Taky základku jsme měli stejnou, byla od nás ostatně jen pár stovek metrů, stačilo projít kolem čtyř domů a protáhnout se pasáží, kde jsme si vždycky ráno kupovali v pekařství koláče nebo loupáky. Mám ty dny v paměti zalité sluncem, nebo bych měla říct svatozáří, připadá mi to idylické jako ze starého filmu, a přitom to vůbec není dávno. Inu, jsem romantička. Zkrátka jsme chodili i do stejné školy, já do áčka, on do béčka, a po obědě zas na to naše hřiště. Střední škola nás sice dočasně rozdělila, pak jsme se pár let moc nevídali, ale potom jsme se zas potkali v zaměstnání, nijak jsme to neplánovali, prostě náhoda. A tehdy začalo moje trápení.

„To se mi snad zdá, já jsem vyklepanej, co bude, a první, na koho narazím, jsi ty,“ smál se Eda od ucha k uchu, když ho náš společný nadřízený přivedl ukázat nám, kolegům. „Vůbec jsem nevěděl, že tady pracuje někdo, koho znám,“ vysvětloval mu, když se na něj vedoucí podíval s otázkou v očích. „Známe se přibližně od narození,“ odpověděla jsem za něj a vedoucí mě logicky poprosil, jestli bych si našla čas na to, abych Edovi všechno ukázala. Samozřejmě, to bych udělala i bez vyzvání. První, co jsme udělali, byla návštěva podnikové kavárny, ano, takovou vymoženost u nás v budově máme. „Kde ses tady vzal, nic jsi neříkal, když jsme se minule potkali? Jenže to už je pár měsíců, to je fakt,“ vyptávala jsem se a on na to, že hledal nové místo, protože se bude ženit a chce mít zajištěnější postavení. Schválila jsem mu to a schválila jsem i výběr podniku, nemůžu si v zaměstnání stěžovat. Byl rád, a protože jsme v té kavárně byli vlastně v rámci pracovních povinností, strávili jsme povídáním snad dvě hodiny.

Čtěte také

Královská svatba Diany Spencer a prince Charlese

Čtěte také

Dechberoucí video. Před 41 lety si princezna Diana a princ Charles řekli „ano“

Čtěte také

Těhotenství není vždy plánované

Čtěte také

GLOSA: Rozhodli jsme za vás, nemáte zač. Nechte si to dítě, i když ho nechcete

„Mami, neuvěříš, kdo k nám dneska nastoupil do práce,“ hlásila jsem večer, když jsem se zastavila na chvíli u rodičů. „Eda, pamatuješ, jak měl pořád samý jedničky a smáli jste se mu, že z něj bude prezident,“ líčila jsem s nostalgickým úsměvem. „Prezidentem teda není, aspoň zatím,“ vyprávěla jsem dál a pak se snažila odpovědět na mámin dotaz, jaký teď Eda je. „Hrozně fajn, pořád on, akorát už nemá ty rozbitý kolena, ale to vlastně nevím, protože měl dlouhý kalhoty. Vypadá dobře a prý se bude ženit,“ pokusila jsem se o popis a s ním se máma spokojila. Já ale o něm pak přemýšlela ještě před spaním. Jaký teď je? Připadal mi úžasný. Měl v sobě pořád něco z dávného kamaráda, ale zároveň dospělého muže. Býval spolehlivý a chytrý, nežvanil zbytečnosti, strašně rád četl a dodržel, co slíbil. Moc takových mužů neznám, vlastně skoro žádné, snad mu všechny ty dětské vlastnosti zůstaly, říkala jsem si, ale zdálo se, že ano. Než jsem usnula, procházela jsem si v hlavě znovu naši schůzku a asi jsem se u toho usmívala. Druhý den ráno jsme se viděli zas, měl sice jinou práci než já, ale občas se potřeboval poradit s něčím, co jsem uměla. Rovnou jsme si dohodli oběd a kromě pracovních věcí probírali ještě víc i soukromí. Už včera mi povídal o své přítelkyni, ale vlastně jenom málo, a tak jsem se na ni chtěla zeptat víc. „Ona má spoustu zájmů, tak se vlastně moc nevidíme, stane se docela často, že je na víkend pryč, ale mně to vyhovuje, aspoň mám čas na sebe,“ líčil a já zas vyprávěla, jak neslavně dopadl můj minulý vztah. „Nevěra, klasika, naštěstí jsme spolu nechodili moc dlouho, a tak mě to zas tolik nevzalo,“ snažila jsem se být za hrdinku. Ale pravda to nebyla, ten rozchod byl před půl rokem a pořád mě ničilo, když jsem si na něj vzpomněla. Eda se ptal, co se mezi námi stalo, že na to můj bývalý takhle reagoval, a já jsem nechápala. „Přece se muselo něco stát, přece normálně člověk nevěrný není,“ trval na svém a já se jeho idealismu usmívala.

