V Irsku jsem paní profesorka, v Čechách zpěvačka, říká pravnučka Alfonse Muchy

Narodila se v Praze, dětství strávila v Barceloně, dnes už léta žije a pracuje v Dublinu. Kateřina García je světoběžnice, stejně jako její předkové – legendární malíř a designér Alfons Mucha a jeho syn, spisovatel Jiří. 

Jak často se vás okolí ptá na vašeho slavného pradědečka?

Velmi často. Alfons Mucha je mi blízký, a to nejenom jako příbuzný, ale i jako umělec. Jeho obrazy, kresby, plakáty nebo třeba secesní šperky se mi líbí. Fascinuje mě, že měl takový rozptyl a nadání. Mimochodem, nevím, jestli to víte, ale pradědeček hrál na několik nástrojů a rád zpíval. Po celém světě s sebou vozil harmonium, které si v Paříži pořídil z první výplaty. Možná že právě tuhle jeho lásku k hudbě jsem podědila. Stejně jako moje sestra, která se živí jako architektka, ale původně vystudovala scénografii a má skvělý hlas. Dokonce jsme spolu nahrály desku.

5

Rozhovory

Zuzana Kronerová říká, že největším neštěstím je hloupý muž

Kdy jste se vlastně dozvěděla, že jste Muchovou pravnučkou?

Někdy v osmi devíti letech. Sice nám doma visely jeho plakáty, ale moje maminka o tom nemluvila – sama se o příbuzenských vazbách dozvěděla poměrně pozdě, tuším někdy ve dvaceti. Její matka, tedy moje babička, ji chtěla uchránit před případnými zmatky v hlavě. Jako skutečného tatínka vždycky vnímala houslistu Alexandra Plocka, který ji vychoval. Se svým biologickým otcem Jiřím Muchou, Alfonsovým synem, se sblížila až v dospělosti. Vzpomínám si například, že za ní jednou přijel do Barcelony a pak spolu podnikli cestu na jih Španělska. Jinak jako rodina jsme se s ním vídali pravidelně – ať už v Paříži, nebo v Praze, kam jsme každý rok jezdili na prázdniny.

Navštěvovaly jste ho se sestrou i v jeho legendárním bytě na Hradčanech?

Ano, maminka nás tam brala, ale nadšené jsme z toho moc nebyly. Ten byt byl sice plný nádherných věcí od maleb po koberce, ale na druhou stranu jste tam mohla narazit třeba na vycpaného havrana. Jiří dokonce choval lemura, který žil za knihami v knihovně. Já osobně jsem si tam připadala jako na nějakém strašidelném zámku, bála jsem se tam, ale pro bohémy a milovníky dekadence to byl samozřejmě ráj.

6

Rozhovory

Bavím se nad lidskou blbostí, říká Štěpán Kozub. Jak dělat seriál i v epidemii

Jak jste Jiřímu Muchovi říkala? Dědo?

Kdepak, oslovovala jsem ho jménem, tedy Jirko. Děda to pro mě nebyl, spíš něco jako rodinný přítel. Cítila jsem k němu respekt. Ten vztah byl zvláštní, velmi specifický. Maminka na jeho radu nechala architektury a po návratu do Prahy se začala věnovat tvorbě šperků a dalších objektů podle návrhů Alfonse Muchy. Jirka jí k tomu poskytl práva, což bylo skvělé.

Ten krásný prsten, který máte na ruce, pochází z maminčiny dílny?

Ano, je to společná práce maminky a jabloneckého šperkaře Vladislava Komňackého. Takových šperků mám hned několik. Provázejí mě životem a důležitými událostmi. Když jsem se třeba vdávala, dostala jsem od maminky náhrdelník, který vytvořila podle šperku, který Alfons navrhl a nechal vyrobit jako svatební dar pro svou budoucí ženu Marii Chytilovou. Samozřejmě šlo o jednodušší variantu, protože ta původní byla hodně zdobná, a tudíž těžká.

Narodila jste se v Praze, díky španělskému otci vyrostla v Barceloně, dnes žijete v Dublinu. Kde se cítíte doma?

