Karla se sice narodila jako druhé dítě, ale jako vymodlená holčička, kterou si její matka Andrea tak moc přála. Vždy spolu měly krásný vztah, hlavně ve srovnání s prvorozeným synem. Jejich otec zemřel bohužel velmi brzy a Andrea na své děti zůstala sama. Vše zvládala dobře, syn se osamostatnil a z baráku za Prahou se ve svých sedmnácti letech odstěhoval. Zato Karla v něm s maminkou zůstala, a dokonce se k nim postupem času nastěhoval i její přítel, později manžel. Vychovali zde své tři děti, s čímž jim maminka Andrea velice pomáhala.

„Jsem mámě vděčná za takovou pomoc, nikdy jsme nemuseli řešit hlídání, vždy byla po ruce. Ráda se o vnoučata starala a nám tím umožnila pracovat, chodit ven s přáteli a vše, co nás jen napadlo. Velkou oporou mi byla i v době, kdy jsme se s manželem rozvedli a děti jsem měla v péči já. Když kluci vylétli z hnízda a doma už zůstala jen nejmladší Klárka, našla jsem si nového partnera, ke kterému jsme se za nějakou dobu obě nastěhovaly. Bylo těžké jít z baráku na vesnici do bytu v centru Prahy, ale Klárka měla obrovskou radost,“ vypráví Karla.

Čtěte také

Bez upřímnosti se ve vztahu neobejdete

Čtěte také

Myslela jsem si, že si manžel našel milenku, problém byl ale jinde

Chce do domu s pečovatelskou službou

Za babičkou jezdily na návštěvy každý týden jak Karla s Klárkou, tak i starší synové. Andree sice bylo trochu smutno, když měla celý život barák plný lidí, ale zvykla si. Jen její zdravotní stav se začal zhoršovat a bylo potřeba stále více a více péče. Karla se snažila být denně nápomocná, ale musela chodit do práce a postupem času ji tyto starosti unavovaly. Sama babička Andrea přišla s nápadem, že její dobrá kamarádka se nechává přeložit do domu s pečovatelskou službou, kde o ni bude dobře postaráno.

„Byla jsem překvapená, že přišla s tímto nápadem, ale vše mi vysvětlila. V baráku se cítí sama, tady by alespoň měla znovu společenský život, prý tam mají velmi často různé akce a zábavu a hlavně už teď tam dost lidí zná. Jeli jsme se na místo podívat a prostředí se nám všem moc líbilo, ze staříků šla pozitivní energie. Někteří si povídali, další hráli karty, někdo se jen procházel, vlastně to působilo jako idylka. Na mámě jsem viděla nadšení, když mávala na staré známé,“ vypráví s úsměvem Karla. Všichni se shodli na tom, že to pro babičku bude nejlepší řešení. Realizace tohoto nápadu chvíli trvala, ale po pár měsících už měla babička své nové bydlení. Při každé návštěvě působila nadšeně a byla plná energie.

 

Čtěte také

Utéct nebo podpořit manžela?

Čtěte také

Jarka (58): Zjistila jsem, že manžel roky lhal a má dluhy. Mám se rozvést?

Že by nový dědeček?

„Jednoho dne mi zavolala dcera Klárka, že mám jet okamžitě za babičkou. Pochopitelně jsem se vyděsila, ale hned mě uklidnila, že se nic neděje, jen že se nám babča zamilovala. Já vím, zamilovat se může člověk v jakémkoli věku, ale tohle mě rozesmálo. Druhý den jsem sedla do auta a bez ohlášení se vydala za mámou. Skoro jsem ji nepoznala, několik let nepoužila šminky, ale teď zářila na celou jejich společenskou místnost, otrhané bačkory vyměnila za nové ortopedické pantofle, vytahané oblečení za slušnou halenku a kalhoty, vlasy měla přes noc viditelně v natáčkách a usmívala se na celé kolo, přestože hrála šachy. Viděli jste se někoho usmívat u šachů? Naproti mámě seděl starý, ale velmi sympatický pán. Vypadal upraveně, tak asi proto se máma tak vyfikla,“ usmívá se Karla.

„Hned jak mě zmerčila, zamávala a představila mi Milana, svého nového partnera. Milan byl gentleman každým coulem, byli spolu opravdu roztomilí. Ke konci dne jsem odjížděla i já s úsměvem na rtech, evidentně se mají vážně rádi. Překvapivé pro mě bylo, že ani ne za měsíc už máma nadšeně hlásila, že se přestěhovala na Milanův pokoj, je přeci jen větší a stejně spolu tráví každou chvilku.“ Karla měla z jejich vztahu radost, alespoň se maminka v domově nenudila a celé ty dny si opravdu užívala více, než když byla sama v baráku.

Čtěte také

Chcete se trápit dalších 15 let? Nebo si můžete dovolit změnit práci?

Čtěte také

Nesnáším svoji práci. Mám dát v padesáti výpověď? Bojím se, že nic neseženu!

Máma se snad zbláznila

„Když jsem jednoho dne vybírala naši schránku a našla tam pozvánku na svatbu, netušila jsem, od koho to může být. Věřte nebo ne, ale když jsem objevila podpis mámy, málem jsem omdlela. To se chce vážně v takovém věku vdávat? A proč vlastně? Zná se s Milanem chvilku, poblouznění ji stejně brzy přejde. Každý chlap mámu do dvou let přestal bavit, ale s nikým z nich nebyla alespoň úředně svázaná. Co když bude mít tento vztah podobný průběh? Nechci do toho mámě mluvit, je nadšená, stejně jako celé okolí, jen já z toho mám špatný pocit a přijde mi to zbytečné,“ dodává Karla, která také přiznává, že se bojí o rodinný majetek.

Pohled psychologa a terapeuta, odpovídá Mgr. Heřman Čadil

Karla má naprostou pravdu v tom, že mamince do celé situace nemá co mluvit. Na druhou stranu vnímám jejich vztah jako otevřený a vřelý. Pokud má špatný pocit, proč si o něm s maminkou nepromluvit? Možná si tak Karla sama uvědomí, z čeho tento pocit pramení, dá mu průchod, a buď sám odezní, nebo dostane obrys konkrétní obavy, kterou pak může lépe formulovat. Na mamince je pak rozhodnutí, jak s pocitem či konkrétní obavou dcery naloží.

Je dobré mít na paměti, že náš život není logický a mnoho kroků, které uděláme, sami nedokážeme objasnit. Neustále překvapujeme sami sebe, co že jsme to udělali, a nejsme schopni si odpovědět na otázku proč. Tím horší může být někdy porozumět rozhodnutím a krokům ostatních. Nemusíme však všem věcem rozumět, stačí je přijmout. A právě v tom je respekt, který v současném prostředí často postrádáme.

Kontakt: www.braintools.cz, www.hermancadil.cz