Zemřela sice před dvaceti lety, ale některé její písně se dodnes ozývají z rozhlasu a často si je „půjčují“ i současné popové zpěvačky. Narodila se v roce 1929 v Mostě jako Judita Štěrbová. Tatínek byl Čech, maminka Němka. Jak píše ve své knize Lesk a bída slavných českých žen Robert Rohál, Juditin otec pracoval na dráze a svou dceru přihlásil do Sokola. Judita vzpomínala hodně na svou babičku, která byla výborná obchodnice a ještě lepší kuchařka. V roce 1938 Němci zabrali Sudety a Juditin otec se musel odstěhovat. Koupil domek v Řevnicích, kam za ním přijela jeho žena, zatímco Judita žila v Mostě s babičkou. Chodila do německé školy, do které musela zvládnout postupové zkoušky, jak píše Judita Čeřovská ve svých pamětech Je po dešti.

Napůl Němka, napůl Češka

Bylo jí dvanáct, když začala chodit na klavír, ale o kariéře zpěvačky tou dobou vůbec neuvažovala. Tehdy také zažívala zvláštní dilema, napůl Češka, napůl Němka. Obě povahy se v ní mísily, a jak sama později řekla, měla v sobě německý dril i pořádkumilovnost. Během války chodila hodně do kina na německé revuální filmy s písničkami a znala je i nazpaměť. S babičkou byla Judita v Mostě až do roku 1944, pak s ní odjela za rodiči do Řevnic u Prahy. Začala chodit pro změnu do české školy a opět musela dělat rozdílové zkoušky. Ve svých pamětech vzpomíná, že musela ale dlouho překonávat nelibost českých spolužáků a občas si vyslechla i vulgární nadávky. Bohužel po válce Juditinu matku zatkli a poznamenalo to její psychiku. Svůj život dožila v psychiatrické léčebně, kde v osmapadesáti zemřela na infarkt.

V Čechách nakonec Judita zůstala sama s otcem, babičce se podařilo vystěhovat do Západního Německa. Judita vystudovala obchodní akademii v Berouně a v té době už také pořád někde zpívala. Zpěv se stal jejím největším koníčkem. Zpívala na plesech, v hotelech, soutěžila. Už tehdy o ní psali jako o černovlasé krasavici s jedinečným smyslem pro jazz. „Měla jedinečný talent pro výslovnost v cizích jazycích, takže jsem jí psal foneticky anglické texty a dva nebo tři francouzské a ona je zpívala tak, že by nikdo nevěřil, že ty jazyky neovládá,“ napsal o ní Zdeněk Novák, jazzový trumpetista.

Máma na plný úvazek

Jak uvádí v knize Lesk a bída slavných českých žen Robert Rohál, po maturitě začala pracovat jako cizojazyčná korespondentka v Centrotextu, ale dlouho tam nevydržela. Kvůli finančním nesrovnalostem v papírech ji přeřadili nejprve do výroby, ale nakonec skončila jako sekretářka v Tatrovce. Zamilovala se do právníka Vladimíra Čeřovského, kterého si po roce vzala. Brzo se jim narodily dvě děti, Brigita a Ivan. Díky manželství s právníkem nechodila do práce a pečovala o domácnost.

Zdálo se, že zpěvem se živit nebude. Ovšem v roce 1957 si náhodou přečetla plakát, který informuje o pěvecké soutěži Hledáme nové talenty. S přáteli se tam šli podívat a ona se spíše z hecu přihlásila. V soutěži zazpívala filmovou písničku Rity Hayworth a zpívala ji anglicky. Soutěžící tehdy doprovázel orchestr Karla Krautgartnera a Judita ho doslova okouzlila. Vyhrála a postoupila do finále, které se konalo v červnu 1957. S evergreenem Summertime s českým textem se umístila jako druhá. A její kariéra se rozjela.

Nehoda ji připravila o dva roky

Následovalo angažmá v pražské Alhambře, a jak sama ve svých pamětech přiznala, ženou v domácnosti nechtěla být věčně. V Alhambře zpívala v několika jazycích a také v nich uváděla revue Dva modré balonky. Jednou tam přijela na návštěvu i herečka Elizabeth Taylor. Jako matka dvou malých dětí zvládala účinkování v nočních programech díky tchánovi, který se nabídl, že jim bude hlídat děti. O dva roky později ale přišla vážná nehoda, která ji na několik let v její pěvecké kariéře zabrzdila.

Tehdy se vraceli ve večerních hodinách z vystoupení, automobil řídil Josef Zíma. Narazili do stromu a všechny, kteří jeli v autě, postupně odvezli do Prahy na chirurgii. Judita utrpěla vnitřní krvácení a spoustu jiných vážných zranění, včetně rozdrcené pánve a ztráty jedné ledviny. Bylo jí třicet a zdálo se, že její sen o kariéře zpěvačky se navždy rozplynul. Ale ona se nevzdala. Manžel se o ni půl roku staral a dohlížel na ni. Postupně začala rozhýbávat nohy, ale jinak jezdila na vozíku. Rekonvalescence probíhala i u moře, které jí dělalo dobře. Nakonec navázala tam, kde před dvěma lety skončila. Začala se objevovat v televizi, natáčela a v roce 1963 vystoupila i v Sopotech.

Německé publikum ji milovalo

Stala se první československou zpěvačkou, která uzavřela v roce 1964 smlouvu o dlouhodobém natáčení pro německé rozhlasové stanice v Hamburku a Berlíně, vystupovala v hamburské, mnichovské i západoberlínské televizi. Jak cituje Robert Rohál v časopise Melodie, německé publikum na Juditu doslova letělo. V roce 1965 získala na hudebním festivalu francouzského rozhlasu a televize v Rennes Velkou cenu za interpretaci a druhou cenu festivalu. Doma natočila písničky Můj ideál, Je to tak, Romeo nebo Malý vůz – ty všechny patřily k velkým hitům šedesátek. Většinou ale jezdila po zahraničních zájezdech nebo byla někde v angažmá. Zpívala i na světové výstavě Expo 67 v Montrealu. Její vystupování v zahraničí se podepsalo i na její popularitě v Československu. V roce 1964 byla ve Zlatém slavíku šestá (to nazpívala hity Řekni, kde ty kytky jsou, nebo Dominiku), v letech 1965–66 byla devátá, pak už následoval strmý pád ještě níž.

Její úspěchy v zahraničí vedly bohužel také k odcizení v manželství a v roce 1975 se manželé Čeřovští rozvedli. Potom měla ještě jednu velkou lásku, Willyho Hoffmanna, který se stal jejím aranžérem a textařem. Ona ho milovala, ale on byl ženatý. Přestože doufala, že se rozvede, nestalo se tak. Nakonec s ním vztah ukončila. Později se ale smířili a zůstali přáteli. I po sametové revoluci Judita Čeřovská vystupovala se skupinou Ivan Smetáček Jazz Ensemble. V jednom z rozhovorů z roku 1999 řekla, že zpívání bylo vždycky na prvním místě a teprve ostatní věci stíhala až pak. Děti jí to vyčítaly a ona připustila, že nikdy nebyla „klasická máma ani klasická babička“. Kvůli rakovině přišla o jedinou ledvinu, podrobila se operaci a v říjnu 2001 zemřela.