Se svým manželem jsem se seznámila na střední škole. Byl to chlapec jiný než ostatní, uzavřený, nesmělý, vlastně se mi zdálo, že spolužáci ho moc nezajímají, ani my dívky. Prospíval výborně z předmětů, které ho bavily, ostatní učení bral okrajově, a tak když se ve čtvrtém ročníku blížila maturita z českého jazyka, nastal problém. Slohovou práci nenapsal dobře, takže mu nezbývalo nic jiného než velmi úspěšně zabojovat u ústní části zkoušky. Nabídla jsem mu pomoc s doučením. Přijal a tím to všechno začalo. Po maturitě jsme skončili před oltářem. To se tak věci někdy rychle dějí, že byste to ani nečekali.
Manželovi chyběla náruč své matky
V manželství jsem ho postupně poznávala. Začal vyprávět a já zjistila, co je možná příčinou jeho uzavřené povahy. „Vyrůstal jsem sám s tátou,“ vzpomínal. Věděla jsem to jako všichni ze třídy, ale nikdo nepřemýšlel o tom, co pro citlivého chlapce muselo znamenat, když jeho maminka zmizela v jeho pěti letech. „Odešla hledat štěstí na Západ,“ říkal můj muž suše a mně bylo jasné, že to muselo být strašné. Jiné sourozence neměl a jeho matka se už nezajímala ani o bývalého manžela, ani o svého synka. Jak mu musela chybět její náruč! (Nakonec jsme se dozvěděli, že ke konci života trpěla vážnou duševní nemocí, ale ani to ji myslím neomlouvá.)
Brzy se nám narodili dva synkové, starší byl úplně pohodové dítě, zato mladší jako z hadích ocásků. Všechno ho zajímalo, co se mu dostalo do rukou, to rozmontoval a pochopitelně sám už nedokázal složit, a hlavně velice rychle a nesrozumitelně mluvil. Snažila jsem se ho nějak zpomalit a naučit mluvit líp, ale nestačilo to, bylo mi jasné, že s ním musím do psychologické poradny, jenže jsem se hodnocení odborníků bála. Výsledek ale nebyl nijak špatný. Náš chlapeček měl vysoké IQ, jen se musela trénovat pomalá mluva a musela jsem ho hlídat, aby se nezranil. Měla jsem vlastně radost, že to tak dopadlo, a rozhodla se, že se budu oběma dětem co nejvíc věnovat. Chodili do kroužků, syn vyhrával matematické olympiády. Přidala jsem si k nim i hlídání dětí svých kamarádek, které chodily do práce. Co mezitím dělal můj manžel? Nijak se na tom nepodílel. Byl stále uzavřený, nemluvný, krátký čas obchodoval s auty a nakonec si v domě vybudoval malou dílnu, kde auta opravoval. V dílně trávil veškerý čas, děti ho nezajímaly, se svými starostmi vždycky chodily za mnou.
Související články
Manžel mě nechtěl živit
Čas rychle plynul, nejprve základní škola, pak gymnázium. Se starším synem byla volba povolání snadnější, ale i mladší měl jasný plán. Proseděl celé hodiny u počítače nebo sestavoval různé modely, zajímala ho zejména čísla, to byl jeho svět. Oznámil nám, že bude studovat matematiku. Hodně velký šok ovšem bylo sdělení, že chce odejít studovat do zahraničí. No, nakonec proč ne, ovšem bylo potřeba myslet na peníze.
Já strávila celé roky v domácnosti, výdělek žádný, a manžel se se svými financemi nikdy nesvěřoval.
Druhý šok pro mě proto potom nastal, když mi oznámil, že mě živit nebude. Musela jsem vymyslet, co mám vlastně dělat. Praxi ve vystudovaném oboru jsem neměla žádnou a kdo by stál o pětačtyřicetiletou ženu z domácnosti? Snažila jsem se odpovídat na inzeráty, ale bezvýsledně. A pak jsem se rozhodla. Vzpomněla jsem si, jak jsem v dětství často jezdila s dědečkem s náklaďákem, milovala jsem, když třeba cestou zastavil u cesty a natrhal mi třešně.
Budu jezdit s kamionem! Řídit umím, poznám různé země, a navíc si vydělám. Našla jsem si místo u podnikatele, který provozoval kamionovou dopravu po Evropě, a navíc měl i červený kamion, což je moje oblíbená barva. Ve stejném roce, co syn odešel studovat do Francie, jsem tedy já usedla za volant. Zpočátku s kolegou, dnes už sama. Manžel to ve své dílničce přijal naprosto nezúčastněně.
Svoji práci mám vážně ráda. Už se cítím za volantem jistěji, i když nastávají nepředvídané situace. Nebezpečné jsou požáry, které se bleskově šíří i na vozovku, nebo si musím dávat velký pozor na vzdálenost mezi vozidly. Musím si taky hlídat, abych přijela na místo určení včas, kdybych to třeba nestihla v pátek do konce pracovní doby, musím pak čekat na vykládku do pondělí. Jsou to chvíle stresující, ale neměnila bych.
Měl ženu v domácnosti a veškerý servis
Mám totiž i v zahraničí parťáka, mladšího syna, který na telefonu sleduje moji trasu, upozorňuje mě na různé objížďky a uzávěry. Jsme na sebe napojení. Je mi vděčný, že má díky mně peníze na studium, i když by si asi přál, abych měla snazší povolání. Když se doma setkáme, trávíme spolu veškerý čas, jezdíme spolu i na dovolenou. Jsou to pro mě nejvzácnější chvíle, taky s jeho bratrem, oba jsou to skvělí kluci. Vynahrazují mi nezájem manžela. Po návratu z dlouhé cesty mě nevítá žádná otevřená náruč.
Poslední dobou se mi ale zdá, že by rád navázal s dětmi přetrhané nitky z mládí. O jeho uzavřené povaze jsem mnohokrát přemýšlela. Na to, jak ho nějak přimět, aby se víc podílel na chodu domácnosti, jsem ale nepřišla. Na moje podněty a otázky reagoval pokaždé mlčením nebo výmluvou, že nemá čas, vždyť má své zakázky, které musí plnit, a nemůže se zabývat zbytečnostmi.
Asi nikdy necítil potřebu něco řešit, když měl ženu v domácnosti a veškerý servis. Ale jsem ráda, že nic nenamítal, když se syn rozhodl studovat v zahraničí, a domluvili jsme se také na částce, kterou bude přispívat. V tomto ohledu svůj závazek plní, a to je také jedna z hlavních příčin, pro kterou s ním zůstávám. A také asi proto, že věřím, že nevyhledává žádné známosti a je zahleděný do svého světa, který snad časem také trochu pootevře.
Můj dědeček býval v mládí také bručoun a ke stáru by se pro vnoučata rozdal. Moc bych si přála, aby to bylo s mým mužem stejné.
ZDROJ: časopis Vlasta