To je složité. V Irsku mám manžela, dvě dcery a práci, ve Španělsku jsem strávila skoro celé dětství – od čtyř do šestnácti let, v Čechách mám kořeny. Všechny tři země mám ráda a všechny jsou mi něčím blízké a zároveň vzdálené. Nejde o konkrétní místo, ale o pocit, který se pod vlivem okolností může měnit. Pro mě je nejpodstatnější, abych se cítila dobře a bezpečně. A měla kolem sebe lidi, kteří jsou naladěni na stejnou notu.

Bohužel žijeme v době, která je velmi nejistá – celý svět postihla epidemie koronaviru. Jak to v tuto chvíli vypadá v Dublinu?

Všichni teď čekáme, co bude dál (rozhovor vznikal v dubnu 2020 - pozn. redakce). Zatím nebyl vydán zákaz vycházení, ale myslím, že to co nevidět přijde. Roušky lidé nosí minimálně, ale snaží se moc nevycházet a na ulici a v obchodech se vyhýbat ostatním. Hodně Irčanů má obavy z finančního dopadu pandemie. Irsko se sotva vzpamatovalo z krize v roce 2008 a už se mluví o dalším propadu. Já mám samozřejmě starost o své kolegy muzikanty, kteří ze dne na den přišli o živobytí… Před několika dny jsme slavili svátek svatého Patrika – bez průvodů, bez koncertů a bez hospod. Irové alespoň na sociálních sítích zorganizovali celonárodní zpěv z oken a balkonů. Přesně v poledne jsme vyšli před dům a zpívali. Sousedka naproti nám hrála na housle a o kousek dál v ulici si někdo zapojil elektrickou kytaru. Mělo to úžasnou atmosféru.

9

Rozhovory

Petra Černocká o tom, jak umí vnučku odehnat od telefonu a proč tak ráda chodí

Máte dvě malé dcery ve věku šest a osm let. Jak s nimi momentálně trávíte čas?

Teď se všichni snažíme přizpůsobit událostem a najít si v tom chaosu nějakou rutinu. S manželem oba přednášíme na vysoké škole, a tak musíme veškerou výuku provádět on-line. Zároveň oba neustále skenujeme materiály pro studenty, protože knihovny jsou sice zavřené, ale květnové zkoušky stále platí. Dcery mají výuku také po internetu, jako teď asi většina dětí, a volají si s kamarády z našich telefonů. My jsme se s manželem odjakživa snažili, aby si vystačily bez mobilu a tabletu, dokonce nemáme ani televizi, ale koronavir nám v tomto směru zkřížil výchovné plány.

Podědily po vás dcery hudební talent?

Myslím, že obě jsou hudebně nadané, rády a často zpívají a obě chodí do hudebky. Snažíme se s nimi zpívat a vést je k poslechu a radosti z hudby. Hudba a zpěv jsou nedílnou součástí života v Irsku, a kromě toho mají maminku zpěvačku, takže to vlastně ani nejde jinak.

Vy sama jste irskou hudbu objevila až v Dublinu?

Kdepak, začala jsem ji poslouchat už někdy ve třinácti ve Španělsku, a to díky tátovi, který mi ji začal pouštět. Tenkrát jsem moc nerozuměla textům, ale fascinovala mě ta melodičnost, tajuplnost a krása. Irská muzika je chytlavá a jsou v ní hluboké emoce, což mi vždycky pomáhalo. Když jsme se v mých šestnácti stěhovali zpátky do Prahy, bylo to pro mě samozřejmě složité období. Byla jsem najednou vykořeněná, nejistá, v českém prostředí nováček. Irská hudba mi pomohla to překonat, našla jsem v ní útočiště. Časem jsem pak zjistila, že je to i úžasné společenské pojítko – od nepaměti se Irové scházeli v hospodách nebo u někoho doma a společně muzicírovali. I v Praze najdete irské puby, kde se zpívá. Momentálně je to čistě rodinná záležitost, ale věřím, že se brzy vrátíme k normálu a všechny hospody a bary zase ožijí. Dublin a ticho, to nejde dohromady, což asi momentálně platí pro všechny metropole.

1

Rozhovory

Koučka Michaela Holišová o tom, v čem je stejné vedení týmů a výchova dětí

Jakou cestou jste se do Irska vlastně dostala?

