Jak se tak na vás dívám, něco mi říká, že se vám v Praze líbí.

Ano, určitě. Jsem nadšená, je to tady nádherné. Nádherné budovy, atmosféra, fantastické jídlo. Moje příští kniha měla být o Švédsku, ale už jsem volala do nakladatelství, že bych ráda udělala Prahu, a oni souhlasili.

To určitě mnohé potěší. Vaše knihy jsou často takovými gastronomickými sondami dané země, tak by mě zajímalo, jaké jídlo jste ochutnala tady u nás?

Kapra. Byl vynikající. Upřímně, nemyslela jsem, že mi bude chutnat, ale byl výborný. A pak mi chutná vaše pivo, objednali mi šnyt se spoustou pěny. To jsem musela vyfotit a poslat manželovi, kterého to úplně vyděsilo. V Anglii na tohle nejsme zvyklí.

To je pravda, tam zase mnohé Čechy děsí vaše pivo bez pěny.

Když my máme velmi přísné zákony ohledně míry, které se musejí dodržovat, jinak by majitel hospody mohl dostat velkou pokutu, a tak se čepuje pivo tak, aby tam pěna nebyla nebo se odřízne.

Čtěte také

Plastická operace prsou

Čtěte také

Plastické operace a estetické zákroky jako marnivost? Pozor, můžou i pomáhat!

Máte už v hlavě nápad na název vaší pražské knihy? Nyní vám tady vychází román Domek v Irsku a vaše dosud nejslavnější knihy jsou Pekárna v Brooklynu a Kavárnička v Kodani.

Přesně tak a myslím, že tady se nabízí název – Hospůdka v Praze. Jméno ale nevybírám já, rozhoduje můj editor v Londýně.

Kdy jste začala psát?

Opravdu vážně v roce 2008, tehdy jsem pracovala v Londýně v jedné PR agentuře a oni rozhodli, že mě potřebují na méně hodin – byla krize a začaly se utahovat opasky. Měla jsem dvě malé děti a se školkou a dojížděním vlakem do Londýna bylo vše tak drahé, že se mi vyplatilo pracovat jen tři dny v týdnu, což moc nefungovalo. Stala jsem se pro firmu nadbytečnou, takže mě propustili. Najednou jsem měla půl roku na sehnání nové práce a dvě malé děti k tomu, tak jsem se rozhodla napsat knihu.

Takže impulzem bylo propuštění?

Ano, ale popravdě ne tak překvapivým. Já jsem vždycky chtěla napsat knihu, rozhodla jsem se pro to už jako malá holka. Snad v deseti letech.

Čtěte také

Alergie na peníze

Čtěte také

Máte alergii na drobné? Nemusíte být zlatokopka. Alergie na peníze existuje!

Co jste tehdy chtěla napsat?

Něco jako Heidi, děvčátko z hor nebo podobný příběh. Odjakživa takové knihy miluji, příběhy o statečných, dobrých ženách.

A co jste napsala v roce 2008?

Ach, knihu, která byla naprosto úděsná! Nicméně pak jsem ji asi čtyřikrát přepsala, než vyšla v jednom malém nezávislém nakladatelství.

Napsala jste ji jako Julie Caplin, nebo Jules Wake, vaším pravým jménem, pod nímž také publikujete?

Psala jsem ji jako Jules Wake. Jmenuje se Pozdrav z Itálie a je o dívce, která zdědí velice drahé ferrari, veterána, kterého musí převézt přes velkou část Evropy do Itálie. Projíždí Francií, Švýcarskem, je to takové cestování po Evropě.

Proč jste začala psát pod pseudonymem?

Mám velmi dobrý vztah se svou editorkou ve vydavatelství HarperCollins Publishers, kde vycházejí moje knihy, a ona mi jednou řekla, že by chtěli knihu, která se odehrává v Dánsku. Ptala se mě, jestli bych měla zájem ji napsat a já chtěla vidět Dánsko, tak jsem souhlasila, ale nelíbil se mi vybraný název – Kavárnička v Dánsku. Zeptala jsem se, jestli bych to mohla vydat pod jiným jménem a oni souhlasili. Zvolila jsem Julie Caplin, což bylo moje jméno za svobodna. Možná trochu i kvůli známým z té doby, aby si řekli, tak ona přece jen napsala knihu.

Čtěte také

Sezóna cuket je tady

Čtěte také

Nevíte, co s cuketami? Zkuste koláč nebo pizzu. Cuketa je královna vitamínů

To je ale jedna z vašich nejúspěšnějších knih, že ano?

Ano! Vyšla i s tím názvem a já záhy zjistila, že je naopak úplně perfektní pro celou sérii, která pokračuje, protože ostatní knihy nesou názvy v podobném duchu, ostatně i ta Praha bude mít podobné jméno.

Navštěvujete vždy místa, o nichž píšete?

