„Teď zpětně jsem opravdu ráda, že jsem si chatku pořídila. I když to byl boj. Přestavovat sama polorozpadlou ‚kůču‘ bylo trochu nad moje síly, ale rodina pomáhala, jak to jen šlo. Brácha, syn i dcera, rodiče… Nakonec se chata vyloupla, ale na trvalé bydlení na stará kolena, jak jsem si původně myslela, to fakt nebylo,“ říká Judita. Chata stála ve vysoké stráni, jenom posekat kaskádovitý pozemek nebo ho na podzim shrabat byl nadlidský výkon. Přístavba nebyla možná, technika se na kopec nedostala, všechen materiál odtahali na zádech kamarádi nebo bývalý přítel. Když Juditě definitivně došlo, že chata k trvalému bydlení nebude, přišel covid.

Čtěte také

Málokdo by řekl, že mám nízké sebevědomí

Čtěte také

Andrea (41): Malé sebevědomí se snažím maskovat. Ale moc mi to nejde

Splněný sen

V té době bydlela Judita sama v malém pronajatém bytě v centru Prahy (děti už měly rodiny), pracovala na volné noze a placení drahého nájmu ve městě, kde „chcípnul pes“, jí přestalo dávat smysl. Podařilo se jí prodat chatu a za pět minut dvanáct, a to doslova, zažádala o hypotéku. V pětapadesáti, sama, díky bohu s penězi z prodeje chaty. A ono to vyšlo. „Hypotéku mám sice do pětasedmdesáti, ale já jsem byla vždycky střelec a pronájem bytu by mě stál i dál stejné peníze, tak jsem do toho šla.“ Koupila dům 70 km od Prahy a začala budovat. A opět s obrovskou pomocí nejbližších během pandemie dotáhla bydlení do zdárného konce. Má malou zahrádku a v domě dva byty, z nichž jeden pronajímá. A je šťastná.

Čtěte také

Vztahové problémy během pandemie? A má smysl to zkoušet dál?

Čtěte také

Alena (66): Dceři se hroutí vztah. Je na vině covid? Má vůbec smysl bojovat?

Trochu stres

Jediné, co jí dělá vrásky na čele, je nejistá budoucnost. Judita byla zvyklá se celý život starat o všechno sama, nikdy jí nic nespadlo do klína. Ale barák na hypotéku sahající daleko přes důchod, to už je trochu jiná káva. Chlapi, se kterými dosud žila, většinou očekávali podporu, i finanční, od ní, vždycky se vztah jevil jako na obláčku a pak přišly problémy. Jejich. V práci, v životě… Judita si uvědomuje, že zestárla. A přestože je zatím pracovních možností dost, krize se na nabídce podepsala a na finančním ohodnocení jakbysmet. I proto si ke svým aktivitám, které ji dosud živily, přibrala práci noční recepční v jednom blízkém hotelu. Všichni okolo ji zrazovali – na to už nemáš věk, zničí tě to, rozhodíš si biorytmus, to je pro mladý holky…

Čtěte také

Eva Jakoubková s osudovým mužem Petrem Novákem

Čtěte také

Eva Jakoubková: Královnu jeviště s uhrančivýma očima zničil alkohol i manžel

Nejistá budoucnost

„Vím, že moji blízcí mají pravdu, na druhou stranu si říkám, že dokud to zdraví dovolí, budu pracovat, co to půjde, a pokusím se splatit co nejvíce z dluhu, který mi často nedá spát. Ale čas tak strašně rychle letí, chci si co nejvíce užívat vnoučat, dokud jim ještě stačím, života, kamarádů, zábavy a sportu, venkova a přírody... Ale jak vše skloubit, poplatit a do toho žít?“ sžírají Juditu pochybnosti.

Čtěte také

Alena Němečková

Čtěte také

Alena Němečková o největších ženských tabu a vlivu mořských vln na plodnost

Pohled odborníka: mediátorka Ing. Kateřina Bělková, Škola mediace

V úvodu svého příspěvku bych chtěla paní Juditě moc pogratulovat, že našla odvahu a plní si své sny. Jelikož mou disciplínou je pomáhat lidem řešit konflikty, dovolím si zaměřit se na ten jediný, který v případě paní Judity vidím, a to je její vnitřní konflikt. Dle informací, které od ní mám, se celá situace jeví tak, že v současnosti je paní Judita se svým životem spokojená, ale obává se toho, co přinese budoucnost, zejména až se dostane do důchodového věku, a jak se to projeví v její finanční situaci.

Druhou obavu, kterou v jejím příběhu spatřuji, je otázka, jak si srovnat priority, aby ve svém životě zvládla skloubit všechny své oblíbené aktivity.

Co se první obavy týče, z Juditina příběhu je patrné, že je velice aktivní a silnou ženou, proto nikde není psáno, že musí jít do důchodu, jakmile dosáhne důchodového věku, a vzhledem k tomu, že se dům skládá ze dvou bytových jednotek, má téměř jistý i příjem z pronájmu. Pokud bychom se měli více podívat na obavu, zda zvládne Judita i s nočními směnami vést stále tak aktivní život a mít dostatek prostoru pro vnoučata a své další aktivity, to nejspíše ukáže až čas. No a pokud by postupem času zjistila, že jí stávající nastavení nevyhovuje, určitě zde bude hrát důležitou roli komunikace, může si vyjednat s vedením hotelu jiné podmínky, úpravu pracovní doby, případně se podívat i po jiných pracovních nabídkách. Sektor služeb se jistě po korona krizi změní, ale já věřím, že to bude změna k lepšímu. Držím paní Juditě pěsti, ať se jí daří a nenechává si kazit radost obavami o budoucnost.

Kontakt: www.katerinabelkova.cz