Čtěte také

Žena, co chce mít kariéru, často nemá čas na rodinu

Čtěte také

Glosa: Vedoucí pozice? Rodíme potomky, abychom je pak tajně předaly chůvám

Čtěte také

Lásku najdete často nečekaně

Čtěte také

Se zlomeným srdcem z Česka do Itálie. Letní láska mě přenesla až do Anglie

Ale večer jsem o něm zase přemýšlela. Došla jsem totiž za svých pár let milostných zkušeností k závěru, že mužům se nedá věřit, a nevěřila jsem už ani tátovi, že naší mámě nikdy nezahýbal. Snad mi to přesvědčení pomáhalo zvedat si sebevědomí, nahlodané tím, že nejsem dost dobrá, když mi je přítel nevěrný. A najednou se vrátí Eda a začne mi ho vymlouvat, na to přece nemá právo, nic o tom neví! Nebo že by měl pravdu, že by mohl existovat vztah, kde si lidé nelžou? A má ho on? Co když ta jeho přítelkyně, co tak často jezdí o víkendech pryč, má někde někoho jiného?

Z našich společných obědů se rychle stal pravidelný rituál. Většinou jsme na ně nechodili sami, ale přidali se další, a občas někdo z nás nemohl, ale vídali jsme se takhle skoro každý den. A já jsem se do něj pomalu začala zamilovávat. Poznala jsem to na sobě hned. Nebylo normální, abych si prohlížela, jaké má nějaký muž ruce nebo jak šermuje u jídla nožem. Věděla jsem, jak vysoko má Eda vystříhané vlasy nad límečkem i jaký má tvar uší. Věděla jsem dobře, že má někoho jiného a nechtěla jsem jemu ani sobě komplikovat život. Do práce jsem se na něj každý den těšila a zároveň se bála. Začala jsem doufat, že si to třeba s tou svatbou rozmyslí, jaký je to vztah, když je věčně sám? Hledala jsem všemožné záminky, abych s ním mohla mluvit, vymýšlela jsem si, co je potřeba si říct, jako že z pracovních důvodů.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Zrodila se Barbie. Na počátku byl komiks a pak panenka, kterou nechtěli prodávat

A pak mi jednou u kávy Eda řekl, že od nás odchází, že už se domluvil s vedoucím, že ho přesune na jinou pobočku. Zůstala jsem jako opařená: „Proboha, proč, vždyť jsi říkal, že jsi tady spokojený?“ Seděl chvíli tiše, pak mě pohladil po ruce a řekl: „Myslím, že to oba víme.“ Co jsem mohla říct? Došlo mi, že o mojí touze ví, a kdo ví, možná začal cítit něco podobného a nechtěl, aby to pokračovalo. „Tak se tam měj hezky,“ hlesla jsem, a protože bych se rozplakala, radši jsem vstala a odešla. Rozplakala jsem se až na záchodě, kam jsem utekla. Měla jsem s sebou naštěstí i kabelku, tak jsem odtamtud pak utekla rovnou domů. Měla jsem vůbec nějakou šanci? Kdyby tu druhou nepotkal, mohli bychom být spolu? To se nikdy nedozvím. Zamiloval se do mě taky? Už jsem pár zklamání v lásce zažila, ale tohle bylo jiné. Třeba se za rok rozvedou a on se ke mně vrátí. Co to blázním, jaké vrátí, mezi námi přece nic není! Takhle jsem se ještě rok po tom zmítala v protichůdných pocitech. Ale teď už mi došlo, že to nemá smysl, a tak doufám, že najdu někoho jiného.


ZDROJ. časopis Vlasta

Čtěte také

Maminka a dcera

Čtěte také

Bez šťastného konce. Zmizel mi manžel, od jeho rodiny jsem s dcerkou utekla

Čtěte také

Někdy láska vyprchá

Čtěte také

Plány bez manžela: Kdysi jsem k němu vzhlížela, teď zestárnul a mně ujíždí vlak

Čtěte také

Někdy si důležitých věcí nevšímáme

Čtěte také

Srdcervoucí prozření. Nepoznala jsem, že moji malou dcerku sžírá samota a strach