Přestěhovala jsem se za svým mužem, který je Ir. Seznámili jsme se v Praze v době, kdy jsem dělala doktorát na filozofické fakultě. Zajímavé je, že on na stejné škole učil irštinu, měl dvouleté stipendium, ale nikdy jsme se nepotkali. Dohromady nás dal kamarád – požádal mě, abych mu nahrála písničku v irštině, a já svolila pod podmínkou, že mě někdo naučí irskou výslovnost. No a ten někdo byl Pádraig… Dva roky jsme prožívali vztah na dálku a pak jsme se rozhodli, že se do Irska přesunu natrvalo. Na podzim to bude třináct let.

Říká se, že každý začátek je těžký. Platilo to i ve vašem případě?

Neplatilo, odešla jsem za láskou, což mě naplňovalo. A pracovně jsem měla štěstí, že jsem byla v pravou chvíli na pravém místě − na dublinské univerzitě Trinity College zrovna hledali posilu na katedru hispanistiky. Zůstala jsem v oboru, což se cizincům moc nestává. Problémy nebyly ani s komunikací. Irové jsou přátelští a vstřícní, takže jsem rychle zapadla. Moje zkušenosti jsou jenom pozitivní.

Jak se vám v Dublinu žije? Respektive žilo, než se objevila epidemie?

Moc hezky. Bydlíme v pronajatém domku na okraji města a k tomu máme oba dobrou práci, což člověku za normálních okolností poskytuje svobodu. Mohli jsme si dovolit třeba hlídání dětí nebo cesty do Prahy – holčičky za milovanou babičkou a tetou, já na koncerty a nahrávání. V Irsku jsem paní profesorka, v Čechách zpěvačka. To teď ale skončilo. Je dost divné o tom mluvit v minulém čase. A stejně nepodstatné je stěžovat si třeba na počasí, které je v Irsku opravdu nevyzpytatelné. Za jeden den využijete deštník, sluneční brýle, lehký svetřík a zároveň i kabát. Sami Irové si dělají legraci, že za den se tady vystřídá čtvero ročních období nebo že Irsko je skvělá země, jen kdyby šla zastřešit… Z aktuálního pohledu jde o nedůležitý detail. Všichni cítíme strach a nejistotu a žijeme ze dne na den. Na druhou stranu máme naději a spoustu plánů a snů.

Rozhovory

Hana Wiedermannová zachraňuje nedonošená miminka a říká, že bez naděje to nejde

Už dlouho se tvrdí, že dnešní doba je krizí tradičních vztahů – třeba v Čechách se rozvádí každé druhé manželství. Jak to vypadá v Irsku?

No myslím, že pandemie koronaviru bude zatěžkávací zkouškou pro nejeden vztah… Ale vážně: je pravda, že se lidé velmi často rozvádějí a rozcházejí. V Irsku je rozvod legální poměrně krátce, teprve od roku 1995, do té doby mohly manželské páry být pouze rozděleny, tak toho Irové teď využívají. Kromě toho celkově klesá počet sňatků. U svých irských kolegů a kamarádů pozoruju, že se berou poměrně pozdě, což má za následek, že mají i později děti.

Asi je to dané i snahou něco dokázat. Než si člověk vybuduje úspěšnou kariéru, chvíli to trvá.

To je pravda, třeba v mém oboru strávíte získáváním kvalifikace a budováním pozice dlouhá léta. V pozdějším věku je člověk z různých důvodů méně přizpůsobivý a také má přesnou představu o tom, co chce a co nechce, a tak vznikají různé tenze. Zároveň si myslím, že lidé mají v dnešní době tendenci rychle hodit flintu do žita, vzdávají to. V každém případě je to složitá otázka. Celá společnost se velmi rychle mění, řešíme jiné problémy a situace než před třiceti lety, a tak logicky i podoba rodiny je jiná. Může mít mnoho podob a to je vlastně skvělé. Já sama pocházím z rozvedené rodiny a nemyslím, že by mě to nějak výrazněji poznamenalo. Moji rodiče se k sobě i v době rozvodu chovali slušně a s úctou.

Na co se momentálně nejvíc těšíte?

Snad ještě letos mě čeká vydání dlouho připravované desky ve spolupráci s Lubošem Malinou. Jmenuje se Vprostřed noci a bude na ní deset zhudebněných básnických textů, z nichž většinu napsala básnířka Věra Provazníková. Pokud vše dobře dopadne, měli bychom mít na podzim křest. Ale ještě před tím, ihned jak uvolní hranice, mám v plánu odletět do Prahy a obejmout rodinu a kamarády!

4

Rozhovory

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy