Už od roku 1972 se výzkum jménem United States General Social Survey ptá obyvatel USA, jak jsou šťastní. Mezi respondenty jsou muži i ženy všech věkových skupin – celkem asi padesát tisíc lidí. Tedy poměrně reprezentativní vzorek. Mezi mnoha zajímavými pozorováními zjistili autoři výzkumu i to, že ženy jsou čím dál tím méně šťastné. Považují svůj život za složitější a těžší, než měly jejich prababičky a babičky i než mají muži. Porovnání s muži nechme nyní stranou a podívejme se na to, jak se můžeme mít hůř než naše předkyně, které procházely válkami, krizemi a hladomory.
Můžeme. Protože klid v duši nepochází z toho, že na celém světě je mír a lidstvo je napapané a zdravé jako buk. Klid pochází z klidu vašeho bezprostředního okolí. Takže kam si pro něj chodily ženy ve stokrát přešitých šatech a poslední patkou chleba ve špajzu? Na pět základních míst.
Na hřbitov
Ne, nejsme morbidní. Návštěvy hrobů našich předků přinášejí nadhled, propojení s předchozími generacemi, perspektivu k aktuálním událostem a úlevný pocit dítěte. Ať je vám kolik chce let a jakkoli vysokou pozici zastáváte v práci, u hrobů svých rodinných příslušníků jste benjamínek, který si klidně může fňuknout, jak to má těžké. Postěžovat si, ulevit a odložit svoje starosti na kámen, který jste předtím pochopitelně vypucovali, aby vás babička nechodila strašit s rejžákem.
Do kostela
Kdo má jakoukoli víru, má i výhodu při hledání klidu. A je jedno, jestli jde o staletí kodifikované přesvědčení regulované nějakou církví nebo o víru v duhové trpaslíky, kteří nás tu vysadili a teď pozorují, jak nám to jde. Věřit něčemu vyššímu, něčemu, co má a dává smysl, je neselhávajícím zdrojem klidu, že tu nejste zbytečně. A nezapomeňme na rituály. Pravidelně se opakující obřady s pevnými pravidly taky uklidňují. Ať se při nich křižujete, nebo vyhlížíte duhovou raketu.
K plotu a na pavlač
Ano, naše babičky uklidňovaly pravidelné dávky drbů týkající se ovšem jejich bezprostředního okolí a ne voleb prezidenta v zemi, kam se neměly šanci nikdy podívat. Propírání špinavého prádla nejbližších sousedů vám totiž dává jistotu, že světu kolem rozumíte, patříte do něj, všichni máme zhruba stejné starosti a taky je všichni zhruba stejně řešíme. Paní starostová třeba nákupem příšerného kabátu, ve kterém byste nešla ani dát slepicím.
Na zahradu nebo za humna
Prostě ven a pracovat nebo koukat do zeleného. Přes masivní vlnu aktuální lásky k outdooru si nejsme jistí, jestli „užíváme“ přírodu tak, jak ji užívaly naše babičky. Ty se nehnaly krajinou pod vedením GPS narvané do softshellu a goretexu. Spíš přemlouvaly brambory k větší plodnosti štědřejší dávkou hnoje a pak si vyšly za plot očesat jablka z meze a jedno sníst s pohledem do dálky.
Do kuchyně
I když malé a vyjedené, kuchyně bývaly centrem pospolitosti, návštěv, zavařování, výměny tajných receptů i biologických informací ze ženského života. I když nás teď doba koronavirová nutí přejít na mailové a facebookové skupiny, nepouštějte je. Vařte si virtuální cikorku na virtuálních kamnech a pečte virtuální chleba z čehokoli. Klid, který z téhle pospolitosti načerpáte, vám nic nenahradí.
A pak je ještě jedna místnost, kam si chodily naše babičky pro klid. Ložnice. Konkrétně postel, do které by nesměl mobil, ani kdyby už existoval. Tak jestli pominete všechny předchozí rady mávnutím rukou nad jejich staromilstvím, aspoň tu postel si nechte jako chráněné území, kam nesmí chaos, Instagram a zprávy. Klidnou dobrou noc!
