Svou profesionální dráhu jste zahájil snímkem o mládeži a tématu mladých jste zůstal dost dlouho věrný v televizi i ve filmu. Čím vás tato problematika přitahovala?

Přiznám se, že na tuhle otázku odpovídám často a nerad. Je to jako vysvětlovat, čím vás přitahuje ta či ona žena. Někdy se s některou dokonce seznámíte jen proto, že jiné o vaši přítomnost nestojí. A tak jsem se vlastně dostal ke svému prvnímu scénáři – Housatům. Několik režisérů a hlavně tehdejší vedení Filmového studia Barrandov o tu látku neprojevili zájem, a tak si Housata vyhlédla mne. A vidíte, nakonec se tohle spojení ukázalo šťastné nejen pro vznik filmu, ale i pro můj další život, protože výrazný start se přirozeně odrazil v mé práci. Musím ale přiznat, že na FAMU jsem šel vlastně se záměrem natáčet filmy pro děti – jako to celý život dělal podle mého názoru nedoceněný Milan Vošmik, který bohužel zemřel velmi mladý.

Série vašich zdařilých filmů o mladých lidech vyvrcholila snímkem Proč?, který je z vaší dosavadní tvorby svým burcujícím a varovným vyzněním nejzávažnější. Následující film Sedm hladových je už o něčem jiném. Proč ta změna?

Aby byla také nějaká legrace. I když při domýšlení jde o komedii poněkud smutnou. Myslím, že diváci ani netuší, že na scénáři tohoto filmu jsme pracovali vlastně už před čtyřmi roky, tedy dřív, než jsem začal připravovat film Proč?. Svým způsobem je tedy pořadí těchto filmů přehozené. Doufal jsem, že Sedm hladových bude míc víc vrstev pro různé diváky. Je to spíš satira na lidi, kteří změny berou jako způsob jiného verbálního projevu, lidi, kteří celý život na něčem pracovali, ale když je to předchozí třeba odložit, ze stejných míst začnou hlásat něco jiného.

Co vy a kritika?

Jsou kritici, jejichž názorů si vážím, a jsou pro mě tudíž poučné. Jsou jiní, kteří mi nepomohou, ač mě chválí či vyčítají chyby. Zajímají mě ti, kteří vidí souvislosti, na které jsem já nepřišel. Většinou však ve svém filmu vidím víc chyb, než kolik jich objeví kritika. Za léta praxe jsem si už ověřil pravdivost slov, která nám řekl jeden pedagog na FAMU: Nesmíte se zbláznit, když vás kritika chválí, ale nesmíte se také zlobit, když vás haní. Jenže on to řekl trochu peprněji.

Co na svém povolání milujete?

Víte, film je způsob života. A tak k němu patří spousta věcí příjemných i nepříjemných. Miluji samotný proces vymýšlení, trochu nadneseně řečeno samotné tvorby, která má nepřeberné možnosti řešení. Miluji skladbu záběrů ve filmu, kterými člověk vypovídá o lidech, o sobě i o světě, v němž existuje. Miluji chvíle, kdy cítím, že se něco urodilo, něco, co nevytváří jen popis. Kdy lidé okolo cítí, že jejich usilování má nějaký smyl, kdy si fandí navzájem. Tahle profese má výhodu, že se člověk těší na pondělí, aby už mohl jít do práce.