Ano, snažím se.

A můžete psát přímo v nich?

To bohužel ne. Nejprve si doma udělám takový průzkum daného místa, nastuduju si všechno možné, a pak jedu, abych zemi poznala osobně. Věděla jste například, že Česka republika je 9. nejbezpečnější místo na světě?

Ano, je to tak, to, jak je u nás bezpečno, si člověk často uvědomí, když cestuje.

No, takže si nastuduji materiály, snažím se přečíst si hodně o historii, tady třeba o Pražském jaru, dělám si poznámky a pak přijedu a snažím se všeho si všímat, každé maličkosti. Zapisuji si, co se v knize musí objevit – tady třeba Karlův most. A mám velké štěstí, že mě provázejí lidé, kteří mi ukazují i místa, kam se turista běžně nedostane.

Čtěte také

Monika Absolonová

Čtěte také

Monika Absolonová: Všechno je tak, jak má být

Například?

Tady jsme navštívili krásnou Valdštejnskou zahradu, vyrazili jsme na projížďku lodí a viděli další krásné zahrady a parky.

Snažíte se dostat do nálady třeba hudbou? Když píšete o Paříži, pustíte si šanson, když o Praze, tak... teď přemýšlím koho...

Jak můžete přemýšlet, když máte Dvořáka! Máte zde mnoho vynikajících skladatelů. Popravdě možná ano, ale tady tolik ne. Bohužel jsme nestačili zajít do divadla nebo na operu, ale doma si zřejmě pustím nějakou hudbu, abych nasála atmosféru.

Píšete někdy i o místech, která jste nenavštívila?

Raději ne. Chybí vám pak ta méně známá místa a maličkosti, které bez osobní návštěvy neobjevíte. Například včera jsme narazili na obchod s loutkami a já zjistila, že máte ohromnou loutkářskou tradici, což bych ráda zakomponovala do knihy. Nikdy bych se o tom nedozvěděla, kdybych sem nepřijela.

Proč jste se rozhodla psát milostné romány? Jste romantická, nebo spíše pragmatická?

Rozhodně romantická! Jako dítě jsem pořád četla, později jsem vystudovala angličtinu na univerzitě a četla klasiky i moderní literaturu a opravdu ráda jsem četla romány. A četla jsem i příběhy Barbary Cartland, slavné britské autorky červené knihovny, a potkávala lidi, kteří mi říkali, jak můžeš číst takový škvár, ale mě bavily a myslím, že každý by měl číst, co ho těší a dělá mu radost. Takže já čtu a píšu romantické příběhy. A upřímně, ani nemám fantazii na něco jiného. Také se snažím ukázat ženy, které uspějí, překonají potíže a získají sebevědomí. A přestože na konci skončí s mužem, jejich život na něm není závislý, není to pro ně to nejdůležitější. To nejpodstatnější se naučily právě na té své cestě. Doufám, že se ženy mohou s mými hrdinkami trochu identifikovat a že to není jen o získání toho muže, ale i osobnostním růstu.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Tereza Richtrová: Čas je jediná spravedlnost, která na světě panuje

Na tiskovce k nové knize se vás kdosi ptal, zda mužské postavy píšete na základě nějakého skutečného muže. Zkrátka zda existuje skutečný Conor, jeden z vašich hrdinů, dokonalý muž.

Ne, to musím čtenářky zklamat. Conor vychází čistě z mojí fantazie. Když jste spisovatelka, to nejlepší na tom je, že si dokonalého muže můžete vymyslet. Můj muž sice říká, že ty hrdiny píšu podle něj, ale já si většinou na internetu vyberu fotku nějakého pěkného sympaťáka, vytisknu ji a dívám se na něj a říkám si, tak jaký asi jsi.

Co ještě děláte během psaní?

Opravdu spoustu poznámek. Nalepím si na zeď takovou tapetu a tam si vlepuji papírky s poznámkami. Také chodím pravidelně třikrát týdně plavat, při čemž přemýšlím o postavách.

Kde nacházíte tolik inspirace, řešíte příběhy s kamarádkami, se známými?

Mám veliké štěstí, žiju v malém městečku necelých padesát kilometrů od Londýna a za rohem bydlí moje velmi dobrá kamarádka, která také píše a vydává u jiného nakladatele. Scházíme se jednou dvakrát týdně a povídáme si o našich knihách, kdysi jsme se poznali v jedné skupině autorů a zůstaly jsme si. Také jsem členka facebookové skupiny, kde je nás asi 25 a velice se podporujeme.

Čtěte také

Zuzana Slavíková na aktuální fotografii

Čtěte také

Noční přejídání a mlsání? Miluju to, říká Zuzana Slavíková

Tam si také píšete, o čem budete psát a jaké dilema řešíte s některou z postav?

