Na tom, že odjedu, jsme se shodli oba. Tedy aspoň jsem to tak tehdy pochopil. Dita se sice netvářila úplně šťastně, ale bylo jí jasné jako mně, že takové příležitosti se neodmítají. Namítala sice, že půl roku je dlouhá doba, zvlášť pro děti, ale to mi přišlo jako nesmysl. „Prosím tě, to máš vlastně jenom přes léto, pojedete k vašim, ani ti to nepřijde.“ A když se bála, jak se dokáže postarat o děti a všechno kolem bytu a auta, vymyslel jsem Jardu: „Já to s ním domluvím, nemá rodinu, udělá to rád.“ Kolegu z práce Jardu jsem znal roky, i jeho bývalou, ale ani jsem pořádně nevěděl, proč se rozešli. Takové věci jsme si neříkali. Dita pořád nevypadala přesvědčeně a já si toho asi měl víc všímat, ale popravdě jsem byl tak nadšený pracovní nabídkou, že jsem si nějaké překážky odmítal připustit. Myslet na to, že by to třeba Ditě nemuselo být vhod, se mi nechtělo. Vlastně jsem se rozhodl dřív, než jsem jí to řekl. Jarda taky problém neměl, dohodli jsme se, že kdyby Dita cokoli potřebovala, zaskočí, opraví, zařídí.
Tak jsem na letišti olíbal děti a Ditu a odletěl přes Londýn do Montrealu. Jasně že mě napadlo, že se mi bude stýskat, ale tak jsem se těšil, že jsem na to ani nemyslel. Bylo to prý na mně znát, vyčetla mi potom. A taky, že jsem se sice ozval, když jsme s letadlem dosedli, ale pak prý tři dny ne. Asi je to pravda, já už si to nepamatuju, ale i kdyby, to mi nepřipadá jako zásadní provinění. Když jsem pak ale volal, byla na mě Dita jako na cizího. Na všechno odpovídala jenom „hm“ a „dobře“. Nebavilo mě to, tak jsem brzy zavěsil.
Pak jsme si psali vlastně jenom o dětech. Jsou malé, takže školkové věci, nemoci, jídlo. Posílala fotky a já byl spokojený, když jsem viděl, že jsou v pořádku. U mě bylo v pořádku taky všechno, práce taková, jak slíbili, a navíc jsem měl dost času na cestování po Kanadě. Ani jsem nevěděl, že je to tak hezká země. Posílal jsem Ditě taky fotky, ale moc neodpovídala. Věděl jsem, že s její mámou to není moc dobré, tak jsem to chápal. A bylo to přesně, jak jsem předpověděl, půl roku uteklo jako voda a já se vracel domů. Ani se mi ještě nechtělo. Na letišti jsem koupil nezbytný parfém a pak v Paříži při přestupu ještě makronky a těšil se. Děti se ke mně hrnuly, jako by mě půl roku neviděly, teprve pak mi došlo, že to je vlastně pravda, že to bylo opravdu tak dlouho. Dita se nehrnula nijak, tak jsem k ní šel sám. Chovala se, jako bych byl jenom na nákupu v supermarketu a nebylo potřeba mě nějak zvlášť vítat. Doma jsem našel pár změn, nové závěsy, nové křeslo, novou ledničku. „Taky jsou opravený ty zásuvky,“ řekla a já si sám všimnul, že je vymalováno. „Mělas tu malíře? To to děti tak dorasovaly?“ Prý ne, to všechno prý Jarda. Že prý se na to nemohl dívat, a když slyšel, že jsem to pořád odkládal, tak se do toho jednoho dne pustil. Křeslo prý taky složil on a ledničku taky nastěhoval. „Frajer, to mu musím koupit flašku,“ ocenil jsem, jak za mě zaskočil. Dita mlčela. Neměli jsme moc času si promluvit, děti po mně skákaly jak po matraci, ale stejně jako by nebylo o čem. Večer jsem usnul jako špalek. Nechtěl jsem, po půl roce mimo ložnici bych se měl chovat jinak, ale Dita mě ani nijak nebudila. No však zítra je taky den.
