Je 19. ledna 1990 a probíhá generálka na Ples Československé televize. Klepu na šatnu Karla Gotta přesně podle domluvy. Sedí s poznámkami nad naším společným rozhovorem. Dáváme se hned do práce. „Všichni teď musíme šetřit zbytečnými slovy, volil jsem tentokrát odpovědi co nejkratší,“ říká. Karel Gott je v báječné pohodě, po mých slovních rozehrávkách přes síť volí krátké smeče. Aforismy, úderné a výstižné. Tytéž průzračné oči, jednoduchá, vytříbená elegance, muž, který nepředstírá úspěšnou skromnost. Naprostý uzrálý profesionál. Vědomý si své ceny. Najednou je mi jasná odpověď mého váhavého rozvažování ve frontě na Karla Gotta před půl rokem na téma, zda rubrika ztrát je v jeho lidském životě vyvážena obsáhlejší položkou nálezů. Tohle hodnocení šmahem zamítám. Žije a umí žít svůj krásný úděl.
Podle jakého osobního kompasu se v životě řídíte a co vám vůbec umožňuje rozhodovat se?
Instinktem, kterým rozeznáváme lidi, i když někdy selhává. Umožní mi rozhodnout, co zazpívat, co říct, kdy a kde. Instinkt je základ…
Co je v životě lidském (a profesionálním) nejlepší a nejhorší?
Nejlepší je přátelství, věrnost publika a kolegů. Nejhorší je nevděk, nesmysl je splácet ho dobrotou.
Co vám dává život, který vedete?
Prodlužuje mi mládí.
Marta Kubišová a další zpěváci a umělci nemohli v době posledních dvaceti let veřejně vystupovat. Dokázal byste se za jistých okolností podřídit trvale faktu nebo ultimátu, že nemůžete zpívat svému obecenstvu?
Za „jistých okolností“ bych se raději, než se omlouvat, musel asi podřídit. Jinak ale nerad.
Zpíváte o lásce, kráse, milování, jste opravdu poslem dobrých zpráv… A přece – svým darem dvacet tisíc marek pro dětskou onkologii jste dokázal, že chápete rytmus dějin, že projevujete strach o osud a vývoj svého národa. Jaká byla první myšlenka pro realizaci vašeho daru?
Po přečtení článku v Lidové demokracii jsem se okamžitě rozhodl. Šel jsem to oznámit do redakce a druhý den noviny informovaly své čtenáře.
S čím jste v životě nejvíce polemizoval?
Celé čtvrt století, co zpívám, polemizuji s útočníky v populární hudbě, jak zprava, tak zleva.
Ještě vám, po desetiletích, rozbuší srdce vidina nové báječné písně?
Kdyby se mi nerozbušilo, nechal bych této profese.
Existuje v životě zpěváka plnohodnotný prostor pro uměleckou svobodu? Jde mi o výrok E. F. Buriana, že „umělec má sloužit, nikoliv posluhovat“.
Kdo platí muziku, rozhoduje, jaké písně se budou hrát. Sloužit ano, ale neposluhovat, to v žádném případě… Existuje mnoho svobod, ale u profesionálů na celém světe se nedá nikdy mluvit o úplné svobodě. Zvolí-li totiž jednu image, a to může být v Las Vegas nebo v Praze, publikum ho pak stále takto vyžaduje. Musí se té tváře držet. A tím ztrácí svobodu.
Jaký je podle vás základní předpoklad pro stabilní profesionalitu?
Upřímná radost z muziky.
Každá doba vytvoří dohromady jakousi generační výpověď. Zpíváte tři desítky let. Kdy jste nejsilněji sám cítil svou výpověď jako spontánní, nenadiktovanou, prostě pro vás nezbytnou jako dýchání?
Když jsem si zazpíval s třemi sty tisíci lidí na Václavském náměstí hymnu. Ale jinak jsem si nenechal nic diktovat. A v muzice jsem se vždycky rozhodoval podle svého pocitu.
Posunuje vás omyl kupředu?
Samozřejmě. Rychle vymýšlím způsob, jak ho napravit, ale aby to zase nevypadalo tak, že připouštím, že jsem udělal omyl.
Čím je pro vás mateřština, jakou má váhu oproti dalším cizím jazykům, kterými se vyjadřujete v zahraničí?
V zahraničí, kde nezpívám česky, poznají, že když zpívám česky, vím, o čem zpívám.