V této skupině se spíše povzbuzujeme k samotnému psaní, píšeme si, kolik už jsme toho napsali a v kolik hodin jsme začali, je to spíš zábava. Mám ale ještě kamarádku, které říkám book doctor, knižní doktorka, a té se ozvu, když si nejsem jistá, a ona mi poradí. Přestože je psaní samotářské, tak mně pomáhá spolupráce v týmu. Radím se s přáteli, s lidmi z nakladatelství a mám z toho radost. Bez jejich podpory bych to nezvládla.

Čte vaše knihy i váš muž?

Ne, četl jen jednu, kterou jsem psala jako Jules Wakes, a řekl, že je docela dobrá.

Mnohé ženy nad vašimi knihami rády odpočívají, u čeho si odpočinete a naberte síly vy?

Také u knihy. Mám ráda audioknihy a pouštím si je, když vařím. To je moje oblíbená činnost. A pak hodně plavu a běhám. Mám ráda výzvy, takže v říjnu poběžím takový větší patnáctikilometrový vytrvalostní závod a u nás je to dost kopcovité, tak jsem na sebe zvědavá.

A to už budete psát zmíněnou pražskou romanci?

Ne, tak rychle to úplně nejde, už máme v nakladatelství něco naplánované. Příští kniha bude o Skotsku, ta vyjde v listopadu v Anglii a ve stejné době i tady. To není obvyklé, ale my máme velmi dobré vztahy s naším českým vydavatelstvím Cosmopolis. Další kniha bude o Francii a pak Praha, počítám asi v roce 2023 nebo 2024. Píšu hodně dopředu, navíc to vždy střídám, jednou jako Jules Wake, podruhé jako Julie Caplin.

Čtěte také

Marika Procházková

Čtěte také

Marika Procházková: Ego je taková rušička příjmu emocí a intuice

V čem se knihy liší?

Příběhy jsou podobně romantické, ale Julie Caplin se přece jen zaměřuje více na jídlo a kulturu dané země, kdežto jako Jules Wake mohu zkoušet více prvků a žánrů, historických, psychologických.

Jaké to je pro vás – ráno se vzbudíte s tím, že dnes se cítíte více jako Julie Caplin, nebo že budete určitě psát spíše jako Jules Wake?

To ne, jde jen o psaní, ale můj muž se směje, že žije se dvěma ženami.

A co vaše děti. Líbí se jim vaše práce?

Oni bohužel nejsou příliš velcí čtenáři, ale něco četly a podporují mě. Myslím ale, že nejvíce oceňují moji pracovní morálku, kterou celý život sledují. Já jsem na sebe dost přísná, denně píšu od 9 do pěti hodin, jsem velmi disciplinovaná. To se hodí zvláště pro mého syna, který chce být hercem a zažil moje začátky – hodně odmítání a neúspěchů, ale také radost, když mi poprvé řekli – ano, my vás vydáme.

Co byste poradila ženám, které třeba píší do šuplíku a sní o něčem podobném?

Já jsem nechtěla psát do šuplíku, od samého začátku jsem určitě chtěla, aby mou knihu někdo vydal. Upřímně bych ale asi řekla, že to není vůbec jednoduché se prosadit a že si člověk nemusí psaním moc vydělat. Mnoho mých známých vedle psaní pracuje na plný úvazek. Ostatně já jsem také dlouho pracovala. Po odchodu z PR jsem si udělala kurz školního managementu a pracovala ve školství, první kniha mi vyšla až v roce 2014, skoro šest let poté, co jsem začala psát. Čistě jen psaní se věnuji od roku 2019. Často říkám, že bych mohla vytapetovat náš dům e-maily, v nichž mě odmítli. Napsala jsem pět knih, než první vydali, a jsem opravdu šťastná a vděčná, že to klaplo.

Čtěte také

Jiří Suchý

Čtěte také

Retro z Vlasty! Jiří Suchý v roce 1989: Přežili jsme svou teoretickou smrt

JULIA CAPLIN

  • Narodila se v Yorkshiru. 
  • Její pravé jméno je Jules Wake, pod nímž také píše romány. 
  • Pracovala v oblasti PR, přičemž procestovala svět.
  • V roce 2014 debutovala knihou Talk to Me, druhý román Pozdrav z Itálie se stal bestsellerem. 
  • Coby Julie Caplin napsala úspěšné knihy ze série Romantické útěky (Cukrárna v Paříži, Kavárna v Kodani, Čajovna v Tokiu aj.). 
  • Žije nedaleko Londýna. 
  • Je vdaná a má dvě děti.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Jiřina Bohdalová

Čtěte také

Retro z Vlasty: Jiřina Bohdalová v roce 1988: Mít vnuka je slastný pocit

Čtěte také

Češi patří k nejšťastnějším lidem na světě

Čtěte také

Češi patří mezi nejspokojenější lidi na světě. Pomoc druhým zahání obavy