Mám tchyni, vycházíme spolu celkem dobře, jen s mojí pětiletou dcerou to moc neumí. V létě jsme ji s mužem poprosili, zda by si ji mohla vzít na víkend. Neměla s tím problém, my se trochu báli. Proč? Protože hned při odjezdu, kdy naše dcera plakala, že se jí bude stýskat, jí maminka mého muže dorazila větou: „To jsem myslela, že už jsi velká holka a ne takové mimino!“ Co myslíte, pomohlo to? Ne, mělo to úplně opačný efekt, začala brečet ještě víc. Bylo jí to líto. Logicky. A to je přesně ono. Tchyně je hodná, ale často říká věty, které zraňují. Jaké to jsou?
Přestaň brečet! To jsi chlap? Kluci přece nepláčou!
Také tvrdíte, že kluci nepláčou? A proč by nemohli dát najevo emoce? Je snad lepší je zadržovat? Ne! Vlastně kdykoliv, když dítě pláče – ať už holka, nebo kluk – není dobré mu říkat: „Přestaň!“ Nebo ho přesvědčovat, že „to přece nic není“, nebo ještě hůř říkat mu, že „brečí jen mimina“. Pláč je přirozený, ano, dokonce i pro kluky. I pro vás, pokud vás tedy rodiče neučili ho zadržovat. A věřte, že děti rozhodně nepláčou s úmyslem vás naštvat nebo vytočit.
Co tedy dětem dětem říkat? „A co třeba neříkat nic? A místo toho pohladit, přitulit. Emoce nemáme schválně. Nikdo nechce být smutný či nahněvaný, nikdo se schválně nebojí. Emoce se nám zkrátka dějí a nezbývá, než je respektovat, u sebe samých stejně jako u dětí. Můžeme je učit své emoce přijatelným způsobem vyjadřovat, ale potlačovat bychom je neměli, to většinou nakonec udělá nějakou neplechu,“ radí psycholožka Pavla Koucká.
Jsi přecitlivělý/á. A mohou za to rodiče
Nesuďte, neškatulkujte. Když se dítěti něco nepovede, není hned nešikovné, když mu přijde něco líto a pláče, nemusí být hned přicitlivělé. Já se třeba dozvěděla, že dcera je lítostivá a plačtivá kvůli naší výchově. A není to náhodou naopak? Že to třeba babička tak dlouho opakovala, až se to doopravdy stalo? „Dítě nám věří, a když ho nějak onálepkujeme, třeba citlivkou, tak se s tím pravděpodobně identifikuje. A co by nebrečelo a nefňukalo, když je ta citlivka? To se přece patří, ne?,“ říká Koucká.
To táta v tvém věku už uměl…
A máme tu velmi oblíbenou kategorii – srovnávání. Prarodiče strašně rádi srovnávají dovednosti svých vnoučat, nebo je porovnávají s dovednostmi jejich syna či dcery, když byli malí: „To táta v tvém věku už jezdil na kole, Anička už pěkně čte a to je mladší.“ Pravděpodobně to nemyslí zle, chtějí třeba jen motivovat k tomu, aby to ten pomalejší rychle dohnal, ale i tahle cesta není ta nejlepší. Proč? „Tak třeba proto, že to kazí vztah k osobě, jež je nám dávána za příklad. Nebo proto, že to může vyvolat u dítěte odpor, který nemotivuje, ale naopak blokuje. Každé dítě je navíc jiné. Proč by mělo být stejné jako Anička? Nebo jako táta v jeho věku? Táta je jiný, byly jiné okolnosti a tak dále,“ upozorňuje psycholožka.
Buď hodný, nebo už tě nikdy nebudu hlídat!
Nechová se vnouček podle vašich představ? Křičí, běhá, neposedí… Možná už jste se přistihli, jak říkáte: „Nezlob, nebo už tě nikdy nebudu hlídat!“ nebo „Nekřič, nebo už ti nikdy nekoupím zmrzlinu!“ Ani tohle není nejlepší cesta. „Takový krásný protimluv říká: Nikdy neříkej nikdy! Ale vážně, není vhodné vyhrožovat, notabene tím, co stejně nehodláme splnit. Není vhodné odpírat dítěti svou přítomnost a lásku, když se nechová přesně podle našich přestav. A nešikovné je i samo slovo ‚nezlob‘. Protože co to je zlobení? Buďme konkrétnější, když po dítěti něco vyžadujeme,“ radí Pavla Koucká.