Související články
Byl, a tak jsem šel do práce. Aspoň pokecáme s Jardou, bude ho zajímat, co jsem dělal, moc jsme si toho spolu taky nenapsali. Byl nějak divný, nevadí, dáme u něj doma večer tu lahvinku, co jsem mu přivezl. Souhlasil, že stejně musíme něco probrat. A to jsem tedy koukal. „Dohodli jsme se s Ditou, že ti to řeknu já co nejdřív, jak se vrátíš. Hele, neříká se mi to dobře, ale kecat ti nebudu. Chci s ní být a ona se mnou.“ Taková pěst mezi oči to byla. „Já vím, jaký to je, cítit se jako debil, když ti manželka lže do očí, že se nic neděje. Tak ti to chci říct rovnou.“ Vzpomněl jsem si, kdysi mi to vlastně vyprávěl, že mu bývalá žena rok zahejbala a on neměl tušení. No tak to je prima, že ke mně má ohledy. „Tak to tu flašku asi vyžahnu sám,“ zvedl jsem se a šel pryč. Domů. Hahaha.
„Jarda ti to řekl?“ Byl jsem namol, ale asi se mě na to Dita zeptala, když jsem dorazil po pár hodinách v parku. Tak se radši zeptala znovu druhý den, když jsem se vyspal. Nevěděl jsem, co se v takové situaci dělá. „To si jako představujete, že si sbalím kufry a vypadnu? Tak to bys z toho vyvázla moc lehce.“ Do práce jsem nešel, sotva jsem stál na nohách, a navíc by tam byl ten hajzl, co si říkal kamarád. Nejlepší bude chlastat dál, když hlava nemyslí, nemůže nic řešit.
Dokázal jsem to týden, pak už to nešlo, nejsem zvyklý. Dita byla celou dobu doma, aspoň myslím. Nerozmyslela si to. „Neměls odjíždět. Ne proto, žes tím tady vyklidil pole, ale vykašlal ses na mě. Fakt jsem tě tady potřebovala a ty sis jel za svým. Došlo mi, že tak to děláš vždycky,“ říkala, když jsme pak spolu konečně mluvili. To bylo od ní sprostý. Drsný a sprostý. Prý vždycky. Nevěděl jsem o ničem, co by jí dávalo právo takhle mluvit. „Byla jsem tady sama, prostě na všechno sama! A když jsem ti to předem říkala, opakovals jenom, že to bude v pohodě. Myslela jsem, že máma umře, že se zhroutím, že se nedokážu postarat o děti, a tys mě uklidňoval, že všechno bude dobrý!“ To jsem asi říkal, ale co čekala, když jsem byl na druhý straně světa? Já se tam neflákal. Ale to slyšet nechtěla. „Pak jsem se před Jardou rozbrečela, když se pokazila lednička a on to přišel řešit. Prostě jsem brečela a brečela a řekla mu všechno, jak jsem v háji a jsem tady sama. Udělal dětem večeři, vykoupal je a dal je spát, namazal mi chleba a dal mě spát taky. Do rána spal na gauči a já jsem věděla, že on se na mě nevykašle, že neodejde.“
To bylo nespravedlivý. On zaskočí jeden večer, a že my jsme spolu sedm let? Na to nemyslela? „Ty sis vždycky jel po svém. Celý týden do noci v práci a v sobotu pak odpoledne na kolo, když já jsem pořád byla s dětma. Ani sis nevšiml, jak jsme od sebe daleko. A pak, když jsem tě nejvíc potřebovala, jsi zmizel, ani ses mě neptal, co si o tom myslím. Ty nejsi typ pro manželství, měl bys být sám. Nebo aspoň s někým, komu by to nevadilo. Mně to vadí.“ Chvíli jsem pak myslel, že mám ještě šanci, ale ne. Jarda mě zaskočil dokonale. Kdybych se náhodou ještě někdy oženil, na kamarády si dám bacha.
ZDROJ: časopis Vlasta