Připomenu vám vaše tři výroky: před dvanácti lety jste řekl Jiřímu Janouškovi, že jedete ve vlaku, který neřídíte, a proto nemůžete vystoupit. V roce 1989 jste vyslovil toto: Chci si udělat vedle muziky jaksi víc času na život. A do třetice: v jednom z nedávných interview, poskytnutých v NSR, jste řekl, že do deseti let hodláte pouze malovat. Pokud nejde o propagační trik, máte deset let jízdy ve vlaku plného muziky. Už nemusíte tolik sít. Stačí sklízet. Jaká by měla být tahle desítka let? Budete v ní už mít opravdu místo a čas na soukromý život, atd.?
Rozdělit si život na dělání muziky a soukromý život může jen chladný člověk… Ani nadšený muzikant, ani ten, kdo se právě zamiluje, takhle život nikdy nedělí.
Všechno se v čase proměňuje. Co má pro vás, kromě hudby a zpívání, trvalou hodnotu?
Mít u lidí dobrý kredit.
Podřizujete se vždy kráse svého hlasu, tj. dáváte víc „bodů“ hudbě nebo vás někdy upoutá celý text a tomu se v tomto případě podřídíte?
Nejraději volím obojí. Ale když už zůstane volba na mě, pak jako belkantový zpěvák musím dát přednost prvnímu. Aby lidé neřekli: ten Gott má teď tak krásné texty, škoda, že už mu to nezpívá…
Dalibor Janda patří v současné době mezi nejprodávanější interprety Supraphonu. Schází jen málo, aby jako první po vás převzal platinovou desku Supraphonu. Nevadí vám současná popularita tohoto zpěváka?
Přál bych mu třeba deset platinových desek, ale přece bych s ním neměnil.
Jak vnímáte a reagujete na většinu svých konkurentů?
Tak jako si politikové pěstují opozice, tak by si i zpěváci měli pěstovat konkurenty.
Co říkáte názorům, které se čas od času objevují, totiž, že pěvecká generace, začínající v polovině let šedesátých, je už v „koncích“ a že jen zabírá místo – prostor – pro prezentaci mladé a progresivní hudby?
Právě nastala doba, kdy se otevírá prostor každé mladé hudbě. Právě jsem dostal od Mladého světa jedenadvacátého Zlatého slavíka. A to je moje odpověď na tyto otázky…
Jak jsem se snažila přesvědčit Karla Gotta k rozhovoru
Jak jsem se snažila přesvědčit Karla Gotta k rozhovoru
Miluše Zindelová, leden 1990
- 14. července 1989. Postupuji pomalu ve frontě na Karla Gotta. Jsem jednou z pěti set pozvaných gratulantů na oslavu zpěvákových narozenin. Co mi letí hlavou? Slova desítek písniček, šlágrů, hitů, které mi zůstaly znamením v krajině duše. Je mi zcela lhostejné, že z hlediska odborně múzického náleží do škatulky tzv. populární, komerční, nebo chcete-li zábavné produkce. Je mi s nimi dobře. Karel Gott se pohybuje ve svém kantilénovém světě už třetí desítku let… Fronta postupuje. Pak krátký stisk ruky, předání květin a gratulace za naši redakci. Usměje se – ano, ano, největší časopis, vím. Později jej požádám o rozhovor. To bývá vždy velice obtížné – i tentokrát zní odpověď: zatím ne.
- 4. prosince 1989. Zaplněné Václavské náměstí upírá dvojice nesčetných očí k balkónu Melantrichu. Stojí tam dva muži v kožiších – Karel Gott a Karel Kryl. Každé slovo naší národní hymny je dvojnásob zvažováno, ústy zpěváků i jejich adresáty dole…
- 5. prosince 1989. Setkání Fanklubů Karla Gotta. Nabitý sál v Jinonicích, dlouhé čekání sálu plného lidí. V kvízu o ceny prokazují obdivuhodnou znalost v předmětu zvaném Karel Gott. Na malé schůzce znovu žádám o interview. „Zdá se mi, že jsem už všechno řekl, ale pokusím se! Diplomatické jednání uzavře odevzdaný okruh otázek.
- 18. ledna 1990. Zpráva ČTK uvádí, že v anketě Mladého světa o nejpopulárnějšího zpěváka zvítězil Karel Gott. Celkový počet jeho Zlatých slavíků? Jedenadvacet.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1990
