Tvrzení, že Karel Gott si uměl jídlo vychutnat a nerad si u jídla povídal, potvrdila i spoluautorka kuchařky Hádej, kam půjdem na flám? Slávka Kopecká. „Byla s ním u jídla dost těžká řeč, třebaže nad jednotlivými chody se dokázal doslova rozplývat. Kvalitu přípravy odborně ohodnotil a vzápětí připomněl známé rčení: ‚Než něco řekneš, tak se najez. Tahle moudrost platí stále. A dodal bych ještě: Když se najíš výtečně, neuškodí, když budeš chvíli mlčet! Já si velmi pochutnal. Proto pravím: Howgh!‘ I takhle se k jídlu stavěl Karel Gott."
Tak vy, Jiřinko, a náš Karluša?
Vyprávění u prostřeného stolu začala Jiřina Bohdalová. „Kdysi, už je to velmi dávno, jsme spolu s Karlem měli vystupovat. Ale Karel onemocněl a omluvil se. Cestou domů z představení mě napadlo, že ho navštívím. Bydlel tenkrát s rodiči ve Vršovicích. Otevřela mi paní Gottová, roztomilá, velmi hodná paní. Karel ležel s horečkou v posteli. Začaly jsme si povídat, paní Gottová mi říkala, jak se ráda dívá na televizi, když hraju… Znáte to, poklony na obou stranách. A mě najednou napadlo té dobré ženě říct: ‚Paní Gottová, vy přece už víte, že my dva, Karel a já…‘ a podívala jsem se na ni významně a tajemně zároveň. Okamžitě pochopila, ba co víc, byla nadšená! Povídala: ‚Tak vy, Jiřinko, a náš Karluša!‘ a spráskla ruce.“
Simonce její budoucí tatínek… Karel Gott
Karel Got se okamžitě ohradil. „Jiřino, to je nesmysl, to nemůže být pravda. Tak mi maminka nikdy neříkala,“ bránil se naoko.
A Jiřina pokračovala: „Řekla to přesně tak. Pravdivost svých slov hravě dokážu, mám letitý doklad. Karlova maminka byla tehdy schopná uvěřit mi úplně všechno. Vymýšlela jsem si dál, až mi to samotné přišlo nějak moc. Abych její nadšení poněkud zbrzdila, řekla jsem: Ale já mám malou dceru… Ani to ji však nezviklalo. ‚To přece nevadí!‘ zvolala. Pak jsem se konečně dostala ke Karlovi, přiznala jsem se mu a strašlivě jsme se nasmáli. A ten důkaz? Mám z toho dne doma Karlovu velkou fotografii s podpisem. Navíc tam doslovně stojí napsáno: Simonce – její budoucí tatínek… Karel Gott! A ještě jeden drobný detail si z toho dne pamatuju. Měli jsme maso na paprice. Ta omáčka byla výborná, její chuť si pamatuju dodnes!“
Fellini by při našich flámech hravě natočil barvitý film
„Maminka opravdu vařila skvěle,“ souhlasil Karel Gott. „Hlavně českou kuchyni. Byla také výborná hostitelka. Taková, co si potrpí na to, aby u stolu všechno klapalo, aby všechno bylo, jak má být. Dobré jídlo, prostírání, konverzace na odpovídající úrovni. Pohoda… Maminka vařila i pro mé přátele a měla velkou radost, když se tím, co uměla, mohla blýsknout. Ale byla opravdu velmi důvěřivá a já ji všemožně zlobil. Největší flámy mého bujarého mládí se odehrávaly v Bratislavě, mám na to velmi pestré vzpomínky. Ty velké flámy pořádal pro velkou partu kamarád Boris. Trvaly i několik dní a nocí, Fellini by při nich hravě natočil barvitý film. Ale to všechno maminka nevěděla, a proto mile a důvěřivě Borisovi říkala: ‚Karel jezdí do té Bratislavy strašně rád, víte, moc bych si přála, jestli by to nešlo nějak zařídit, aby se tam oženil!‘ Maminku a její snahu o mé zakotvení jsem samozřejmě chápal, ale představa, že bych se tenkrát v Bratislavě na flámu ženil, či dokonce někoho jen žádal o cokoliv, ruku nevyjímaje, je pro mě ještě nyní dost šokující. Ale, znáte maminky… Všichni jste přece byli mladí.“
Díky, milostpaní, to jsem se ale u vás našťouch!
A Karel navázal další příhodou od domácího stolu. „Kdysi jsem pozval na oběd přítele, doktora Arnošta Kafku. Maminka připravila skvělé jídlo, dokonale prostřela stůl a byla samé: ‚Pane doktore sem, pane doktore tam…‘ Konverzace se vedla na společenské úrovni až do chvíle, kdy se ho zeptala, jak mu chutnalo. A doktor Kafka pronesl zcela uvolněně a domácky: ‚Díky, milostpaní, to jsem se ale u vás našťouch!‘ Já se tenkrát strašlivě smál, ale maminka z toho byla dlouho v šoku.“
Potlesk za jehněčí po provensálsku
„A co ty sám, postavíš se někdy k plotně? Vaříš?“ zeptala se s úsměvem Karla Gotta Jiřina. „Sám moc nevařím, ale když se do něčeho pustím, mám u strávníků úspěch. Vařím prý, podle místních znalců, dobře, a dám každému jídlu vždy vše, co vyžaduje. Ono pořádné vaření, to je především otázka času. To věděla už i paní Sandtnerová. Bez mnoha hodin u plotny to zkrátka nejde, pokud si nepotrpíte jen a jen na minutky. Pro přátele čas od času chystám jehněčí po provensálsku. Dá to dost práce při nakládání i při přípravě, ale výsledný efekt je zaručen. Odehrává se doslova za potlesku!“
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1994 kuchařka Hádej, kam půjdem na flám?