, přesunují, všichni hledáme lepší místo, kde budeme spokojenější, kde nám to lépe sedne.

Čtěte také

Čtěte také

Koučka Michaela Holišová o tom, v čem je stejné vedení týmů a výchova dětí

To stálé hledání vás muselo opakovaně připravovat o přátele.

Tak to je, pod hladinou americké společnosti teče řeka samoty. Amerika zvenku působí velmi přátelsky, ale ve skutečnosti tu žije mnoho osamělých lidí.

Je asi těžké stýkat se s širší rodinou, když má každý práci na jiné straně Ameriky.

Máme s Leslie dvě děti a nějak jsme dokázali, že spolu všichni dobře vycházíme. Vždy jsme se hrozili chvíle, kdy si děti budou hledat práci. Šance, že by ji oba našli někde poblíž nás, byla prakticky nulová. A my jsme to dokázali, sešli jsme se v místě, kde je nejen možné, ale naprosto přirozené být spolu. V Praze. Shodou okolností se náš Zack po studiu medicíny a letech ekologických aktivit v pralesech rozhodl pro pražskou FAMU. Takže on přišel první. Pak jsme se přistěhovali my a nakonec Praha zlákala i dceru Mayu. A tak si to užíváme.

Váš otec musel coby demokratický novinář v Lidových novinách emigrovat. V Americe se vypracoval na uznávaného intelektuála. Bylo něco takového výjimečné?

Otec byl po mnoha stránkách výjimečný člověk. Inteligentní a tvrdohlavý. Když emigroval přes Rakousko nejprve do Austrálie, prakticky nemluvil anglicky. Ale pořád seděl se slovníkem a novinami, dokud se novou řeč nenaučil. Rok poté, co přišel do Ameriky, už studoval na Newyorské univerzitě – jak to dokázal, nevím. Rok nato přestoupil na Kolumbijskou univerzitu, na doktorandské studium. Úžasné, jak to zvládl.

Zato vaše maminka v Americe moc šťastná nebyla. Ve svých memoárech Daleko v srdci jste vylíčil její závislost na lécích i stýskání po domově a po muži, kterého milovala a kterého emigrací opustila…

A k tomu ta americká samota. Maminka ji víc prožívala. Tatínek měl schopnost ty rozdíly a ztráty víc ignorovat. Jeho angličtina byla mnohem horší než maminčina, ale neřešil to. Třicet let bez problémů přednášel a v práci nalézal uspokojení.

Čtěte také

Mirka Vopavová, novinářka a scénáristka

Čtěte také

Glosa Mirky Zlatníkové: Odrostly vám děti? Dejte si pohov!

Po sametové revoluci se rodiče do Československa vrátili. Ale už ne spolu.

Tatínek se vrátil, to už měl pár let před důchodem. Někdy v té době se rodiče rozvedli, ale jejich manželství už bylo dlouho za zenitem. Já byl v té době již ženatý a žil jsem v San Diegu. Kdykoli jsem přijel do Prahy, vídávali jsme se. Otec dlouhé roky zastíral, jak moc se chtěl vrátit. To odpovídalo jeho povaze – když to není možné, tak na to nemyslím. Maminka to měla naopak – oč víc to není možné, o to víc na to nemohu přestat myslet.

Chystáte román zabývající se rokem 1948.

Moji rodiče v tom roce utekli z Československa, takže je to pro mě osobní téma. Ale na rok 1948 teprve dojde, teď mě nejvíc zajímají paralely mezi současným vývojem a událostmi v roce 1946, kdy rychle vzala zasvé demokracie, která existovala pouhých dvacet let, za války zmizela, pak se zase rychle vracela a za dva roky byla pryč.

To je zásadní moment naší historie. Jak vnímáte odchod, respektive útěk rodičů v roce 1948?

Můj otec, Zdenek Slouka, pracoval v redakci Peroutkových Lidových novin. A v nich jasně vyjadřoval svůj postoj ke komunistům. Po únoru 1948 mu šlo o život. Neměl na výběr. Utekli s maminkou a nebylo to vůbec lehké. Odlišné povahy, jiná očekávání… Tatínek byl vždy svobodnější, méně emocionální, přizpůsobivější životu, dokázal si v něm najít svou radost. To se mamince v cizině nepodařilo. Ale myslím si, že Ameriku měla i ráda. Když jsem byl malý, prožili jsme spolu spoustu dobrých chvil.

Mark s maminkou Olgou, která nesla emigraci velmi těžce, šťastná byla snad jen, když byl její syn malý, zažili spolu spoustu dobrých chvil. Zdroj: Archiv Marka Slouky

Zdá se, že jste dnes spokojený, ze života v Česku nadšený.

Jsem nadšený, jsem šťastný a lituji, že jsme neodešli dřív, ale aspoň tak. Vím, že zde existují problémy, ale nám osobně tady život vyhovuje. Ten fakt, že žijeme s dětmi ve stejném městě. Že nepotřebuji auto. Když máme za sebou náročný den, řeknu Leslie: Pojď, skočíme si na večeři nebo na skleničku vína – a nemusím řešit, jestli si to můžeme dovolit. Radujeme se tady z malých věcí. A nebojíme se, kriminalita tu samozřejmě také je, ale nedá se to srovnat. Dva roky prakticky den co den chodíme do Stromovky. Krásný park. V létě děti skáčou do rybníků, v zimě bruslí, lidé se baví. Za dva roky jsem nezažil vážnější konflikt. Jdeme parkem, na chodníku se roztahuje pár mladších chlapíků, vypadá to, že by mohl nastat problém. Přiblížíme se – a oni poodstoupí a omluví se, pardon. Když se to stane postoprvé, tak to o něčem vypovídá.

Mark Slouka

 

• Americký romanopisec a esejista, narodil se v New Yorku českým rodičům.

• Vystudoval Kolumbijskou univerzitu a vyučoval literaturu a tvůrčí psaní na řadě univerzit v USA.

• Jeho povídky a eseje se objevují ve výběrech nejlepší americké literární tvorby. Mezi jeho nejúspěšnější a do češtiny přeložené knihy patří román Viditelný svět (česky 2008) a memoáry Daleko v srdci (česky 2018), v nichž popisuje život svých rodičů – českých emigrantů. V češtině vyšla i první sbírka povídek Ztracené jezero (česky 2002).